Love with wings

Love with wings - 5. díl/the end

15. listopadu 2013 v 15:15 | meum-amo-vita
Zbýval mi už jen poslední týden být s Kylem. Chtěla jsem si těch posledních pár dní užít naplno. Jenže čím blíž byl pátek. Třicátý den. Tím hůř jsem se cítila. Byla jsem slabá a občas ani nevnímala. Pořád jsem byla unavená, ale spánek mi nepomáhal. Věděla jsem to. Přichází můj poslední den. Klukům jsem se vždy nějak vymluvila. Nejprve na nevyspání. Později už jim to bylo divné, proto jsem se vymlouvala na školu. Moc učení do dějáku. Pak zase čeština, fyzika. Každý den to bylo jiné.
Ve čtvrtek mi bylo nejhůř ze všech dní. Nedokázala jsem ani deset minut stát na místě bez toho, abych se podepřela či přidržela. Cítila jsem se strašně slabá. Nevlastní matka mě omluvila ve škole, dala prášky. Jenže nepomohly. Přesně jak jsem čekala.
V době kdy jsem byla doma sama. Rodiče byli v práci a všude byl klid, jelikož byla doba oběda a ostatní děti z ulice byly ve škole, někdo zazvonil. Nedokázala jsem použít ani svoji novou andělskou schopnost rozeznat pocity. Možná bych věděla, kdo to bude. Stálo mě to hodně síly, abych šla otevřít. Za dveřmi stál Fred s Kylem.
Když jsem je uviděla, okamžitě jsem zabouchla dveře. Ještě ti dva mi scházeli. "Emmo? Emmo? Prosím otevři," Kylův hlas zněl utrápeně, přesto jsem nechala dveře zavřené. Otočila jsem se ode dveří a šla do kuchyně. Chtěla jsem si jen nalít šťávu, ale kuchyně byla moc daleko. Upadla jsem uprostřed chodby a zůstala ležet. Neměla jsem sílu se zvednout.

Love with wings - 4. díl

14. listopadu 2013 v 14:14 | meum-amo-vita
Druhý den ráno jsem před školou uviděla Freda s Kylem. No ano. Vždyť já to přece vím. Fred mě včera slyšel. Byl najednou tak rychle pryč. Oba věděli o babičce. To oni jsou ti andělé.
Měla jsem pravdu. Říkal mi to můj instinkt. Nebo to taky patří k té andělské části? Já nevím, ale začíná se mi tahle část líbit. Šla jsem až k nim. Byla jsem najednou plná úsměvu a radosti. Nebudu na to sama. Sice budu muset asi přežít několik hodin bytí v blízkosti Freda, ale tak to snad přežiju.
"Ahoj." "Ahoj Emmo," řekli společně. "Takže to asi je pravda, že?" "Přesně tak. Jsi náš nejvzácnější druh." "Ještě ne. Nechci být andělem. Chci být sama sebou." "Emmo, víš co to, ale znamená?" Kyle to pověděl tak vystrašeně. Najednou jsem dostala strach taky.
"Dneska po škole se sejdeme tam, kde jsi se včera setkala s Margaretou. Teď bychom měli jít do výuky. Škoda, že nemám laborky s tebou. Tak si to užijte za mě," pověděl Fred a odešel na španělštinu. Kdyžto já s Kylem jsem šla do laboratoře. Opět byl tak odtažitý. Nevím, co jsem udělala nebo co se stalo, ale vůbec se mi to nelíbilo.

Love with wings - 3. díl

13. listopadu 2013 v 12:12 | meum-amo-vita
Opřela jsem se zády o zeď a pomalu sklouzla na zem. Hlavu jsem zabořila mezi pokrčená kolena a plakala. V dálce jsem slyšela klapot bot, ale nijak jsem to neřešila. Myslím, že mě tady nikdo nebude hledat. Jenže to jsem se mýlila.
Během chvilky na mě někdo promluvil. "Ahoj já jsem Kyle. Moc se omlouvám, jestli ti brácha něco udělal." Vzhlédla jsem a uviděla tolik podobného kluka, jako byl Fred. Přesně tohle jsem si myslela, když jsem ho uviděla poprvé ve třídě. Ale teď? Řekla bych, že jsou úplně jinačí. Už jen to, jak se mnou mluví. A přišel se omluvit za bráchu. A co mě nejvíc udivovalo, byl ten jeho výraz v obličeji. Byla tam úcta a zároveň obava. "Jmenuju se Emma a za bráchu se neomlouvej, nic mi neudělal." Sedl si vedle mě a objal mě kolem ramen. Nevím proč, ale svalila jsem se mu do náruče a nechala se uklidnit. Vyzařovalo z něho něco zvláštního. Klid na duši a důvěra.

Love with wings - 2. díl

12. listopadu 2013 v 11:11 | meum-amo-vita
Při pohledu na hrob mi bylo divně. Nemohla jsem se tam dívat a pokoušela jsem se vzbudit. Štípala jsem se, kousala, drápala, ale nic nepomohlo. Tenhle sen musím prožít celý. Jenomže potíž byla v tom, že se nic víc nedělo. Jen jsem tam stála a plakala. Nevím nad čím. Že budu mrtvá? Že jsem adoptovaná? "Chci se probudit!!" zařvala jsem tak, až se to rozléhalo po celé jeskyni.
Ty tři slova se neustále ozývala. Bylo je slyšet úplně všude a někde mezi těmi slovy jsem uslyšela: "Jak si přeješ moje milá." Měla jsem pocit jako bych zahlédla tvář té starší ženy z obrázku. Teď jsem si byla jistá, že to je opravdu moje babička.
Na chvíli jsem ztratila ponětí o tom, kde jsem. Všude byla tma a pak jsem se najednou probudila ve svém pokoji, kde stále svítil měsíc. Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že jsem prospala skoro celou noc, přesto jsem se vyspaná vůbec necítila.
Šla jsem do koupelny opláchnout si obličej, ale omylem jsem zahlédla svůj obraz v zrcadle. Byla jsem celá rozcuchaná, špinavá a na rameni jsem měla bílé peříčko. Že by to přece jen nebyl sen a já byla náměsíčná? Nebo jsem se úplně zbláznila, to ovšem nemění vůbec nic na faktu, že si zítra musím promluvit se svými rodiči. Musím konečně zjistit pravdu.

Love with wings - 1. díl

11. listopadu 2013 v 19:46 | meum-amo-vita
Znáš to, když na tebe rodiče řvou samé ty nesmysly?
"Neumíš si po sobě umýt ani ten blbý talíř." "Musíš ty kvítka zalít pořádně! Hlavně to nepřelij!" A další výroky, které rodiče snad nikdy neomrzí. Samé udělej to, udělej tamto. A nakonec to skončí s tím, že opět nic neumíš a nic neděláš.

Já tohle znám velice dobře. Řekla bych, že tohle všechno museli vymyslet moji rodiče. Slýchávám to stále dokola. Jsem normální dívka, teda ne úplně, ale to asi každý, aspoň trošku, přesto moji rodiče jsou fakt divní.
Někdy mi připadá, jako bych ani nebyla jejich. Jako bych byla adoptovaná. Moje vlasy mají oříškovou barvu, jsou kudrnaté. Momentálně jsou moderní velice krátké vlasy, proto jsem opět výjimka a moje vlasy dosahují do půlky zad. Když se na sebe kouknu do zrcadla, koukají na mě velikánské jantarové oči a nesmělý úsměv. Měřím asi kolem 165cm a jsem hubená. Ano, já vím, zní to sebevědomě, když tohle o sobě někdo poví, ale… neustále jím a nepřiberu ani deko. Tohle určitě po rodičích nemám.
 
 

Reklama