Tanec života - 6. díl

21. prosince 2014 v 23:34 | Nikpší |  Tanec života
Je to už několik dní, co se snažím kontaktovat Nialla, ale marně. Na smsky neodpovídá, hovory vždycky ukončí a doma jsem ho ještě ani jednou nezastihla. Nebo prostě jen neotevírá, což mě mrzí. I přesto, že nemám vůbec čas a luxusně nestíhám, chybí mi jeho společnost. Naprosto jeho chování chápu, ublížila jsem mu, ale jak jsem měla vědět, co ke mně cítí? Tolik jsem se bála, abych se nezamilovala a neublížil ni, až jsem to nakonec udělala já. Zlomila mu srdce a strašně toho lituji.


Celé dny trávím s Haroldem. Každé ráno máme sraz s Liamem před školou a dáváme si pár koleček kolem školy. Poté tancujeme každou volnou hodiny a ulíváme se z hodin, kde nikdo nepozná, že chybíme. Může to znít divně, ale tanec se mi začal pěkně protivit. Mám ho až po krk, jak neustále tancujeme to stejné, jen abychom uspěli. Vím, že je toho hodně i na Haryho, ale na něj je Liam alespoň milý.
Nevím, co se stalo, ale je to šílené. Mám pocit, jako bych už víc nevydržela, ale nesmím to vzdát. Řve na mě od rána do večera a v posledních dnech mě dokonce i trénuje. Kontroluje si záznamy ze školního fitka a je z něj šílené monstrum. Nedělám nic jiného než tanec a cvičení.
Ve škole jsem se rapidně zhoršila a nevím, co mám dělat. Tolik bych teď potřebovala pomoc kamaráda, ale jediný koho teď mám, je Harry. A byla bych šílený sobec, kdybych po něm ještě něco chtěla. Vím, že toho má taky hodně za celý den a to se mi snaží obětovat alespoň pár hodin matiky týdně, ale nijak extra jsme s tím nepokročili.
Spím už i za chůze a všechno dělám čistě automaticky. Tak ráda bych měla jeden den pro sebe a chtěla si odpočinout, vyspat se a začít dohánět školu. Ale vím, že dokud se nedostaneme přes první kolo soutěže, klid mít nebudu.
A jestli uspějeme, bude to ještě horší.
***
Právě je před námi první kolo soutěže. Tolik se bojím, nikdy jsem netancovala před takovouhle porotou. Jsme v jedné místnosti s dalšími několika tisíci lidmi. Je nás tu šíleně moc, a proto jsem ještě víc nervózní. Přešlapuji z jedné nohy na druhou, přecházím celou místnost stále dokola a koušu si nehty.
"No ták, klid," přitáhnul si mě Harry do objetí. Schoulila jsem se k jeho teplé hrudi, zavřela oči a užívala si toho klidu, který mi dodával jeho tlukot srdce. Harry mě políbil do vlasů a já se začala pomaličku uklidňovat. Ačkoli se to nezdá, Harry se pro mě stal velkou oporou. Byl teď pro mě úplně vším. Jen díky němu jsem dokázala ustát Liamovo chování, narážky a pohledy. Nikdy mi však neřekl, proč se změnil. Proč se změnilo jeho chování ke mně.
Harry ví, že je něco v nepořádku, ale nemůže s tím nic dělat. Tak jako já.
"Číslo 986," zaznělo a já sebou šíleně cukla. "Nezvládnu to, Harry," zašeptala jsem. Vzal můj obličej do dlaní, schoval neposedný pramen za ucho a se slovy: "Pro štěstí," mě políbil. Bylo to jako by ve mně vybouchla sopka. Cítila jsem najednou tolik pocitů, emocí až se mi z toho motala hlava.
Přitáhla jsem si ho blíž k sobě, zajela prsty do jeho kudrlinek a prohloubila náš polibek.
"Jen kamarádi, Harouši," připomněla jsem mu a už jsme spolu kráčeli před porotu. Jestli se dostaneme dál, asi se zblázním. Další Liamův výcvik nezvládnu.
Představili jsme se jmény, něco málo o sobě prozradili a už začala hrát hudba.
Každý tón se mi zařezával do mozku a já se modlila, ať už to máme za sebou.
Začala jsem až několik vteřin po Harrym, který se roztančil přes celou místnost. Během chvilky jsem mu byla v patách. Tancovali jsme blízko sebe a vždy, když se naše ruce střetly, musela jsem se podívat do jeho očí. Zelené smaragdy upoutaly moji pozornost a já málem zapomněla tancovat dál. Hazza se ušklíbnul a dál dělal, jakože si ničeho nevšimnul.
Dotancovala jsem až do jeho náruče, obmotala jsem jednu nohu kolem jeho beder a tou druhou jsem stála pevně na zemi. Jednu ruku jsem propletla s jeho vlasy. Tu druhou jsem položila na jeho vypracovanou hruď a čekala, až mě vezme do náruče a zatočí se mnou.
Padla poslední slova písničky, když mě Harry přizvednul nad zem a zatočil se se mnou. Vlála jsem kolem jeho těla jako vítr. Při dopadu na zem jsem se zhroutila do jeho náruče, chráněná jeho tělem a čekala, až zazní i poslední tón.
Poté jsme se uklonili a mohli jen čekat na naše hodnocení.
***
Když jsem uslyšela ty dvě slova, nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo plakat. Teď to všechno bude horší, ale třeba se Liam konečně uklidní. "Slyšelas to, panebože my jsme postoupili, chápeš to, Ash?" skákal kolem mě Harry, plný radosti a štěstí. Taky bych se asi měla radovat, ale nějak mi to prostě nešlo.
"No ták, usměj se na mě, prosím, Ashley," žadonil Harry, dokud jsem se neusmála. Cítila jsem, že je to křečovitý usměv, ale jinak to prostě nejde. "Musíme si promluvit, Ashley, něco tě trápí," pohladil mě po tváři, palcem přejížděl po spodním rtu a upřeně mi koukal do očí, až jsem si myslela, že vidí do mého nitra. "Nechci o tom mluvit, Harry, nech to být," pověděla jsem a čekala, jestli mě zase políbí. Z jedné strany jsem to nechtěla, ale něco mě k němu neuvěřitelně táhlo. A nakonec jsem se dočkala. "Neboj jen kamarádi, tento je vítězný, beruš," a pak konečně přitisknul ty jeho upovídané rty na moje chtivé. Vím, že tohle nebyla obyčejná pusa, tohle bylo něco víc. Mnohem víc, než je dovoleno kamarádům. Ale teď jsem to neřešila. Potřebovala jsem ho mít blízko u sebe.
Můj spodní ret jemně skousnul a jazykem obtahoval linku horního rtu. Prsty kopíroval linky mého obličeje, jakoby si je chtěl navždy zapamatovat. Svoje ruce jsem spojila za jeho krkem a tím si ho přitáhla ještě blíž. Harry to nečekal a stisknutý dolní ret jemně natrhnul. Normálně bych ucítila krev, ale ne v jeho přítomnosti. Slíbnul ji něžným polibkem a pak se přisál na moje ústa. Vzdychla jsem do polibku, pootevřela ústa a tím jsem mu uvolnila přístup k mému jazyku.
Když nám došel dech, neodtáhla jsem se. Ačkoliv bych měla, nedokázala jsem to. Bylo mi s ním tak dobře, cítila jsem se v bezpečí a chráněná. Hlavu jsem zabořila do jeho hrudi a vychutnávala jsem si jeho kořenitou vůni. "Mám tě rád, Ash, ani nevíš, jak jsem rád, že jsi mi všechno odpustila," brouknul a dal mi polibek do vlasů.
Poté jsem se odtáhla a s jeho doprovodem jsem odcházela domů.
***
Nesnášela jsem ten strávený čas ve zkušebně s Liamem, ale byla jsem bezmocná. Možná opravdu dělal vše jen pro naše dobro, ale přeháněl to. Snažila jsem se vyhýbat chvílím, kdy jsem s ním byla sama, ale ne pokaždé se mi to povedlo.
Harry mě objal, líbnul do vlasů a pošeptal do ucha: "Drž se, až skončíš tak zavolej, ano?" Přikývnula jsem a zhluboka se nadechla. Začínají nejhorší hodiny celého dneška. Musela jsem zůstat s Liamem a vymýšlet novou sestavu. Tolik bych si přála, aby tu Harry mohl zůstat, ale Liam mu to přísně zakázal. A tak prostě odešel.
Celý den mám divný pocit, že se něco stane. Každou minutou je to horší a já se bojím, že za to bude moci on. Náš skvělý učitel.
Netrvalo dlouho a měli jsme základní kroky naší nové sestavy. Teď už jenom vymyslet něco zajímavého, co nás dostane dál. Věděla jsem, že pokud Liam něco vymyslí, bude chtít to zatancovat. Bude se mě dotýkat a to nejspíš nesnesu. Vadí mi i jeho pohled. Když se mu podívám do očí, mám pocit jako by byl nějaký zabiják.
Měla jsem pravdu, ne s tím zabijákem, ale s tancem. Vymyslel to a teď to chce vyzkoušet.
Nádech, výdech, bude to dobré, podporovala jsem sama sebe.
Když mi vysvětlil, co po mě chce, zdálo se mi to jednoduché, ale praxe byla horší. Stoupnul si doprostřed sálu, zpevnil tělo, propojil prsty a tím utvořil stupínek.
Já měla udělat hvězdu, most, salto, prostě cokoli, ale hlavně tak abych skončila jednou nohou v jeho spojených rukách. Zpevnila jsem i já tělo a teď nastalo to nejhorší. Liam začal zvedat ruce i se mnou nad jeho hlavu a já se tam musela udržet. Bylo to těžké a já i po několikátém pokusu spadla na zem. Bolelo mě celé tělo, měla jsem pocit, že už to zkouším snad na po tisící, až se mi to konečně povedlo. Tak moc jsem se radovala, až jsem nakonec sletěla taky, ale tentokrát jsem byla nad jeho hlavou, a proto jsem mu spadla do náruče.
Liam mě zachytil a pevně držel v náruči. Díval se mi do očí a já viděla, jak se najednou ušklíbl. Pustil mě na zem a já hned couvala co nejdál od něj.
Měla jsem smůlu, protože jsem se brzy dotýkala zády o stěnu.
Liam se ke mně přiblížil jedním velkým krokem. Přitlačil mě na zeď celou svojí váhou a já nemohla dýchat.
Snažila jsem se ho odstrčit, ale jeho silné ruce mi to nedovolily. Jsem zoufalá, co mám dělat? Po tvářích mi začínají stékat slzy, ale pořád se nevzdávám. Buším do jeho vypracované hrudi, koleny se snažím ho odkopnout, ale on má stále navrch. Je silnější a já jsem jen slabá kořist.
Napřahuje se a jednu mi vrazí přímo na pravou půlku tváře. Jeho rána je tak silná až cítím, jak moje druhá strana se otřela o zeď. Tváře mě pálí, ale stále se snažím bojovat. Nevzdám se jen tak jednoduše. Ne to teda ne. Musím něco udělat. Ale co. Dochází mi nápady. Jsem každou vteřinou slabší a zoufalejší. Postupně se vzdávám.
Vteřiny utíkají jako celé hodiny. Liam mi chytá moje bušící ruce a dává je nad hlavu. Pevně je svírá ve své velké dlani a já cítím jen pálení od jeho otisků. Jeho ruka je tak silná. Mám pocit, že moje ruce se pomaličku odkrvují. Přestávám cítit bolest tváře, protože to je jen zlomek toho co cítím ve svých pažích.
Liam mě začíná líbat po neposedných pažích. Je mi tak odporný. Jak se tohle někdy mohlo stát? Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Pláču a už ani nevím proč. Je horší ta beznaděj nebo bolest? Nevím. Bojím se. Bojím se, co bude pokračovat. Co bude dál? Co mi ještě udělá. Kde mi ještě způsobí bolest??
"Konečně tě dostanu. Konečně si můžu vzít, co chci, a nikdo mi v tom nezabrání. Ani ten tvůj povedený irský kamarádíček." Dívala jsem se na něj s uslzeným obličejem a nevěděla, co mám říct či udělat. "Nekoukej tak! Kdyby mi tě tenkrát neodvedl, měla bys to už dávno za sebou."
Snažím se volat o pomoc, ale při prvním pokusu dostanu ránu do druhé strany obličeje.
Přes šílenou bolest v pažích, ale i v tváři se stále snažím křičet, ječet a pomáhám si nohama. Nic ale nepomáhá. Moje křiky umlčí surovým polibkem. Nechápu, jak mi tohle může dělat. Zrovna on? Člověk, který mi na začátku tolik pomáhal. Co se stalo s jeho hodným srdcem?
Rozvazuje šňůrku u kalhot. Ruku zasouvá pod kalhotky. Natáhnu se obličejem k němu a kousnu ho do ucha, které je jen kousíček ode mě.
"Tak ty nebudeš poslouchat, jo? Tohle jsme si nedomluvili, chuděrko," sáhne do kapsy a vyndá z ní bílý prášek. Pane bože, v čem to jede? Co mi to chce dát?
"Poslušně otevři pusinu," pevně mi zmáčkne škraně, ale já ji neotevřu.
Zmáčkne tedy můj nos a tím, mě po chvíli donutí se nadechnout pusou. Využije této chvilky a narve mi prášek mezi rty. Rukou mi překryje rty a čeká, dokud nepolknu.
Strhává mi tričko. Jeho cáry odhazuje do okolních tmavých míst a volnou rukou laská moje prsa. Je to tak odporné až se mi chce zvracet.
Koušu si ret. Můj strach se stupňuje každou vteřinou, která je čím dál tím delší. Nikdo však nepřichází na pomoc a moje tělo se už nebrání. Cítím, jak se moje tělo mění na želatinu. Nedokážu ho ovládat. Nedokážu se bránit, teď jsem ztracená.
Chytne můj obličej a praští s ním o rožek stěny. Cítím tupou bolest ve spánku, pach krve, která stéká přes obličej až na ňadra. Krev mi roztírá po celém břiše a poté ji líže. Bože můj kde se v něm všechno tohle bere? Nechápu. Bojím se. Cítím se zrazená. Odhozená. Polomrtvá.
Povoluje svůj stisk a tím mám možnost se pohnout. Utéct, ale jak? Necítím svoje tělo a tak jen padám na zem.
Liam se nade mnou nadklání, chytne mě kolem krku a vytáhne do výšky. Snažím se kopat nohama, ale není to platné. Jako bych je neměla. Začínám se dusit. Zavírám oči, dokud se zase v klidu nenadechnu. Ležím pohozená několik metrů od zdi, kde zůstaly šmouhy po mé krvi. Jak jsem se sem dostala?
Pořádně se rozhlédnu a vidím před sebou Freda s kuchyňským nožem. Místnost se mění a já se ocitám u nás doma. U mě v pokoji, před několika lety.
Všechny pocity se mísí a já nevím, co se děje. Co z toho je halucinace? Liam nebo Fred?
Kdo mi teď ublíží víc?
Ucítím, jak mi někdo strhává podprsenku. Vidím rozmazaně, ale jsem si jistá, že jsem zpět v sále a přede mnou je Liam. Nedokážu se bránit, motá se mi hlava, slyším tak prapodivné hlasy.
Fred mi zabodává nůž pod klíční kost a já se svíjím bolestí. Cítím k němu jen nenávist. Bere provazy a přivazuje mne k topení. Roztahuje moje nohy a já vím přesně, co udělá. Už jsem to zažila, tohle není reální, Ash. Vzpamatuj se.
Bojuji se svojí minulostí a s halucinací vyvolanou tím hnusem, co mi dal Liam, ale začínám se ztrácet.
Slyším, jak někdo volá moje jméno, ale je to taky halucinace? Cítím jemné pohlazení po tváři a neustálý proud šepotu s mým jménem.
Snažím se poznat tuhle osobu, ale nic nevidím. Nedokážu se soustředit. Všechno ve mně je jako harmonie milionů barev a nedokážu to spojit v jeden obraz.
Začnu se tedy soustředit na svůj sluch, poslouchám nádherný chraplák, který mě utěšuje. Netuším, kdo to může být, ale jeho hlas znám. Důvěřuji mu. Nechám se vtáhnout do jeho náruče a cítím, jak mě odnáší pryč. Jenže kdo? A kam?
Při dlouhém soustředění slyším útržky slov: "Ash, prosím, uklidni se….chci..pomoct." Ten hlas, znám ho, jen komu patří? Moje mysl nedokáže myslet. Jsem ztracená. Nevím co je minulost, teď či halucinace.
Tohle už nevydržím. Panebože ne prosím! Nech toho! S pláčem a krví potřísněným obličejkem na něj chci křičet, ale můj hlas nereaguje. Tak jak moje tělo. Nemám už dost sil. Nevzpírám se, když mě otáčí hrudí ke studené zdi.
Líbá mě po zádech. Hladí mě bříšky mozolnatých prstů, kouše do ramene a já se nedokážu bránit. Nedokážu nic. Strhává ze mě poslední věc, kterou na sobě mám. Otáčí mně tváří k sobě. Líbá mě po celém obličeji. Líže moje slzy smíchané s krví, kouše mě do citlivých míst. Surově mačká moje prsa. Kouše bradavky, až se dostává dolů.
Souše mě do stehen, cítím potůčky krve, které mu nejspíš dělají dobře. Kolik takových míst ještě budu mít, než přestane? Miliony.
Cítím jak je nadržený, jeho penis mě tlačí do podbříšku, ale není to bolest. Ne jako taková. Prsty mě dráždí na klitorisu a prudce do mě proniká. Šíleně to bolí a pálí. Teď už nedokážu jen tak být zticha.
Prudce zalapám po dechu a neustále si opakuji, že tohle není skutečnost.
"Ash, prosím, jsi v bezpečí," slyším, jak někdo šeptá do mé tváře. Cítím lechtání kudrlinek na obličeji. Otevírám oči a vidím Harryho. Drží mě v náručí a pláče. Je skutečný? Nebo taky halucinace. Schoulím se mu do náruče, vdechnu jeho vůni a snažím se uklidnit. Jenže to není tak lehké, vše se zase vrací a moje mysl je opět bez kontroly.
Přiráží a mě to bolí každou vteřinou víc. Přidává na tempu, mačká mi prsa, až je pomalu necítím. Vytahuje nůž, který mám stále zabodnutý pod klíční kostí. Špičkou nože prodlužuje ránu.
Sáhnu si na již zahojenou jizvu a snažím se udržet se v přítomnosti.

Pohled Harry
Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem se vrátil do sálu. Ten pohled mě přímo zničil. Jenže co ona? Už tak toho měla v životě spoustu a ještě tohle? Ano já vím, začalo mi na ní záležet. Musím jí pomoct, ale jak?
Když jsem se zbavil Liama, došel jsem až k ní. Neustále plakala, křičela a já měl pocit, jako by tu ani nebyla. Došel jsem k ní, snažil se ji utišit, ale neposlouchala mě. I přes to, že měla otevřené oči, nedívala se na mě. Byla duchem nepřítomna. Měla v sobě nějakou drogu? Co se jí stalo?

Držím ji v náruči, šeptám její jméno a nedokážu ji uklidnit. Vůbec netuším, jak jí pomoct. Jediný, kdo by jí pomohl je Niall, ale ten se na ni zlobí. Nezvadá telefony, přišel by, kdybych ho požádal o pomoc?

**Doufám, že se moc nezlobíte :D
Nikpší
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama