Tanec života - 5. díl

12. října 2014 v 18:04 | Nikpší |  Tanec života
Pohled Harry
Bála se. Zavřel jsem oči, poodstoupil od ní a nechal ji jít. Tentokrát jsem to neudělal, proto, aby to sedlo do mého příběhu, ale proto, že jsem to tak chtěl. Teď jsem se za sebe opravdu styděl. Ubližoval jsem jí z vlastní vůle a lhal, jak jen mohl. Ale jedna věc mi do toho všeho nesedí. Moje touhy. Tolik mě k ní něco přitahovalo. Musel jsem ji nechat jít.


Pohled Ashley
Poodstoupil ode mě a nechal mě jít. Byla jsem tak ráda, že … ani nevím. Když jsem zavřela oči, viděla jsem jen to špatné. Bolest, kterou mi způsoboval šikanováním. Když se ale na něj povídám, vidím, že ho to mrzí.

"Měl bys jít, Harry, uvidíme se v tanečním sále." "Jsi si jistá? Nechci, vlastně ani nemůžu tě nutit," pověděl přiškrceně. "Nedělám to kvůli tobě, ale chci tancovat. Musím, jinak bych si to nikdy neodpustila," na prázdno jsem polkla.
"Ona by mi to neodpustila," zašeptala jsem sama pro sebe. "Kdo?" Byl tak zvědavý. Přišla jsem k němu a napřáhla k němu pravou ruku. "Chci mír Stylesi, nic víc si nepřeji od té doby, co jsem ten tvůj vysmátej ksicht uviděla," pověděla jsem s úsměvem a snažila se zakecat předchozí téma. Nemusí o mě vědět všechno.

"Máš ho mít," potřásl si mojí rukou a mrknul na mě.

Pomalinku odcházel, když se najednou zarazil ve dveřích, přitáhl si mě za pas a vášnivě políbil.
"Kámoši?" zeptal se se smíchem, když mě ještě stále držel v náruči. "Jen přes mou mrtvolu!" pověděla jsem se smíchem, ale tentokrát jsem si to přála i já. Je najednou tak milý, pozorný, že bych chtěla alespoň na chvilku takového kamaráda, jako je on. Jen se do něj nesmím zbláznit.

"Kámoši, ale teď už vymajzni," popohnala jsem ho až ke dveřím, kde mě opět políbil, jako bych mu patřila, ale tak to není, kamaráde! Ohnala jsem se po něm a dala mu symbolický pohlavek. "Héj, za co? Co jsem zas udělal?" "Líbat kámošky máš zakázaný, jasný?" "To mu, ale vůbec nerozumím," dělal hloupého. Dal mi pusu na tvář, a když jsem ho chtěla zase potrestat fackou, začal utíkat po schodech. Snažila jsem se ho dohnat, ale Harry si sednul na zábradlí, rozhodil rukama do vzduchu a jel jako po skluzavce.

Utíkala jsem jako splašená, brala schody po dvou, ale on byl už skoro dole. Sakra, vždyť si ublíží. "Héj, Hrolde, slez nebo si ublížíš, slyšíš?" "Neboj, kotě, tohle zvládám už od malička," zavolal na mě nazpět.

"Harry, okamžitě slez na konci je…" Ani jsem to nestihla doříct a už jsem slyšela, jak hulákal: "Áu moje koule!" Držel se za postižené místo a poskakoval jako střeštěná slepice. Začala jsem se šíleně smát a nedokázala jsem to zastavit. Nebyla jsem schopná ani utíkat po schodech. Musela jsem se držet za břicho, jak moc jsem se smála a občas zachrochtala.

S doznívajícím smíchem jsem sešla schody, kde se Harry stále snažil zmírnit bolest poskakováním. "Neříkal jsi náhodou, že…" "Ticho, ano? Potřebuju minutu ticha za moje koule, ty to asi nepřežily!" Tak tohle mě opravdu zaskočilo. Snažila jsem se nesmát, ale jakmile odbila minuta pryč, rozřechtala jsem se na plné kolo znovu. Utírala jsem slzičky smíchu a nedokázala to zarazit. Kdybych neslyšela, jak vrzly dveře, asi bych tam stála se smíchem do teď.

"Běž domů, Harolde, a dej si na to kus ledu, to pomůže. Sice si teď asi s nikým nevrzneš, ale to budeš muset přežít," řekla jsem uštěpačně. Podíval se na mě se smíchem v očích a ďábelským úsměvem. "Abych tě náhodou nepřetáhnul při tancovaní, Ashley," a s těmihle slovy jsem se ho konečně zbavila.

Pohled Harry
Když se otevřely dveře do zkušebny, ani jsem nečekal, že tam opravdu bude stát ona. Měla na sobě červený kabát, který jí dokonale ladil s červenými líčky od mrazu. Vlasy zapletené do francouzského copu měla plné sněhu a celá se klepala zimou. "Ahoj, zmrzlíku," začal jsem opatrně, protože jsem opravdu nevěděl, co mám očekávat. Pokaždé je jiná. Snaží se svoji pravou povahu skrýt za nepřístupnost a drzost, ale už pomaličku taje. Tak jako sníh v její hnědé hřívě.

"Zmrzlíku? To je slabé slovo, cítím se jako rampouch. Nějak se tam ochladilo," pověděla mile a třela si ruce, aby se zahřála. "Jsi v Anglii, tak co bys chtěla?" "Bude to znít divně, když řeknu léto?" "Trošku, posaď se, já se půjdu kouknout do kuchyně, jestli tam nemají čaj, aby ses zahřála." "Děkuju, Hazzo."

Přišel jsem k ní a sevřel její ledové ručky v těch svých. Pousmála se a pak se zazubila, jakoby si na něco vzpomněla. Její pohled pomaličku klesal až k místu, mládeži nepřístupnému. "Co koule, ještě bolí?" "Ani mi to nepřipomínej, jsem rád, že nic necítím, ok?" "Já se jen ptám, ale kdyby ses viděl. Škoda, že jsem tě nenatočila," uchechtla se, potvůrka. "Myslím, že ti radši jdu pro ten čaj, než se mi zase začneš smát," hrál jsem uraženého a odcházel do kuchyně.

Těsně po tom, co jsem odešel, jsem uslyšel, jak volala: "Smích je zdravý, Harolde!"

Pohled Ashley
Harry mě nejprve naučil všechny kroky, které jsme pomalu dávali do nové sestavy. Naší sestavy. Asi někde v půlce trénování přišel Liam s divným pohledem. Vždy, když se na mě podíval, se tak divně ušklíbnul. Nebrala jsem na to ohledy, protože jsem věděla, že to nějak souvisí se včerejškem a na to teď opravdu myslet nechci. Byla bych zase naštvaná a nepříčetná.

"Héj, Ash, co je?" Promluvil na mě Harry a tím mě probudil z transu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se zase až moc zamyslela. "Nic a nestarej se," odsekla jsem a šla pustit písničku od začátku.

Nebylo to tak těžké se to naučit, stačilo to tancovat stále dokola. Ale sladit se dohromady s Haroldem? Prostě to dneska nějak nešlo. Asi si budu muset dát panáka. Ale to by mohlo dopadnout jako včera a... koukla jsem se na Liama a zase jsem to uviděla. Něco v těch očích, tvrdém výrazu. Něco tam je a já za boha nemůžu dojít na to co.
"Potřebuješ si odpočinout, Ash," vzdal to Harry. "Ne jsem v pohodě, vážně," řekla jsem automaticky, i když jsem věděla, že je to přesně naopak. Ani vlastně nevím, jak dlouho tu jsem.

"Dáme si pauzu, vidím, že nejsi v pohodě a něco tě žere." "Jsem naprosto v klidu, kamaráde, nemusíš mít strach." "Nebuď tak nepříčetná, Ashley, já ti nic neudělal," začal se rozčilovat. "Já vím, promiň, kudrnáči, je toho na mě už moc. A mám asi hlad, nedáme si pizzu?" přiznala jsem se.

"Hele, děcka, myslím, že to už zvládnete sami. Je dost hodin a já mám ještě nějakou práci. Hlavně to moc nepřežeňte, ať jste zítra o půl 6 fit, ok?"

"Půl 6, ses zbláznil, ne?" "Když slečinka byla tvrdohlavá, tak na to doplatí," došel až ke mně a uhrančivě se mi díval do očí.
Harry šel objednat tu pizzu a já tu teď byla s Liamem sama. A měla jsem z něj strach. Nikdy takovýhle nebyl. Vždy milý kámoš víc než učitel, ale dnes? Jako by si prohodil chování s Haroldem.

"A vyřiď tomu blonďákovi, že jednou svoji práce dokončím," pověděl a pak jsem už slyšela jen bouchnout dveře.
Co se do prdele včera stalo?

Jen co Harry donesl pizzu, snažila jsem se dělat, že se nic nestalo. Nevím, co to do Liama vjelo a nechci to řešit. Poprvé za celou tu dobu, jsem byla ráda, že odešel domů a nechal mě tu s kudrlinkou.

Sedli jsme si na plovoučku, kde normálně tancujeme a udělali si piknik. Harry někde v kuchyni vyhrabal pomerančový džus a skleničky. Sedli jsme si naproti sobě a jedli skvělou pizzu. Harry si ukousnul kus pizzy s kukuřicí, která mi odlítla do obličeje. "Héj ty, hovado, tohle si odpykáš!" zařvala jsem na něj s plnou pusou, takže bylo klidně možné, že mi vůbec nerozuměl. Ale bylo mi to jedno. Ze svého kousku pizzy jsem posbírala všechnu kukuřici, kterou jsem mu následně hodila do obličeje. Začal prskat na všechny strany a pěkně nadávat.

Když jsem uviděla, jak se zvedá s ďábelským plánem v obličeji, začala jsem utíkat po celé místnosti. Bylo to šílené a já se cítila jako malé dítě, které si hraje na babu. Byl to skvělý pocit. A já jsem ráda, za to, že jsem začala Hazzovi, alespoň trošku důvěřovat. Že jsem mu otevřela svoje zmrzlé srdíčko a ukázala mu, kdo jsem. Alespoň částečně.
Byl to skvělý pocit, když jsem věděla, že mi už neubližuje, nepomlouvá, jen se směje a to se mnou. Takhle to mohlo být už od začátku, ale osud je svině. Bohužel.

Utíkala jsem jako splašená, ale on byl i tak rychlejší. Chytil mě za pas a tím mě ze zadu objal. Otočil si mě čelem k němu a já se dívala do těch jeho nádherných očí. Měla jsem chuť ho políbit, ale to by mi teď opravdu nepomohlo. Byla by to další komplikace v mém životě. Pohladil mě po tváři a nechal svoji měkkou dlaň položenou na líčku. Jeho dlaň jsem překryla svojí, zakryla oči a pak je obě oddělala. Nesměla jsem mu podlehnout a vůbec mi nepomáhalo to, že se mě dotýkal.
Snažila jsem se od něj odtáhnout, ale stále mě pevně objímal kolem pasu. Jeho rudé rty se až moc rychle přibližovaly k těm mým. "Harry, prosím, nedělej to," zašeptala jsem tichou prosbu. "Neublížím ti, Ashley." Zamilovala jsem si s jakým přízvukem vyslovoval moje jméno. Nikdy se mi tolik nelíbilo, dokud je nevyslovil on. "Bojíš se mě proto, co jsem dělal? Proto, jak jsem ti ubližoval?" "A-ano," zakoktala jsem. "Je v tom něco víc, že? Vidím ti to na očích."

Přimhouřil oči a upřeně mě pozoroval. Zvedl volnou ruku, kterou mě neobjímal, a snažil se pohladit mě po tváři. Uhnula jsem a jemu se tak naskytnul pohled na moji šíji a téměř holá ramena. "Jsi neuvěřitelně tajemná a to mě k tobě táhne ještě víc," pověděl, odhrnul ramínko trička a políbil mě pod klíční kost. Měl zavřené oči, když je otevřel, ztuhnul. "Co je to?" "Harry, nech to být. Nech mě a moji minulost být," řekla jsem rozhořčeně.

Obtáhnul prsty několika centimetrovou jizvu, kterou jsem se vždy snažila zakrýt. "Kdo ti to udělal?" V jeho hlase jsem slyšela něco, čemu jsem tak úplně nerozuměla. "Byla to menší nehoda," vyhrkla jsem, jak nejrychleji jsem mohla.
"Lžeš, Ash," chytil moji tvář do svých dlaní a otočil mi hlavu tak, abych ji měla naproti jeho rtům. Byl vyšší a já se tedy nemusela dívat přímo do jeho očí. "Podívej se na mě," tiše žádal, ale nemohla jsem to udělat. Nechtěla jsem kazit tak krásný večer špatnými vzpomínkami.

I přesto, že jsem nechtěla, přinutil mě podívat se do jeho zářivých smaragdů. "Někdo ti ublížil, je to tak?" Nemusela jsem mu odpovídat, moji odpověď si přečetl v očích.

Dlouho mi koukal do očí, až nakonec jemně pověděl: "Smím tě políbit?" "Ne," řekla jsem přesvědčivě. "Bojíš se, že ti ublížím, je to tak?" položil otázku a prsty kopíroval jizvu, která mi nikdy nedovolila zapomenout na bolestivou minulost. "Že ti ublížím jako on," dodal tiše.

"Ano," řekla jsem a konečně se od něj odtáhla. Sbalila si věci a chtěla odejít. "Dovolíš mi to někdy?" "Někdy možná," řekla jsem, abych se ho zbavila. Tedy alespoň na chvíli, protože jsem věděla, že zítra ho zase uvidím. A jestli se mě zase pokusí políbit, moje odvaha mu vzdorovat, brzy padne. A to si nesmím dovolit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama