Tanec života - 4. díl

8. října 2014 v 21:35 | Nikpší |  Tanec života

Panebože co dělám s Niallem v posteli? A nahá? Sednu si a přikryji se peřinou. Kouknu na Niallera a snažím se vzpomenout, co se včera všechno stalo. Spali jsme spolu, to je jasné, ale proč? Vůbec nic si nepamatuji a to mám ještě hlavu jak střep.


Opatrně se zvednu, abych ho nevzbudila, obleču si kalhotky a delší tričko. V kuchyni si udělám čaj a snažím se sníst pár piškotů, ale ani ty mi do krku nejdou a už letím na záchod. Jakmile se opláchnu, kouknu se do zrcadla a uvidím za sebou Nialla. "Co se včera stalo?" "Co myslíš Ash?" plácnul mě přes zadek a odešel jen v boxerkách také do kuchyně.


"Myslím, že bychom s tím měli skoncovat. Už nechci mít s tebou sex, jasný?" "Udě-udělal jsem něco špatně?" zakuckal se Niall, jak mu zaskočil rohlík. "Prostě chci jenom kamaráda ok? Je to tak lepší." "Lepší? Já si na tebe, ale zvyknul, Ashley." "Měli jsme pravidlo, pokud si pamatuju ne? Žádné spaní v jedné posteli a to jsme porušili. Nemůžu prostě pokračovat dál. Chci, abys byl šťastný, najdi si nějakou holku, ale pokud budeš spát se mnou tak si tě žádná nevšimne, Nialle."


Sežvýkal celý rohlík a pak zklamaně zabručel: "Tak fajn, jsme už jenom kamarádi, v tom případě už asi půjdu." Byl naštvaný, to ano, ale zklamaný byl víc. Viděla jsem mu to na očích. Přišel ke mně, políbil mě na tvář, objal a odcházel pryč. "Nialle, počkej. Prosím. Nechci, aby ses hněval nebo byl smutný, jenom nechci, aby to překročilo hranice. Nechci, abys mě měl rád víc než jako sestru, chápeš? Nedokázala bych ti potom ublížit, protože tě na to mám až moc ráda." "Ne tak to není, Ash, ty se bojíš, že bys mohla cítit něco víc. Máš strach z lásky a to tě dělá sobcem. Nepomyslela jsi někdy při tom na mě? Co cítím já?" Jeho oči se zalily slzami a já to nemohla zastavit. Vím, že má pravdu. Nechci k němu něco cítit, ale i přesto ho mám ráda. A to hodně, ale co cítí on ke mně? Vždycky říkal, že chce holku, se kterou se ráno probudí v jedné posteli. Co pro něj tedy znamenalo dnešní ráno?


"Kdyby něco, tak můžeš být naštvaná na někoho jiného, než jsem já. Pouze jsem tě chránil. Věděl jsem, že to bude mít následky, ale ne takové jako sex s učitelem." "Cože?" jenže to už neslyšel. Utíkal ze schodů domů a nechal mě i moje podivné myšlenky v posledním patře tohoto domu.

Ačkoli jsem se opravdu snažila si vzpomenout, co přesně jsem včera dělala, nepovedlo se mi to. Vzdala jsem přemýšlení, už i tak mě dost bolela hlava a zalezla jsem do postele. Nestihla jsem ani usnout a už jsem slyšela ten protivný zvonek. Uši jsem si zakryla polštářem a ignorovala ho. Když ani po 10 minutách zvonění neustalo a já nešla otevřít, někdo začal mlátit pěstí do dveří, vzdala jsem to a vylezla z postele, tak jak jsem byla a šla otevřít.
Když jsem uviděla tu usmívající tvář za dveřmi, málem mi vypadly oči z důlku. "Dobré ráno, Ashley," pozdravil kudrnáč. "Co tu chceš, zrovna na tebe nemám náladu," pověděla jsem popravně. Ještě ten mi tu chyběl. "Všiml jsem si, že odcházel Niall trošku naštvaný, tak jsem si říkal, že se zastavím, abys nebyla tak sama." "Já mám samotu ráda, ale dík, že ses stavit."


Snažila jsem se zabouchnout dveře, ale Harry strčil nohu do dveří a nehodlal odejít. "Takhle vítáš návštěvu? To není moc milé, Ash," a hnal se do mého obýváku, kde si sednul na pohovku.


"Tak si posluž, až tě to tu nebude bavit, tak zase můžeš jít. Já teď z dovolením jdu spát, mám kocovinu a nechci tě ani vidět," pověděla jsem, chytla se za spánky, ve kterých nepříjemně tlouklo kladivo a šla si lehnout.


Neřešila jsem, co tu dělá. Ať si klidně zůstane, hlavně ať dá pokoj.


Někdo otevřel dveře, a co nejtišeji přišel k posteli. Něco položil na noční stolek a sednul si na postel. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem Harryho. Ve tváři měl jemný úsměv s dolíčky a starostí v očích. "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Donesl jsem ti čaj a aspirin, aby ti bylo lépe." Pohladil mě po vlasech a zvednul se k odchodu. "Proč to děláš? Proč jsi po tom všem najednou tak milý? Nechápu to." "Vyspinkej se a až ti bude líp, tak si povykládáme," pověděl mezi dveřmi a odešel pryč.


Napila jsem se horkého čaje. Byl jahodový, můj oblíbený. Dala jsem si aspirin a zase zalehla do postele. Zavřela oči a brzy usnula.
Další probuzení bylo tisíckrát lepší. Cítila jsem se odpočatá a hlavně zmizelo to protivné ťukání v hlavě. Vzala jsem prázdný hrnek od čaje a odnesla jsem ho do kuchyně, kde to až podezřele dobře vonělo. Že by se Niall nakonec vrátil?


Jen co jsem ho v kuchyni spatřila, šíleně jsem se lekla a upustila hrnek, který se rozletěl na miliony malých kousíčků. "Panebože, co to děláš?" zeptal se a já myslela, že šokem zešílím.


"Panebože, Harry, co TY tu děláš?" Sbírala jsem střepy, které jsem pokládala do dlaně. "Ukaž, pomůžu ti," ochotně se nabídnul s pomocí. Jen co jsem vyhodila střepy do koše, všimla jsem si poraněného místa na dlani. Bože, jsem vážně neschopná.
Nebyla to až tak velká rána, ale Harry trval na tom, že si to musím zalepit a tak jsem se rezignovaně posadila na židli a nechala se ošetřovat. Poté jsem dostala skvělý oběd. Byly to sice jen bramboráčky, ale i tak. Někdo mi udělal jídlo. A ten někdo je Harry, až neuvěřitelné, že?? Vůbec nevím, co si o něm mám myslet. Nejprve šikana ve škole a teď se o mě stará? Vím, že se snaží mě dohnat k tancování. A taky vím, že nemáme šanci něco stihnout. Už je pozdě, ale musíme to zkusit. Musím udělat cokoli, abych neztratila Nialla. Abych nezklamala maminku.


"Děkuju, Harolde, je to od tebe vážně milé," zvedla jsem se a odnesla talíř do dřezu. "A chutnalo?" "Jo to jo, ale proč, chci vědět důvod. Možná jsem úplně tupá…" víc jsem doříct nestihla. Hazza mě přitlačil na zeď a hrubě políbil.

"Toužím po tobě každou minutu." "Harry, prosím, nech mě jít," žadonila jsem, ale bylo mi to k ničemu. Jednou rukou zajel pod moje dlouhé tričko, objal mě kolem pasu a přitlačil ke zdi ještě víc. Cítila jsem jak je vzrušený, jak polyká na sucho. Jeho dech pálil do tváře a z prstů, kterými mi drtil spodní ret, jiskřily tóny touhy. Nevydržela jsem to a propletla si svoje prsty s jeho kudrlinkami, obmotala ruku kolem krku a přitáhla si ho k polibku. Polibek hnaný touhou se brzy proměnil ve válku jazyků, až jsme nakonec nemohli popadnout dech ani jeden. Opřela jsem si čelo o jeho rameno, vdechla jeho kořenitou vůni, která mi tolik připomínala teplo domova. Tak jako, když se na Vánoce pečou perníky, všude jde cítit jehličí a v krbu praská dřevo. Bezpečí, to mi to připomíná, ale přesto od něj utíkám pryč. Co nejdál to jde, ale vlastní osud je jako bumerang a stále mě k němu vrací.

Chtěla jsem se odtáhnout, ale nedovolil mi to. Držel mě až v moc pevném objetí, které mi vůbec nevadilo. Cítila jsem, jak mu buší srdce, jeho prsty hladící moje záda a horký dech na obličeji. Dal mi pusu do vlasů a pak mi dovolil se odtáhnout.


"Vím, že jsem ti ublížil a ne jednou, ale život je krátký, abychom lpěli na minulosti." Prohrábnul mi vlasy, ale já se snažila od něj poodejít, co nejdál to šlo, avšak moje tělo mě zradilo. Udělala jsem pouhý krok, který by Harry během vteřinky dokázal překonat. Ale neudělal to.
"Omlouvám se, nikdy bych neublížil tak roztomilé a krásné dívce, ale musel jsem," pošeptal a skenoval svoje ponožky. " Jo tak musel, tak to mi vysvětlíš," pověděla jsem a uvědomila si, že mám na sobě stále jen kalhotky s delším tričkem. Sakra.


Převlékla jsem se a pak začalo zpovídání. Tolik jsem chtěla vědět, proč si vybral zrovna mě. Proč mi celou tu dobu ubližoval a teď když se to brzy dozvím, začínám se bát. Bát toho, že mi bude lhát. Ale ještě horší bude, pokud by pravda byla ještě horší. Nevím, co mám dělat. Jsem ztracená.


Seděla jsem v křesle, tak aby bylo moje tělo co nejdál od něj. Nechápu, jak na něj takhle můžu reagovat. Ještě nikdy se mi to nestalo. A když říkám nikdy, myslím to vážně. Ano Niall mě dokáže vzrušit, líbá úžasně, ale stále je to jenom potřeba ne taková touha. Žádné jiskry.

Pohled Harry
"Tákže, můžeš začít, jsem celkem zvědavá, co z tebe vyleze," pověděla a ještě více se zavrtala do křesla. Kdyby tak alespoň seděla vedle mě a já mohl využít toho, jak na mě její tělo reaguje. Vím, že její rozum ji ode mě odhání a proto, se bojím, aby tomuhle uvěřila. Musí uvěřit, vlastně…ani ještě nevím, co přesně jí řeknu. Ale věřím na svoji inteligenci.


"Vím, že ti to bude připadat jako ta největší výmluva, ale prosím, chci, abys mi věřila. Vím, že po tom všem, co jsi se mnou prožila to snad ani nejde, ale zkus se mě alespoň pochopit, ano?" Přišel jsem k ní a sednul si na zem, ruku položil na její stehna a díval se na koberec. Doufám, že to bude dost věruhodné.

Viděl jsem, jak jí ztvrdnul výraz ve tváři a jak se přemáhala, aby mě tu nechala sedět. Oddělala moji ruku, ale nepřesunula ji daleko. Položila ji na opěradlo křesla. Zhluboka jsem se nadechnul a začal vykládat tu největší lež mého života.


"Když jsem bydlel ještě u rodičů, prožíval jsem si mnohem horší věci, než ty, Ashley. Byl jsem šikanovaný každý den o několik let starším klukem. Nikdy jsem nezjistil, co ho žralo. Tolik jsem si přál, ať už toho nechá. Ať mi dá pokoj. Domů jsem chodil s pláčem a za to jsem se šíleně styděl. Kluci přece nepláčou ne? Ale já byl prostě bábovka, tak jak mě nazývali. Nesnášel jsem je, avšak sebe jsem nesnášel ještě víc," zhluboka jsem se nadechnul, abych dodal dramatičnost do příběhu.


Zvednul jsem oči do výšky těch jejích, a myslel jsem, že se asi zblázním. Jak můžu někomu tak důvěřivému lhát. Viděl jsem jí na očích, jak mě litovala. Stiskla moji dlaň a malovala kruhy do mojí dlaně.
Litovala mě a já jí lhal už od prvního slova. Studem lháře jsem se od ní odvrátil.

Pohled Ashley
Bylo roztomilé, jak se ode mě odvrátil, jak moc se styděl za svoji minulost. Ačkoliv jsem se zapřísáhla, že si nejdřív rozmyslím, jestli mu budu věřit, udělala jsem rozhodnutí bez rozmyslu. Najednou jsem neměla jediný důvod mu nevěřit. Ano ponižoval mě, shazoval a vždy našel nějakou špínu, ale když teď na něj kouknu, sevře se mi hrdlo. Tak ráda bych ho objala, abych mu dodala odvahu pokračovat, ale musím myslet na následky.


Sevřela jsem mu dlaň, propletla naše prsty, které do sebe zapadaly jako skvělá skládačka. Cítila jsem, jak mi drtí ruku, jak se prudce nadechuje a uhýbá pohledem. Tohle všechno nasvědčovalo tomu, že mluvil pravdu.
Pohled Harry
Nevím, co se to se mnou děje. Mám sucho v ústech a vím, že každé další slovo se mi zaryje do paměti s jejím lítostným pohledem, který mě měl utišit. Drtil jsem jí nervozitou ruku a upřímně se začal bát, toho co všechno si ještě vymyslím. Nikdy jsem nevěřil, že zrovna ona ve mně dokáže vyvolat pocit viny.


I přes to všechno jsem musel se svojí pohádkou pokračovat dál: "Všechny ty roky jsem tenkrát přežil, ale slíbil jsem si, že až nastoupím sem, změním to. Nenechám si ubližovat a o to jsem se snažil. Jenže, pak jsem potkal kluky na téhle škole a tolik jsem se začal bát. Před očima jsem měl všechny ty roky, které jsem chtěl vymazat."
"A tak ses přidal k nim? Harry, vždyť to není žádné řešení!" zašeptala s vyděšeným výrazem ve tváři. Odvrátil jsem se od ní, co nejvíc to šlo.


"Chci, aby ses díval na mě," řekla tichou prosbu a ruku položila na moji tvář a obrátila ji k sobě. Pohladila mě po tváři a já musel zavřít oči, do kterých jsem se snažil vehnat slzy. Jsem dobrý herec, ale nesmím to teď pokazit. Stačilo by jedno nevhodné slovo a její důvěra by byla zase fuč jako pára nad hrncem.

Pohled Ashley
Přinutila jsem ho dívat se mi do očí, když jsem uviděla, jak mu začínají stékat slzy po jeho vždy usměvavé tváři. Bylo to pro mě nové. Ještě nikdy jsem ho neviděla plakat. Až do teď.


"Neměl jsem na výběr, věř mi prosím. Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc mě musíš nesnášet. Měl jsem příkaz šikanovat zrovna tebe a věděl jsem, že když to neudělám," hlasitě polkl.

"Udělali by něco tobě a to jsi nechtěl, že? Raději jsi ubližoval holce, která ti NIKDY nic neudělala!" zakřičela jsem na něj. Pustila jeho ruku a vyletěla z křesla, co nejdál od něj.


"Ash, prosím. Chci ti to vysvětlit." Couvala jsem, až jsem narazila na skříň a dál už jsem nestihla utéct. Přiblížil se ke mně a já, ačkoli jsem se snažila být silná, unikly mi pevně zadržované slzy. "Sám jsi to zažil, ale přesto jsi mi ubližoval. Celou tu dobu?" šeptala jsem, protože jsem neměla sílu na něj řvát. Měla jsem chuť ho uškrtit, ale jakmile přišel blíž ke mně, něco mi napovídalo, že bych to neudělala. Nemám na to dost sil. Ne, když se jedná o něj.

Otřel mi slzičky, pohladil po líčku a pak raději ruku odtáhl. "Věděl jsem, jak se musíš cítit, ale taky jsem věděl, že pokud ti něco neudělám, bude to horší. Kdybys je slyšela, jaké plány střádali, pochopila bys. Dělal jsem, co jsem mohl, abych tě ochránil, alespoň před nimi," pověděl zmučeně Hazza.


"Ale ne před tebou. Už jen čekám, kdy mi zase ublížíš." "Bojíš se mě?" zeptal se s obavou v očích. Nedokázala jsem uhnout a zalhat. Jeho oči mě propalovaly a já zašeptala to kratičké slovo.

by Nikpší
***Ták zase po dlouhé době berušky :D Snad se bude líbit :*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 káč káč | 11. října 2014 v 10:34 | Reagovat

co si o tom mám teď myslet? :..harry ty jsi ale debil! -_- ..už čekám na další :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama