Tanec života - 3. díl

1. září 2014 v 18:08 | Nikpší |  Tanec života

Ráno jsem se probouzela s nádhernou náladou. Ani nevím, kde se bere. Že by ten včerejšek měl zázračnou moc? Nejspíš. Jsem tak plná energie, že by jen málokdo věřil, jak málo jsem toho naspala.

Ustlala jsem postel a na ni napsala lísteček:
Vážně jsem si to užila, ale mám plno práce. Užij si dnešek, A.

Se včerejším oblečením jsem odcházela z jeho bytu a mířila si to domů.

Oblékla jsem si volnější tepláky, teplou mikinu a vydala provětrat si hlavu. Je sice půlka února, ale venku je nádherně. Pořádně jsem se proběhla, převlékla do červených upnutých džínů a k tomu si dala černé tričko a vestičku. Usmála jsem se na sebe do zrcadla a modlila jsem se, abych ho nepotkala hned před první hodinou.

Postával opřený o moji skřínku a na tváři měl ten svůj úsměv, který používá, vždy když chce někoho dostat do postele, ale to se ti nepovede hochu. Tobě ne. Nikdy.

"Co tu zase chceš Stylesi?" "Včera jsem prohrál, ale i tak. Asi bych se měl omluvit co? Měla jsi pravdu, nemůžu tě nijak přinutit, zamčít ve třídě nebo dokonce unést, ale nějak mi dochází inspirace jak tě donutit k tanci." "Ale copak? Neobejdeš se beze mě?" "Moc dobře víš, že ne, tak to nedělej schválně, jasné?" "Víš tohle je poprvé, co jsem lepší jak ty. Poprvé, co jsem vyhrála a ty se stále cítíš poražený. A víš co?" Žduchnula jsem do něj a otevřela skřínku, vzala učebnice a se smíchem jsem skřínku zabouchla, až se to rozlehlo na liduprázdné chodbě. Je těsně před zvoněním. Chodím tak vždycky, abych se vyhnula lidem. A docela mi to vycházelo, až do teď.

"Líbí se mi to. A ani nevíš jak moc. Je to úžasný pohled tě takhle vidět." "Ale.." "Nemusíš se snažit, nejsem jako ostatní." "Jo to jsem si všiml," usmál se. Co pořád má s tím jeho úsměvem? Je tak křečovitý, až se mi chce zvracet. Kdyby se usmál normálně, přirozeně, bylo by to lepší. Kdyby se usmál tak jako včera při tanci. Nenuceně a ležérně.
"Jo a být tebou ten úsměv zase schovám. Nelíbí se mi, takže smůla hošánku." S těmihle slovy jsem se odebrala na hodinu biologie.

Pohled Harry
Sakra co mám s úsměvem? Vždyť je pořád stejný ne? Pořád tak krásný. Bože tuhle holku asi jednou zabiju. Ne jednou, ještě tento semestr. Bože, je nemožná. Chjo.
Uzavřená a jakoby miliony kilometrů ode mě. A když se stane zázrak a ona se ponoří do tance, tak jako předtím, je úžasná. Ale pak nastane chvilka, kdy si uvědomí, že se uvolnila a je tu zpět. Ostražitá Ashley, kterou neskolí ani polibek krále školy.

Ale nějak mi do toho nezapadá včerejšek. Proč byla jiná, než teď? Sebejistá, šťastná, sama sebou. Je to jakoby měla nějakou masku, kterou si včera sundala. Byla tak nádherná, šíleně nádherná. Miluji holky, které vědí, co chtějí. Co se dokážou opřít o jejich touhu. A to je pro ni tanec. Zářila na míle daleko, ale dnes? Jakoby to nebyla ona. Jako by žila dva životy.

Musím ji poznat líp, musím vypustit tu zastrašenou opatrnou myšku pryč z jejího těla. Potřebuji ji k tanci, ale s touhle Ash to mám prohrané. Musím se jí dostat pod kůži. Musím využít její tělo. To jak na mě včera reagovala, neschová, i kdyby chtěla. Ta husí kůže, ty polibky. Musím ji získat pro sebe. Musím ji využít. A jednou mi ještě poděkuje.
"Jo abych nezapomněl, ta matika. Takže dneska ve 4 u mě, baby!" zařval jsem na ni, těsně před tím než vstoupila do třídy. Otočila se a šla pomalinku ke mně. Ano, přesně tohle chci. Teď ji vzít do náruče a políbit. Třeba zareaguje jako včera a budu to mít jednodušší.

Byla jen pár kroku ode mě, když mi odpověděla: "Prohrál jsi, fajn přežiju to. Třeba to ještě pochopím, ale jedno si pamatuj, Harolde. Nikdy k tobě nepůjdu, jasné?" Byl jsem zaskočený její divokostí. Neříkal jsem, že je to šedá myška? Ne, vychytralá lvice, která ví, kdy se schovat. "O půl páté v kavárně na rožku, jinak nic." Odešla do třídy zároveň se zvoněním a já spěchal do té svojí.

Pohled Ashley
Mám pocit, že to nezvládnu. Nemůžu už předstírat, kdo jsem. Nedokážu neodporovat a jen tak projít. Něco uvnitř mě mi říká, abych na něj řvala z plných plic. Abych si nenechala nic líbit.

Snažím se opravdu, ale nejde to. Vytáčí mě každým jeho slovem. Opravdu nechápu, jak jsem mohla souhlasit s tou matikou. Ano já vím, prohrál a tím vlastně pomůže mně. Ale je to výhra i pro mě?

Zase je to tu. Ten pocit, kdy tě něco sžírá zevnitř. Kdy cítíš přicházející bolest a uzavřeš se před všemi. I před sebou. Doba, kdy minulost útočí na všechny tvoje smysly, protože se to blíží znovu. Všechno, to o co se tu snažím, je pryč. Musím utéct někam daleko. Někam, kde nebudou ti, co mi mohou ublížit. Nedokázala bych to znovu.
Pomalinku jdu po zahradě za školou a hledám volné místečko, kde by mě nikdo nenašel. Nikdo ani já a moje myšlenky. Potřebuju prostě vypnout, ale jak to udělat?

Sedím schoulená do klubíčka pod vysokým dubem, který mě chrání před světem. Záda si otírám o tvrdou kůru stromu a snažím se zatlačit vzlyky, které brzy pohltí moje tělo. Nemůžeš být slabá Asch. Tolik ti důvěřovala, tolik toho pro tebe udělala. Musíš to zvládnout, slyšíš?

Zavírám oči a všechno se mi vrací. Zlomené srdce, oči plné slz, bolesti a opovržení. Všechno jakoby kolem mě tenkrát bylo šedé. Tohle všechno se stalo tak rychle. Jak můžu odejít? Jak se mám ubránit vlastním myšlenkám?

Oči jsem držela zavřené na sílu a zhluboka dýchala. Tohle zvládnu, musím. Cítím láskyplné pohlazení po ruce a k tomu vřelé objetí. Polibek na čelo a pak už jen ta bolest. Jak mi to sakra mohl udělat? Jak mě mohl takhle zradit? Proč? Proč jsem tenkrát nedokázala být silnější? Proč se teď bojím vlastních citů, které přicházejí v nejnevhodnější dobu? Proč zrovna on? Kluk, který dokáže jen snížit mé ego? Je stejný jako on. Stejné ego, které mi znovu nesmí ublížit. Ne dokážu to. Musím.

Otřela jsem slzy, upravila se a rozhodla se zapomenout na tuhle slabou chvilku. Potřebuju něco, co mi vyřadí mozek od myšlenek. A to je jen jedna věc. Matika.

Možná je to blbý nápad, ale co když ne? Tak ráda bych to zastavila, ale hlava už nespolupracuje. Moje nohy mne samovolně vedou do kavárny.

Harry sedí úplně v rožku a před sebou má už skoro dopitý hrnek horké kávy. Přisedla jsem si a čekala na jeho nadávky. "Páni, ty jsi došla. Nečekal jsem tě tu. Ne po tom co máš zpoždění asi 2 hodiny." Podíval se na mě a já uviděla něco v jeho očích. Možná to bylo tou slabou chvilkou nebo já vážně nevím. Viděla jsem tam odlesk zklamání, ale i útěchy. "Jsi v pořádku, Asch?" "Já? Proč bych nebyla, to ty jsi tu musel čekat. A vážně se omlouvám, ale znáš to, když začnu tancovat a prostě… příště si nastavím budíka. Slibuju," dopověděla jsem tu největší lež dneška.

Sundala jsem si sluneční brýle a otřela si uplakané oči. "Ty jsi plakala?" zeptal se soucitně. Panebože to ne, ještě ty začínej. Ne to snad ne.

Odvrátila jsem se a zhluboka se nadechla. Teď na nic nemysli Ashley. Soustřeď se na matiku a ne na něj. Nesmíš se zamilovat. Ať tě to ani nenapadne. Je to jen dobrý herec, chce tě jen do postele nic víc. To si pamatuj.

Sedla jsem si naproti něj a objednala jsem si oříškové latté. "Můžeme začít?" "Určitě mi nechceš říct, co se děje?" "Jsem tu jen kvůli matice jasné? Žádné kamarádíčkování Harolde," řekla jsem prudce. "Ok tak začneme," otevřel učebnici, podal mi tužku a začal vysvětlovat. Vůbec nevím, o čem mluví, moje mysl je stále v minulosti.

"Héj, posloucháš mě?" lusknul mi před očima. "Jo jen jsem se zamyslela, sorry." "Sedni si vedle mě, přes ten stůl je to pěkně na hovno." "Jak poroučíte, pane učiteli!," sedla jsem si na vedlejší židli co nejdál od něj. Najednou mě objal kolem pasu a druhou rukou chytil židli. Posunul mě blíž k němu a dýchal mi na holý krk. Začal mě hladit po stehně a obsypávat krk polibky. "To by stačilo, Harolde!," odstrčila jsem ho od sebe, až spadl na zem. Dostala jsem výbuch smíchu a nedokázala to nijak zastavit.

Pohled Harry
Shodila mě na zem jen proto, že jsem se jí dotýkal. Nechápu to, včera jí moje přítomnost nevadila. Ve škole jsem to chápal, ale tady? Nikdo známý tu přece není, tak o co jí jde?

"Můžeš se mi přestat laskavě smát?" zakřičel jsem na ni uraženě. Vyplázla na mě jazyk a smála se dál. Bože jak má krásný úsměv. Ježiši co to meleš, jen ji musíš dostat do postele. Nic víc.

Sednul jsem si zpátky na židli a snažil se jí vtlouct matiku do hlavy. Byla tak roztomilá, když se snažila to pochopit. Viděl jsem na ní, že ji něco trápí a snaží se to maskovat zlobou. Ale co se jí stalo?

Musím to zjistit. Čím víc o ní budu vědět, tím ji budu mít rychleji v posteli a na tanečním parketu. Nemám moc času a ona mi to vůbec neulehčuje.

Pohled Ashley
"Poslední příklad, jestli tohle nevypočítáš, tak už vážně nevím," povzdechnul si Harry. Fajn, Ash, teď se snaž. Takže tady tohle sečteme a zbytek opíšeme. Tady to…sakra bude tam plus nebo mínus. Fájn takže …ententýky...dáme tam plus. Dvakrát podtrhnout a je to všechno.

Podala jsem vypočítaný příklad Haroldovi, který se na to blbě podíval. "Máš víc štěstí než rozumu, Ashley." Bez rozloučení jsem si sbalila všechny příklady do kabele a nasadila červený kabát. Položila peníze na stůl, nasadila čepici a vrhnula se do sněhové vánice. Přece jenom jsme v Anglii a tady jsou večery hodně chladné.

Jen co jsem vyšla ze dveří, dala jsem ruce do kapes a spěchala domů. "Ashley, to jako odejdeš bez rozloučení?" řval na mě Harold z dálky a už mě dobíhal. Nechtěla jsem ho vidět, stačilo, že jsem teď seděla celu tu dobu vedle něj. Zrychlila jsem, ale ani to ho nezastavilo.

Chytnul mě za loket a prudce otočil. Podklouzla mi noha a shodila jsem nás oba do hromady sněhu. Ležel nade mnou, pravou ruku propletl s tou mou a levou mě hladil po tváři. Sněhové vločky mu padaly do tváře, kde se měnily na malé perličky. Měla jsem takovou touhu je setřít polibkem, ale on byl rychlejší. Přibližoval se každou vteřinou a já jen cítila chladný sníh, který studil po celém těle a jeho horký dech, který mě přiváděl k šílenství. Panebože co to se mnou je? Proč na něj takhle reaguju? Proč ho toužím políbit, když nechci. Nemůžu!

Moje srdce nedokázalo poslechnout hlavu. Jako bych měla odpojené tělo od mozku. Propojené prsty jsem více sevřela a druhou rukou mu zajela do kudrlinek a tím si přitáhla jeho rty blíž k těm mým. Naše jazyky byly jako pro sebe stvořené. Líbali jsme se vášnivě, až nám nestačil dech. Odtrhli jsme se od sebe a zhluboka se nadechli. V tom jsem si uvědomila, co jsem udělala a odstrčila ho od sebe. Zvedla se, otřepala ze sebe sníh a utíkala s pláčem domů. Nemůžu mu takhle podlehnout. Nesmím si dovolit se zamilovat. Musím něco udělat, ale co? Pokaždé, když mě políbí, nedokážu přestat. Má něco co mě tak šíleně přitahuje a varuje zároveň.

Zavřená doma na pohovce jsem čekala, až přijde Niall. Nedokážu teď být sama. Potřebuju někoho, kdo mi s tím pomůže. Doufám, že si nezapomene vzít moje náhradní klíče, protože se mi opravdu nechce zvedat.
Šramocení klíčů mě vrátilo do reality. Zase jsem moc přemýšlela.

Niall si sednul vedle mě na pohovku a já se mu zachumlala do jeho náruče. Nejprve seděl a jen tak mě hladil po zádech, ale potom to přišlo. Začal mě líbat po linii krku, mačkat zadeček a utírat uplakaný obličej. "To nic, princezno, všechno bude dobré," s tím si přitáhl můj obličej a naše rty se spojily v jedno.

Odtáhla jsem se a snažila se zastavit ten nekonečný proud slz. "Takhle to dál nejde, Nialle, dneska potřebuju jenom kamaráda," popotáhla jsem a schoulila se mu zase do náručí. Celý večer jsem byla v jeho přítomnosti, kde jsem se uklidnila. Niall vždycky věděl, jak mi zlepšit náladu. A to dokázal i teď. Náš filmový večer končil něco kolem 4 ráno. Objal mě a pošeptal mi do ucha: "Vím, že to bude těžké, ale měla bys mu dát šanci. Je to i pro tvoje dobro, Ahley. Chce jen tancovat, tak proč otálíš? Tanec je tvůj sen a takhle lehce se ho vzdáš? Všechno hodíš za hlavu jenom kvůli nadrženému kudrnáči?" Objetí jsem mu oplatila, ale v půlce jeho proslovu, kdy z šepotu přešel do polokřiku jsem ho odstrčila. "Poslouchal jsi mě vůbec? Já prostě nemůžu, copak jsem ti to už neříkala?" Otočila jsem se a nechala ho stát uprostřed obýváku. Ani bych se nedivila, kdyby teď odešel domů.

"Nevím, co si tím chceš dokázat, ale jsi sama proti sobě! Dobrou," zařval a prásknul s domovními dveřmi.
Sedla jsem si na postel a dumala nad jeho slovy. Měl pravdu, ale ten strach, který mě sžírá uvnitř je tak velký. Nechám to dojít tak daleko, že ztratím nejlepšího kamaráda a ještě svůj sen? Ne, jeho si nenechám vzít. On je moje všechno a tanec? Bez toho se přece obejdu nebo ne?

Budík mi zvonil přesně za 2 hodiny a 12 minut. Nevyspalá a opuchlá od pláče jsem vylezla z postele. Asi jsem se zbláznila, ale rozhodla jsem se. Zkusím to, musím to dokázat. Nesmím tím ztratit i Niallera.

Půjdu se kouknout do zkušebny a zvážím to, ale mám skoro rozhodnuto. Dám se do tance s Haroldem.
Ještě než jsem stihla otevřít dveřej školy, galantně mi je otevřel Harry. Usmál se na mě a popřál mi pěkný den. Stála jsem jako opařená a koukala na místo, kde ještě před chvilkou stál. Co to jako bylo? Chce mi zkazit den hned po ránu? Myslím, že si to asi s tím tancováním nakonec ještě rozmyslím.

Ačkoli jsem nechtěla, šla jsem do kavárny, kde na mě opět čekal Harry. Trval na tom, že mě tu matiku prostě naučí. Celý den se chová divně. Je až moc milý, nikde žádné pomlouvání. Posměch ani naschvály. Asi se zbláznil. Nebo bude chyba možná ve mně. Jo je to tím, že jsem nevyspalá.

Nikdy jsem si nevšimla, jak moc má krásné oči. Smaragdové, které vyzařují teplem a bezpečím. Panebože kam to koukáš, soustřeď se na tu matiku. Nemůžeš teď myslet na nic jiného jasné? Bože, jak já nesnáším svoje vnitřní já, nikdy mě neposlechne a já s toho mám akorát problémy. Sakra.

Po dvou hodinách náročného počítání jsem to vzdala. Dala jsem dlaně na obličej a lokty se zapřela o stůl. "Už to nedávám, Harry, je toho na mě moc." "Přece to teď nevzdáš, Asch, už jsi dost pokročila" Páni on se snaží být fakt milý, tak na něj nebuď hnusná, opakovala jsem si stále dokola a nevšimla jsem si co má v plánu.

Pohladil mě po rozpuštěných vlasech, přejel i po zádech, kde mi okamžitě naskočila husina. Pohladil mě po linii prstů, obkroužil svoje prsty kolem mého zápěstí a opatrně sundal dlaně z mého obličeje. "Nevzdávej se tak jednoduše," pohladil mě po tváři, dal pramen za ucho a přibližoval se k mým rtům. Jednou rukou mě objal a posadil na jeho klín. Pravou rukou položil na krk a prsty ho přiměl se naklonit. Líbal mě od ucha až po klíční kost. Jeho vlasy mě lechtaly na nahou kůži a já si tuhle chvíli užívala. Svoje horké rty přemístil na ty moje chtivé. Naše jazyky splývaly v jedno. Motýlci v břiše poletovaly jako zbláznění a nešlo to zastavit.

"Jsi nádherná, princezničko," pošeptal mi do ucha a já si plně uvědomila, co dělám. Poodešla jsem od něj dál a snažila se neplakat. Nesnáším se. Jsem tak hloupá a ještě ke všemu citlivka, co se snaží všechny od sebe odradit, ale u něj to nejde. Jak jsem to mohla nechat dojít až sem? Co si o mně musí myslet?

Zvednul se ze židle a přibližoval se ke mně. "Nepřibližuj se, už ani krok!" zvýšila jsem hlas. Zvednul ruce, jakože se vzdává a díval se na mě tak nějak pomateně. "Udělal jsem něco špatně?" "Něco? Všechno, Harry, už se to nesmí opakovat. Už se víckrát nesejdeme." Otočila jsem se a natáhla se pro svůj červený kabát, když mě chytil za ruku. "To všechno jen tak vzdáš? Budeš utíkat před problémem?" "Je to jednodušší než bojovat a teď už mě nech jít," zašeptala jsem a vytrhla se mu. "A co na to řeknou rodiče? Máma určitě bude pyšná, když to zvládneš a neříkej, že ne. Každá matka je pyšná na svoje děti."

Máma, to slovo, které jsem od té doby nevyslovila. Tolik mi chybí, tolik bych potřebovala její obětí, ale ona tu není. Nebyla tu už tenkrát, když jsem ji potřebovala. Už tenkrát jsem to vzdala. Utekla jsem k tanci. Všechnu bolest, zlost a pláč jsem dala do tance, který se pro mě od té doby stal mojí součástí. Dny strávené ve fitku, cvičením či tancování utíkaly jako voda a já se s tím smířila. Prostě odešla a teď to musím zvládnout sama, tak jak na mě může být pyšná?

"Ty pláčeš, Ash, řekl jsem něco…" přitáhl si mě do náruče a já mu plakala na rameno. Nejspíš pochopil, že něco není tak, jak má být. "Nic nevíš, tak se do mě neser," řekla jsem nasupeně a vyběhla z kavárny pryč. Tentokrát mě nechal běžet.

Jeho slova mě vrátily ještě víc do minulosti a přinesly bolest. Až teď jsem si uvědomila, že jsem se s její smrtí nikdy nesmířila. Nikdy jsem nepochopila, proč odešla. Pamatuji si, jak mě vždycky objímala a říkala, že všechno zvládnu. Líbala mě na čelo, pohladila po vláskách a popřála mi dobrou noc. Seděla u mě hodiny, když jsem začínala s baletem. Podporovala mě a vždy se smíchem pochválila. Úplně slyším, jak to říkávala: "Moje tančící princeznička," potom mě vzala do náruče a celou mě pusinkovala. Tolik jsem to nesnášela a teď mi to chybí. Ona mi chybí.

Ty poslední dny s ní pro mě byly hodně těžké. Dívala jsem se, jak mi umírá v náručí a nemohla jsem s tím nic udělat. Byla jsem bezradná. A pak ten pohled, když jsem probudila vedle jejího studeného těla. Tolik jsem ji milovala. Byla to ta nejhodnější, nejúžasnější a nejnádhernější máma na světě. Udělala všechno, proto abych byla šťastná. Milovala mého otce, jak jen mohla. I on byl úžasný rodič, ale po její smrti to s ním šlo všechno z kopce. Náš vztah skončil na slovech dobré ráno a dobrou noc. Už nikdy jsme se o ní nebavili. Jakoby nikdy neexistovala, ale přitom ji oba milujeme. Tolik jsme se od sebe vzdálili, že se ani teď nevídáme. Naposledy jsem s ním mluvila na Vánoce. Ano já vím, je únor. Ale kdy ho zase uvidím? Zase za rok. Na narozeniny si pošleme chabou smsku s blahopřáním a tím to končí. Spolu s mámou odešel i jeho smysl života.

Myslela jsem si to stejné, ale pak se objevil Fred a všechno se dalo do pořádku. Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud nezklamal i on. Hnědovlasý chlapec o ročník starší. Kluk, který si mohl vybrat kteroukoli chtěl. A on si vybral mě. Milovala jsem ho, jak jen to šlo po mém zraněném srdci. Vrátil mi do života smích, ale potom přišla jen bolest. Tehdy jsem se uzavřela do sebe a doteď nevím, kdo jsem.

Introvert, který ve škole chce jen zapadnout, ale zároveň neřízená střela, která protancuje střevíčky za večer. Dívka, která se bojí mužského objetí, ale přesto nedokáže přestat myslet na Harryho rty. Holka, která všechny odhání ze strachu, bolesti, odmítnutí a velkého zklamání.

Potom, co mi udělal Fred, jsem se tak uzavřela, že jsem už nikdy nechtěla s nikým mluvit, pokud to nebylo nutné. Už nikdy jsem nechtěla nejlepší kamarádku či kluka. Nikdy jsem nechtěla nikomu otevřít svoje zledovatělé srdíčko, ale přece jen se to někomu povedlo. A do teď nevím, jak to udělal. Niall, můj malý blonďáček, který svojí nešikovností v tanci tenkrát přitáhl moji pozornost. Nejprve jsem ho odháněla, ale s jeho irskou roztomilostí mě překonal. Dokázal mi vykouzlit úsměv na tváři. A tak se z nás stali přátelé. Přes každodenní obavy o jeho odmítnutí jsem se přenesla brzy a tím jsem mu otevřela svoje srdce celé. Zná každou moji chybu, celou minulost a prozařuje moji přítomnost. Nedokážu si den bez něj pouze představit, natož prožít. On je mým vším. Bratrem, kamarádem i ochráncem. Kdykoli se můžu vyplakat na rameno a když udělám hloupost, je schopný mě seřvat jako malé dítě. Jemu jsem ukázala svůj svět a vím, že on mi neublíží. Známe se navzájem jako dvojčata, která si hrála spolu už od plínek. Vím, že mi neublíží, protože by tím ublížil i sobě. Ale mohu tohle říct i o Haroldovi? Mohu mu začít důvěřovat?
***
Svoji slabou chvilku jsem zamaskovala pod make-up a šla do baru, kde jsem měla sraz s Niallem.

Ačkoli jsem měla vedle sebe vždy zodpovědného Nialla, brzy se mi motala hlava. Ani vlastně nevím, co jsem všechno vypila, ale bylo toho hodně. Když si za mnou k baru sednul Liam, náš sexy učitel tance, už jsem o sobě pomalu přestávala vědět. Dneska se mi zdál jiný. Víc mladší a sexy. I on měl popito a bylo mu celkem jedno, že jsem jeho žačka. Přitáhl si moje rty a vášnivě je líbal, rukou zajel pod sukni.

Pohled Niall
Byl jsem na ni za ten včerejšek naštvaný, ale když jsem ji slyšel v telefonu, nedokázal jsem ji odmítnout. A teď? Sedí u baru a s někým se tam muchluje. Bylo by mi to celkem jedno, ale zdá se mi, že toho muže znám. Jdu blíž a uvidím muže s hnědými vlasy, vyčesanými nahoru. Jeho obličej je mi tak povědomí, ale přesto ho nedokážu zařadit. Dojde mi to, až ho Ashley osloví: "Ale no tak, pane učiteli."

Učitel? Tak mladý? To musí být ten, který jí měl pomoci tancovat s Harrym. Panebože a co mám dělat? Mám ji tam nechat jen tak si s ním užít? Vždyť by mě za to zítra zabila! Ne to nesmím dopustit.

Odkašlu si a tím se oba od sebe odtrhnou. Ash se na mě zlostně podívá, ale neřeším to. Zaplatím za ni na baru a v náruči ji odvádím z klubu k ní domů. Vzpírá se, ale je přece jen něco, co na ni funguje.

Prohrábnu jí vlasy, pohledím po tváři a vášnivě ji políbím. Je tak neskutečně krásná, až to bolí.
Jen co se dostaneme za hranice bytu, Ash je celý nahá a já k tomu nemám daleko. Odvede mě k ní do postele, lehne si a čeká. Lehnu si na ni a líbám ji od ramene přes linii prsů až k bříšku. Postupuji pomalu dolů a slyším, jak Ash rychleji dýchá a užívá si tu rozkoš. Rty se dostanu až úplně dolů a chutnám ji. Je to tak nepopsatelný pocit. "Nialle!" zakřičí přes celý pokoj, když do ní strčím dva prsty a zrychluji pohyby. Ash se začíná prohýbat v zádech. Penis se mi každou vteřinou zvětšuje a mám pocit, že už to nevydržím. Vytáhnu prsty, které mi Ash slastně olízne, políbí mě a já do ní vniknu.
Převrátím se na záda a tempo udává Ash. Prsty mi zarývá do hrudi, překulím ji pod sebe a dokončím práci. Ashley se prohne a zařve moje jméno.

Lehnu si vedle ní a ona se mi stočí do náruče. V hlavě mám miliony barev, kterými prostupuje její úsměv. Ještě chvíli a budu v tom až po uši. Pokud už teď není pozdě.

Políbím ji do vlasů, přikryji nás peřinou a popřeji ji krásné sny, i přesto, že vím, že už dávno spí a ráno mě nejspíš bude nesnášet.

By Nikpší
*Strašně moc se omlouvám za tak dlouhou pauzu, ale tak nějak jsem neměla vůbec žádné nápady. Celý tento díl jsem psala asi 2 měsíce, což je hoodně dlouho. Dokonce se za sebe stydím, protože jsem fákt neschopná napsat díl.
**Doufám, že i přes tak dlouhou pauzu si tohle někdo přečte a bude alespoň trošililinku spokojený. Vážně jsem se strašně snažila, ale prostě to nešlo. A do toho ještě ty prázdniny :DD
***Komentujte, hvězdičkujte, protože tím mi děláte obrovitánskou radost :D

PS: Tak co má dát Ash Haroldovi šanci v tanci nebo v lásce? :DD Jsem zvědavá na odpovědi. :D
PSS: Chcete delší kapitoly po delším čase nebo kratší kapitoly častěji? :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 káč káč | Web | 3. září 2014 v 13:15 | Reagovat

moje spisovatelko..jako vždy luxusní :o.. já bych mu dala šanci v obojím :*

2 Nikpší Nikpší | 3. září 2014 v 15:48 | Reagovat

děkuju bobane :D tak uvidíme jak se Ash rozhodne, taky jsem zvědavá
:*

3 Martíí<3 Martíí<3 | 20. září 2014 v 22:54 | Reagovat

Krása :) ... jen ta pauza ale věřím že je to těžké :) ... šance v obojí :p

4 Nikpší Nikpší | 22. září 2014 v 18:21 | Reagovat

děkuju..už se pracuje na další, ale asi to bude zase trošku trvat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama