Sbohem říct nestačí- 1.část

17. září 2014 v 18:55 | Nikpší |  Sbohem říct nestačí


Sbohem. Slovo, které nesnáším a při představě, jak se se mnou loučí, je mi smutno. Jak jeho perfektně tvarované rty vyslovují každé písmenko, chce se mi plakat. "No tak Alexis, neplakej. Prosím, láme mi to srdce," pověděl Liam a utíral mi slzy, které tekly proudem po mé tváři.


Byla jsem schoulená v jeho náruči a naposledy vdechovala jeho vůni. "Neodcházej. Neříkej to slovo. Nedělej mi to, prosím Lii. Nenechávej mě tu samotnou." Zvednul můj obličej a podíval se do uplakaných očí. I ty jeho nebyly daleko od pláče, ale držel se. Je tak silný, vím, že to zvládne, ale i tak se bojím. Už teď se bojím a to ho ještě stále objímám.


Pomalinku přibližoval svoje rty k těm mým, jako bych byla z porcelánu a brzy se rozbila.
Otřel jeho suché a popraskané rty o ty mé a já na nic nečekala. Dnes to může být naposledy, co ho líbám. Co jsem v jeho blízkosti. Nemůžu ho nechat jen tak odejít.


Do našeho polibku jsem dala úplně všechno. Smutek, lásku, ale i beznaděj. Jednu ruku jsem měla v jeho nakrátko ostříhaných vlasech a druhou jsem zajela pod tričko.
Pomalinku mi sundával tričko, ale nepřestával mě líbat na ústa.


Jeho rty se posouvaly po šíji až k rameni, kde zanechávaly znaménka lásky. Možná poslední. Při té představě se mi začalo dělat mdle před očima. Ne nesmím si to připustit. On to zvládne. Bude dobrý voják a vrátí se mi. Vrátí se a bude žít.


Po pokoji se válelo moje tričko a hned vedle něj bylo i Liamovo. Rukama jsem malovala obrázky na jeho vypracované hrudi. Stále jsme byli uprostřed kuchyně. Liam mě vzal do náruče a odnášel do naší ložnice. Hodil mě na postel a lehl si na mě. Sundal mi podprsenku a já se vrhla na jeho vojenské maskáče. Jeden knoflík, druhý a pomalinku jsem je sunula dolů.


Líbala jsem ho podél okrajů černých boxerek a třela se o jeho penis. Cítila jsem, jak se každou vteřinou zvětšuje a užívala si tuhle chvíli.


Ležel pode mnou a oplácel mi moje doteky. Hladil mě po zádech, kousal do ramene a líbal na každičký kousek mojí kůže.
Ačkoli jsem nechtěla, přetočil se a vyhoupl se nade mne. Sundal poslední kousek mého oblečení. Krajkové červené kalhotky, které tolik miloval. Přejížděl surově jazykem přes můj klitoris a tím mě přiváděl k šílenství. Vzdychala jsem jeho jméno a byla šťastná, aspoň pro tuhle chvíli.
Vsunul ho do mě a přidával na tempu. Zarývala jsem nehty do jeho zad. Křičela jsem jeho jméno a on mi to oplácel. Naše jména se musela rozléhat po celém domě, ale bylo nám to jedno. Byli jsme spolu a to nám zatím stačilo.


Lehnul si vedle mě a já se mu stočila do náruče. Hlavu položila na hruď a nezkrotnými vlasy jsem ho lechtala. Miloval to a nesnášel zároveň. Byl tak lechtivý, ale milovala jsem to na něm. Tak jako všechno ostatní.

"Budu muset jít zlato," pohladil mě po zádech, políbil na čelo a šel se obléct do vojenského. "Neodcházej prosím. Nezvládnu to bez tebe," obmotala jsem peřinu kolem těla a šla za ním. Stál u okna a díval se do neznáma. "Nechci jít, moc dobře to víš," v jeho hlase byl slyšet smutek, napětí a slzy. Objala jsem ho zezadu a on se otočil na mě. Skončila jsem v jeho náruči. "Nechci tě tu nechat samotnou, ale tady budeš v pořádku. Nic se ti nestane a to je pro mne důležité. Jsi světlo, které mě bude držet při životě."


"Lii prosím, zůstaň." Věděla jsem, že to nepomůže. Musí jít, i kdyby se stavěl na hlavu. Musí jít všichni schopní muži. A mezi ně patří i on.

"Tak rád bych zůstal, ale nejde to Lexie. Nedělej to těžší. Neplakej prosím," setřel moji slzu polibkem a pak políbil moje rudé rty. Oddálila jsem rty jen tak daleko, abych mohla promluvit: "Tak mě vem s sebou. Víš, že bych to zvládla." "Alexis, nemůžeš jít se mnou, ano?" "Proč? Protože ženy jsou slabé?" Teď už jsem od něj stála dva kroky. Byla jsem naštvaná a zároveň zarmoucená.

"Dobře, promiň. Máš pravdu. Nemůžu jít s tebou, ale není lehké tě jen tak pustit."Nechtěla jsem na něj být naštvaná. Ne teď.


Liam se přiblížil blíž a objal moje drobné tělo. "Pro mě není lehké odejít, ale musím. Sbohem lásko. Budu ti psát. A nevyváděj žádné hlouposti. Až se vrátím. Jestli se vrátím, chci tě vidět zase usměvavou. Miluju tě Lexie. Miluju a vždycky budu. Nezapomeň to."


Nestihla jsem nic říct a on už odcházel. Chápu ho. Kdyby čekal, co mu povím, bylo by to ještě těžší.
Přistoupila jsem k oknu, přitiskla si peřinu blíže k tělu a sledovala, jak odchází pryč. Do boje, který může být jeho poslední.


"Taky tě miluju," pošeptala jsem a stále sledovala vzdalující se siluetu muže v zeleném. A tady jsem o něm slyšela naposledy, dokud mi nedošel dopis.

Milovaná Lexie,
Strašně mi chybíš. Neustále na tebe myslím, představuji si tě, jak vedle mě stojíš. Jak tvoje rudé rty líbají ty moje. Ve větru slyším tvůj pláč, který byl to poslední, co jsem na tobě zahlédl. Ale ve snech tě vídám usměvavou a šťastnou.
Zatím jsem v pořádku, ale to jen díky tobě. Myšlenky na tebe mi dodávají sílu. Každý den tu umírá tisíce lidí, ale já stále žiji. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím. Obejmu a políbím. Tolik mi scházíš, lásko.
A jak se máš ty? Doufám, že o něco líp než já. Věřím, že to zvládáš i beze mě. Že to zvládneš, i kdyby tohle byla ta poslední věc, kterou ode mě dostaneš. I kdybych tě už nikdy neobjal, žij dál. Žij svojí prací a hlavně neplakej, víš, že ti to nesluší ne? Smích ti rozzáří oči a tím, jsi ještě krásnější.

Tvůj stále živý Liam


Při čtení dopisu jsem plakala, ačkoli si to on nepřál. Přitiskla jsem si dopis na prsa a byla ráda, že o něm aspoň něco málo vím. Vím, že žije a to je důležité. Je to bez něj tak těžké. Vidím ho všude. Na každé fotce, které máme rozvěšené po bytě. V každém snu. Spím v jeho tričku, které už dávno vyčichlo, ale i tak mám pocit. Jako bych mu byla blíž.


Neuvěřitelně mi chybí. Od té doby co odešel, jsem se změnila. Uzavřela jsem se do sebe a začala se věnovat hlavně práci. Jsem doktorka na chirurgii v nedaleké nemocnici. Každý den se potýkám s různým zraněním, ale nikdy to nejsou muži. Ti odešli do války, která bouří všude okolo. Jsou tak daleko a umírají. Umírají sami, bez svých milovaných. Bojím se chvíle, kdy se stane něco takového i mě.


Ne nepřemýšlej nad tím, slíbil, že na sebe dá pozor. On to zvládne. Věř mu, říkalo moje podvědomí.
Začala jsem na sobě pořádně pracovat. Ještě když tu byl Liam, běhávali jsme spolu. Posilovali a taky mě učil bojové umění. Věděl, že jednou odejde a chtěl, abych se uměla bránit. A já to teď využiji. Půjdu do armády. Dobrovolně jako lékař. Ti jsou přece potřeba vždycky ne? Doufám v to. Potřebuju s ním být, i za tu cenu. I za cenu odejít do války. Pro něj bych to udělala. Pro něj to udělám.


Rok uběhl jako voda a Liam stále žije. Posílá mi dopisy, ve kterých mi všechno popisuje. Každým dnem mi chybí víc, ale už brzy se to změní. Už brzy se uvidíme na bojišti. Stačí, aby mě zítra vybrali. Jsem dost schopná jako doktorka a pracovala jsem na sobě tvrdě, takže bych možná mohla uspět i jako voják.
Jenže stačí jedno slovo generála a všechny sny a představy zmizí někam do dálky.


"Jsi žena, tak kam lezeš? Doktor by se určitě hodil, ale ty bys byla akorát k překážení. Pokud bys přežila prvních pár dní. Ale tomu moc nevěřím. Jdi domů, tady jsi zbytečná." A tak jsem odešla domů. Sedla jsem si do křesla. Zabalila se do Liamovy mikiny a četla dopisy stále dokola. Hlavně ten poslední.

Krásné ráno beruško,
Právě svítá a já se dívám na nádherný východ slunce. Ležím pod stromem, který mě chrání před vedrem. Momentálně jsem šťastný, protože vzpomínám, jak jsme leželi spolu takhle na zahradě. Tvoje mokré vlasy mě lechtal na břiše a ty ses tomu šíleně smála. Tenkrát bylo všechno hezčí. Byli jsme spolu a nic nám v tom nemohlo zabránit, ale já věřím, že tě ještě někdy uvidím. Alespoň ve snech.
Jsem v pořádku a věř mi, je to pravda. Nechci ti lhát ani něco zastírat, aby ses nebála. Jsem v pořádku, ale ostatní jsou na tom hůř.
Pamatuješ, jak jsem ti říkal o blonďatém kamarádovi s irským přízvukem? Včera zemřel. Je mi ho tak moc líto, byl to dobrý chlapec. Zapal za Nialla prosím svíčku, já se pomodlím. Nic víc udělat nemůžu. Byl to ten nejlepší kamarád, kterého můžeš za války mít, a teď jsem tu sám. Dobře, nejsem tu sám, ale není tu nikdo, kdo by mi rozuměl stejně jako on. Je tu ještě Harry, který mě dokáže podržet v nejhorším, ale Nialla nikdy nenahradí.
Posílám pusu a doufám, že brzy to tady skončí a já se k tobě brzy vrátím.


S láskou Liam


by Nikpší
taky tady je moje další povídka, která už se blíží ke konci :DD Píši ji už hodně dlouho a nečekala jsem, že s tak blbého nápadu jako je válka (který mě mimochodem napadl při učení literatury :D ) napíšu něco tak dlouhého. Původně to měla být jen jednodílovka na 3 stránky, ale jsem to už já a zase jsem se rozepsala...so I hope you like it :*
věnováno, každému, kdo to jednou bude číst, hvězdičkovatm komentovat
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama