Sbohem říct nestačí- 3.část/konec

17. září 2014 v 23:03 | Nikpší |  Sbohem říct nestačí
Vyměnila jsem obklady a potom jsem se psychicky připravila na tu škaredou ránu. "Neboj, miláčku, dneska to bude naposledy, co tě takhle budu trápit," pošeptala jsem mu do ucha a pak ho políbila na suché a popraskané rty.


Vymačkala jsem hnis, otřela ránu a potom ji zašila. Bylo to lepší, než když jsem došla, ale i tak se mi to nelíbilo. Snad se to zlepší, když mu píchnu antibiotika.

Sedla jsem si na židli, kterou zde nechal Harry, hladila Liama po tváři, utírala mu horké tváře a poslouchala, jak ze snů volá moje jméno. Nevydržela jsem to a rozplakala jsem se. Ani nevím, kde se ty ztracené slzy vzaly, ale celkem se mi ulevilo. Naposledy jsem ho políbila na hořící čelo, pohladila po krátkých vlasech a odcházela jsem pryč.

Neodešla jsem však úplně. Nemohla jsem tu nechat tolik zraněných lidí bez pomoci. Ne, když jsem doktorka.


Bylo tu spoustu lidí, kteří měli zlomeniny, krváceli či trpěli nějakou chorobou. Nedokázala jsem všem pomoci za jednu noc, ale vybrala jsem si nejhorší případy a u těch jsem začala. Sešila jsem různé rány, rovnala zlomeniny a nakonec jsem se unavená zhroutila k sobě do stanu, kde jsem zatím sama. Spala jsem až do rána, kdy mě vzbudily ranní paprsky.


Každou volnou chvíli jsem byla u Liama, dokud se neprobudil. Pomalinku otevíral oči, párkrát zamrkal a kouknul na mě. "To není možné, mám halucinace," zašeptal. Podala jsem mu sklenici vody a pomohla jsem mu, si sednout. Pohladila jsem ho po tváři a pak jsem ho políbila na popraskané rty. "Jsem tu, nejsem žádný sen. Kdo myslíš, že se tu o tebe celou dobu staral, ty můj blázínku?" "Měla bys jet domů, nejsi tu v bezpečí." "Lii nemusíš mít strach, pokud se nic neprozradí, všechno bude v pořádku." "Neprozradí? O čem to mluvíš?"


Propletla jsem naše prsty a sedla si na kraj postele. "Teď jsem jen Alex, bratranec Lexie chápeš? Nikdo neví, že jsem žena a tak to taky musí zůstat." "Ty jsi blázen, Lexie,"zašeptal tak, aby nás nikdo neslyšel. Musela jsem se usmát. Jsem tak šťastná, když vím, že teď už bude v pořádku, tak jako stovky dalších lidí, o které se tu starám. Jen mám trošku strach, co bude dál.


pohled Harry
Je to už několik dnů, co se Liam probudil a jsem za to strašně rád, ale něco mi tu prostě nesedí. Všechno jako by bylo hezčí a lepší od té doby co tu je Alex. Tolik mě přitahuje, ta pohledná tvář a malej zadek, panebože jsem teplej nebo co? Ta dobrota, co z něj přímo vyzařuje je až nakažlivá. Jenže něco se tu děje. Od té doby co tu je, se náhle všichni rychle uzdravují a teď co je Liam vzhůru mám pocit jako by zářil, tak jako Alex.


Nechápu to, tolik podivností kolem Alexe. A tak málo otázek ohledně Lexie. Normálně o ní Liam básnil hodiny, ale teď? Nezeptal se ani jednou. Napadá mě jediné vysvětlení, ale to bych musel být úplně hloupý, abych si toho nevšimnul.


Jdu do stanu, abych vzbudil Alexe, protože se po něm ptá Liam. Nakloním se nad něj a chci zatřást rameny, když si všimnu delšího pramene vlasů, který má stočený kolem krku. "A do prdele!" řeknu nahlas a tím ho tedy vlastně ji vzbudím.


Když Lexie otevře oči a uvidí mě, jak na ni koukám, zbystří a okamžitě si stáhne vlasy do drdolu a nasadí si čepici. "Harry, prosím, nikomu to neříkej," chytla mě za ruku a koukala na mě psíma očima. "Takže… ty jsi holka?" "Tak pro pořádek," podala mi ruku, "jsem Lexie a jela jsem sem, abych ho zachránila. Omlouvám se, že jsem ti celou dobu lhala, ale jinak to nešlo." Ukápla jí slza a tak jsem ji zabalil do své náruče. "A já se už bál, že jsem gay," zasmál jsem se.
Pohled Lexie
Uběhlo několik týdnů a všechno se zdálo být v pořádku. Liam byl už dávno zdravý a bydlel se mnou ve stanu. Harry, ačkoliv se do mě zamiloval, nebyl gay. Už jsem si tak nějak zvykla na tyhle podmínky, že mi ani nevadilo, vydávat se za chlapa. V ústraní, kdy jsme se s Liamem schovávali v lese, jsem se stala zase sama sebou.


Jednoho dne, ale nastala velká změna. Poslal si pro mě velitel a já se bála průšvihu.
"Ano pane?" řekla jsem mužským hlasem. "Myslím, že bychom si měli promluvit, chlapče. Byla ta inspekce a kontrolovala identitu všech vojáků. Nechceš mi něco říct, mladíku?" "Ani ne, pane," řekla jsem hrdě. "Jak myslíš. Odveďte ho!" zahulákal a už mě táhlo několik chlapů pryč. Přišel velitel a přetáhl mě několikrát bičem přes záda. Zadržovala jsem vzlyky, abych tím nepřilákala kluky. "Nechte ji, je to moje vina!" zakřičel Liam a stoupnul si před velitele. "Nech to být, budeš v maléru," pošeptala jsem a odháněla ho pryč." "Nedovolím, aby ti ublížil."

"Nechte ji? Můžete mi to vysvětlit?" "Ano pane," odehnala jsem Liama a předstoupila jsem před velitele. "Jsem žena," sundala jsem čepici a rozpustila vlasy, které se rozlétly do všech stran. Nevinně jsem se na velitele usmála a bála se, co bude dál. Liam a Harry si stoupli vedle mě a oba mi stiskli jednu ruku, aby mi dodali odvahu.

"Žena v táboře a tak dlouho, kdo všechno to věděl?" "Jen my, pane," ozvali se kluci vedle mě. "Potká vás trest, za tu troufalost. A ty?" ukázal na mě, "tebe pošlu asi domů nebo já nevím."
Po dlouhém dohadování jsem směla zůstat a to jen kvůli doktořině.
***
Utíkali jsme s Liamem do lesa, kde jsme si našli nádherné místečko. Sundal si bundu, kterou rozložil na zem. Byla dost malá, ale nám to stačilo. Byli jsme schoulení v náručí a užívali si přítomnost toho druhého.


Liam si hrál s mými vlasy, líbal mě na krku a pomalinku sundával všechno moje oblečení. Ani já jsem nebyla pozadu se svlékáním. Rozepnula jsem dva knoflíčky jeho maskáčů a on si je v rychlosti svlékl.
Během chviličky jsme oba byli nazí a užívali si téhle výjimečné chvilky. Jen málokdy se nám povedlo najít si chvilku pro sebe. "Tolik tě miluju, děkuji, že jsi tu se mnou. Ani nevíš, co to pro mě bylo, když jsem tenkrát slyšel tvůj hlas. Dodával mi sílu, i přesto, že jsem myslel, že to je halucinace." "Halucinace by tě nezachránila," políbila jsem ho se smíchem na rtech.


Bylo to zvláštní. Být sama v lese, s někým koho bezmezně miluju, uprostřed války. Užívala jsem si s ním každou vteřinu, co to jen šlo. Bála jsem se toho okamžiku, kdy bude jeden z nás umírat na válečném poli. A moc dobře jsem věděla, že to může přijít každým dnem.

"Nemysli na to, lásko, jsme tady a živí," políbil mě a já věděla, že má pravdu. Zabořila jsem ruku do jeho stále krátkých vlasů a tím si ho přitáhla blíž k sobě. "Už se tě nemůžu dočkat," zašeptala jsem mu do ucha a v tom do mě vniknul. Tvrdě a bez předehry. Bylo to tak jiné, než doma. Tak rychlé a vášnivé. Jako bychom už teď ztratili toho druhého. Jakoby to bylo teď naposledy. A taky, že možná je.
***

Každý den je stejný. Válka se nekompromisně vleče a pod rukama mi umírá tisíce vojáků, které nestíhám zachránit. Nedokážu každému pomoci, jsem na to sama. Každou chvilku donesou někoho zraněného a já se snažím, dělat co můžu. Kluky jsem neviděla, ani nepamatuji. Od té doby co před týdnem začala znovu válka, jsem úplně zničená. Skoro nespím a vidět tolik umírajících mě rmoutí a nutí k pláči.


Dnes je to, ale jiné. A já netuším proč. Takový ten divný pocit, když se ti sevře srdce a ty se nemůžeš nadechnout. Jakoby už nežil, ale přesto vím, že on žije. Jakoby se mělo dneska něco stát, ale co? Stane se někomu z nás něco ošklivého? Zemřeme?


Den utekl jako voda a brzy ho vystřídala krutá a chladná noc. Sednu si na chvilku, položím ruku na pomalu rostoucí bříško a s pláčem odpočívám. Tohle nezvládnu.


Během chvilky za mnou přiběhl Liam, který utekl z bojiště. Objal mě kolem pasu a políbil na holý krk. "Tolik jsem se o tebe bál, lásko, mám takový divný pocit, jakoby se něco stalo. Musel jsem utéct za tebou." "Jsem v pořádku, nemusíš mít strach," stulila jsem se mu do náruče.


Když jsem se cítila, alespoň trošku odpočatá, vrátila jsem se do práce a Liam mi pomáhal. Obvazoval rány, podával mi pomůcky a já byla tak ráda, že je tu se mnou, až je to nepopsatelné.
Když jsem přišla k lehátku, kam před chvílí donesli zraněného muže, měla jsem pocit, že se brzy pozvracím. Tolik krve jsem už dlouho neviděla. Měl několik střelných ran a já vůbec nevím, jestli jsem schopná mu pomoci. Musím se o to alespoň pokusit. Odvrátila jsem se od něj, nadechla se a poprosila Liama, aby mi donesl vodu z řeky. Nejprve vojáka musím omýt a pak teprve mohu pokračovat.
Liam si mě přitáhnul do náruče a vášnivě mě políbil a odešel pro vodu.


Pohled Liam
Stojím na kraji řeky, která je celkem dost vzdálená od stanu s poraněnými. Nabírám vodu do kýblů a už chci odcházet, když mě najednou něco odhodí do vody. Netuším, co to bylo, ale vím, že to bylo silné. Když jsem se vzpamatoval, s minimálním zraněním, jsem utíkal za Lexie. Ten hnusný pocit se několikrát znásobil a tentokrát jsem věděl proč.


Byl to útok, který nikdo neočekával. Koho by napadlo, že zaútočí na úzdravný stan? Mě rozhodně ne a teď si to budu navždy vyčítat. Jestli se jí něco stane, jestli… ani pomyslet na to nemůžu a s pláčem ji hledám mezi troskami stanu. Všude kolem slyším jen nářek od bolesti, ale nikde nevidím ji.


Pohled Alexis
Cítím jen šílenou bolest, která se mi šíří po celém těle. Ani nevím, co přesně se teď stalo. Jen vím, že tenhle útok naši skupinu hodně oslabí.


Slyším, jak Liam volá moje jméno, ale nejsem schopna mu odpovědět. Snažím se, ale ze rtů mi vychází pouze šepot.


Zavírám oči a snažím se nemyslet na nic než na jeho usměvavou tvář. Ruce mám položené na zraněném břiše a vím, že to ani jeden nepřežijeme. I kdyby byla nějaká naděje, není tu nikdo, kdo by nás zachránil.
V uvažování nad smrtí ucítím, jak mě někdo bere do náruče a pokládá na svůj klín. Podle vůně poznám, že je to můj milovaný Liam. Otevřela jsem s námahou oči a dívala se do těch jeho uplakaných. "Neplakej, prosím. Uteč, dokud můžeš. Žij alespoň ty, miláčku." "Ne takhle nemluv Lexie, ty jsi silná, nevzdávej se, prosím potřebuju tě." Hladil mě po tváři, dal mi polibek na čelo a jeho horké slzy mi padaly do pomalu blednoucí tváře.


"Miluju tě, to si pamatuj, Liame," v tom mě políbil na popraskané rty, pohladil po vlasech a naposledy propletl naše prsty. "Sbohem," řekla jsem a zavřela oči, které jsem už nedokázala otevřít. Poslouchala jsem jeho pravidelný dech a pláč.
***

Neodcházím sama. Odchází i miliony jiných lidí. Vojáků, kteří se nestihli rozloučit se svojí rodinou. Liam měl aspoň to štěstí, že se rozloučí. A nejen se mnou, ale i s jeho součástí, kterou nosím už nějakou dobu pod srdcem. Ale on to neví. Nikdy se to nezví. Obviňoval by sám sebe a nikdy by si to neodpustil. Ale takhle bude žít dál.

Jednou zapomene a bude šťastný.



Je lepší, aby žil otec bez dítěte než dítě bez otce, protože ve válce dítě nemá možnost se bránit. Ale on ano. I přes smutek to zvládne, dodá mu sílu překonat válku a vrátit se domů. Do prázdného bytu s miliony vzpomínek. Vzpomínek na mě. Na mě a naši lásku, která právě odchází s posledním nadechnutím. Pohlazením po jeho strnité tváři a poslední slovem: "Sbohem." Vím, že tohle slovo je kruté a i přes to, kolik v sobě má emocí, nikdy nestačí. Ne pro tu osobu, která žije. Ne pro něj. Ne v tuto chvíli.

by Nikpší

Věnováno Káč, která to četla jako první a vždy mi komentářem vykouzlí úsměv na tváři. Takže, děkuju bobane :*
Tak tady je jonec téhle kraťoučké povídky, vím, že má smutná konec, ale ve válce byly jen málokdy dobré konce. Sama jsem si u psaní poplakala, takže pokud utíráte slzy, je to normální. :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 káč káč | 27. září 2014 v 10:11 | Reagovat

No Nikpší :o..to néé :( smutný konec :(..ale opravdu povedené :) jednou vydáš svoji knížku..a věřím že v ní bude hodně perverzností :) :*

2 Nikpší Nikpší | 27. září 2014 v 20:07 | Reagovat

i smutný konec je konec a někdy to tak prostě musí být.... to neplánuju, ještě bych někoho pohoršila :D
jinak děkuju :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama