Sbohem říct nestačí- 2.část

17. září 2014 v 19:00 | Nikpší |  Sbohem říct nestačí

Dneska jsou to přesně dva roky, co jsem ho už neviděla. Píše mi stále a chybí mi ještě víc. Jeho dopisy čtu vždy před spaním, ale už nepláču. Mám pocit, jako bych už v sobě neměla ani kapku těch slaných potvůrek. Někdy mám chuť se vším seknout a pořádně se vyplakat, ale nejde to. Už nemám žádné slzy.
Ale dneškem se všechno změnilo. Nastupuji do armády a nikdo zatím neví, že jsem žena. Neudělala jsem tu stejnou chybu tak jako tenkrát.


Tentokrát jsem šla jako muž, který se hlásí dobrovolně. A to byl ten velký rozdíl, protože mě neodsoudili už od pohledu.

Složila jsem zkoušky. Vybojovala jsem si to a jsem na sebe hrdá. Dokázala jsem to. Taky jsem na sobě pěkně dřela. Nic kromě práce mě nezastavilo. Ztratila jsem všechny kamarádky, ale nelituji toho. Ne, když už jsem tak blízko s jeho setkáním.
Nebylo to lehké, ale dokázala jsem to.


Stojím před zrcadlem a dívám se na sebe naposledy jako žena. Naposledy, než odejdu pryč. Musím se rozloučit se svým domovem, ale není to až tak těžké.


Oblékám si vojenské kalhoty, tmavé tričko a blůzu. Prsa mám svázané obvazem, aby nikdo nic nepoznal, alespoň ne v těchto proporcích. Obouvám těžké kanady, zavazuji tkaničky a pročesávám si své nedávno dlouhé vlasy.


Musela jsem je dát pryč. Co bych to byla za vojáka? Vojáci jsou ostříhaní a tak jsem to musela podstoupit i já. Nešla jsem úplně dohola, ale je to opravdu radikální změna. Zezadu to mám na ježečka a zepředu to mám hozené nahoru. Docela mi to sekne, ale dlouhé vlasy byly lepší, to musím uznat.
Nasadím vojenskou čepici a naposledy zkontroluji poštu, kde na mě čeká poslední dopis, který se přečtu doma.
Dopis od něj.

Milá Alexis,
Doufám, že se nelekáš tím, že vidíš jiný rukopis. Být tebou bych se nejraději posadil. Zhluboka dýchej a nemysli na to nejhorší. Jsem Liamův kamarád, který mu kdysi slíbil, že ať se stane cokoliv, vždy dá někomu vědět. Totéž on slíbil i mě a Niallovi, který tu už není mezi námi. Ale neměj strach Liam stále žije.


Je ale zraněný. Hodně zraněný a vůbec se mi to nelíbí. Má vysokou teplotu a myslím, že má silnou infekci v poraněné noze. Nejsem doktor, abych věděl co s ním doopravdy je, na rozdíl od tebe. Liam je momentálně při vědomí a moc tě pozdravuje, vyřizuje, aby ses nebála, že to nic není. Že se uzdraví, vrátí se za tebou a budete zase šťastní. A já v to také věřím. Oba doufáme, že už to tu brzy skončí a všichni půjdeme domů, ale obáváme se, že to nebude tak lehké. Velitelé jsou zase někde ve vesnicích a shánění další muže, kteří tu budou umírat. Ale neboj se, my přežijeme a já tě ještě poznám. Liam o tobě neustále mluví. Říká, jak jsi krásná a úžasná a já mu to věřím. Mluví o tobě i ze spánku.
Nemáš dělat žádné blbosti a máš ještě nějakou dobu vydržet.

Harold Styles, kamarád Liama
Je zraněný, panebože. Ne klid Lexie, on to zvládne. Až ho uvidíš, bude už v pořádku a pokud ne, tak se o něj postaráš. Zvládneme to. Oba dva. Jenom to chce zachovat klidnou hlavu a soustředit se na svoji roli vojáka.

Vzala jsem zelenou krosnu se svými věcmi, kam jsem přibalila i zdravotní kufřík, bez kterého nikam nejdu. A teď, když vím, že on je zraněný, už vůbec ne. Co když tam pro něj nemají žádné leky? Nesmím přijet pozdě.


Stojím v řadě vojáků a stále se dívám do země, pro jistotu. Nejsem namalovaná a opálením se to, že jsem žena, snad nějak ztratí. Ať si raději myslí, že jsem gay. Ale tady nikoho nenapadlo, že by se nějaká žena dobrovolně hnala do války. Teda aspoň zatím.


"Jméno," slyším, jak někdo řve do mého ucha. Trošku nadskočím a hned se narovnám a podívám se do očí muži naproti mně. "Povídám jméno, copak jsi hluchej nebo co?" řekl panovačně. Odkašlala jsem si. "Alex pane. Jmenuji se Alex Radfer," pověděla jsem hrubším hlasem, který jsem měla perfektně naučený. Jen na to nesmím zapomenout. "No proto chlape, tady se musí poslouchat," zahučel a práskl mi do zad. Normálně bych to cítila, ale momentálně mám přes záda obvaz, který drží moje prsa a tak jsem se jen nenápadně usmála a dělala jakoby nic.
***
Cestujeme všichni namačkaní na korbě vojenského auta. Je tu spousta mladých mužů. Některým nemohlo být ani osmnáct. Je mi jich líto. Musejí se vzdát svého života a ještě nejsou ani plnoletí. Chudáčci.


Dnes jsme dorazili blízko od tábora zbylých vojáků. To znamená, že jsem už jen kousíček od mého miláčka. Tak blízko a přesto tak daleko.

Každý den máme tvrdý trénink a já jakožto žena to asi brzo nezvládnu. Jediné co mě drží nad vodou je to, že on je za řekou, která nás dělí od jeho tábora.


Nejprve nás chtěli pořádně vycvičit a já se opravdu modlím, abychom už zítra sbalili stany a přestěhovali se za řeku.


Jsem zničená, ale konečně jsem se dočkala. Dnes se stěhujeme za řeku. Prý jsme už dost schopní nezemřít při prvních pěti minutách války. Ale to mi je jedno. Klidně bych zemřela, hlavně, když ho uvidím. Ale to tu nikdo nechápe. Nikdo totiž není žena.


Jakmile jsme postavili stany. Měli jsme volno. Je něco málo kolem 8 večer, alespoň typuji podle slunce. A mám volno, které využiji hledáním Liama.


Nebylo snadné ho najít mezi tisíci zraněných, ale nakonec jsem ho našla ležet na lehátku, které bylo na úplně druhém konci. Příště musím jít druhým vchodem.


Došla jsem až k jeho posteli a slyšela jsem, jak šeptá moje jméno. Bylo to tak nádherné a zároveň smutné. Nemůžu mu jen tak říct, že tu jsem. Ne teď, dokud o tom zatím nikdo neví. Anebo jo? Nebo mu to mám říct, dokud blouzní horečkou?


Stoupla jsem si k jeho posteli, sevřela jeho vřelou dlaň a políbila ji na klouby. "Teď už bude dobře, neboj," pošeptala jsem mu do dlaně. Nemohl to slyšet, bylo to tak potichoučku, že jsem s tím měla problém i já.


Pohladila jsem ho na čelo, které mu přímo hořelo. Harry měl nejspíš pravdu. Asi má infekci. To tu není žádný doktor nebo co?


Byla jsem jako opařená, poprvé v životě jsem nevěděla co dělat. Neměla jsem sílu se podívat na jeho zranění, ale věděla jsem, že musím. Musím, dokud tu nikdo není. Nechci mít zbytečné problémy.
Odhrnula jsem z něj prostěradlo, které nahrazovalo přikrývku, a odmotala obvaz. Uviděla jsem škaredou a zanícenou ránu po kulce. Bože můj, tohle je opravdu škaredé. Tohle bude chtít víc než jen zavázat.
To tady vážně není doktor nebo co? "Tak ráda bych ti dala antibiotika miláčku, ale bojím se, abych tě nepředávkovala. Netuším, jestli ti někdo něco už dal nebo ne. Omlouvám se," pošeptala jsem do ticha.
Sebrala jsem prostěradlo, které jsem našla poskládané na hromadě pro další pacienty. Roztrhala na úzké proužky a šla je namočit do řeky. Byla čistá a parádně chladivá. Snad mu to pomůže a srazí teplotu.
Studené obklady jsem mu zavázala kolem zápěstí, krku a kotníků. Jeden proužek jsem dala i na čelo a potom jsem se konečně odhodlala udělat něco s tím zraněním. Musím dostat ten hnis pryč. Vím, že ho to bude bolet, ale momentálně spí a blouzní, takže by to nemělo být tak špatné.


Bála jsem se ránu zmáčknout, jenže jiná možnost nebyla. "Omlouvám se Lii, váženě nechci, aby tě to bolelo." Zmáčkla jsem ránu, z které vytekl nažloutlý hnis. Dobře, fajn pro dnešek to stačí. Nemůžu ho tolik trápit. Otřela jsem hnis, který měl potečený kolem celé rány a pak jsem mu dala čistý obvaz, který jsem vzala ze svého kufříku.


Sedla jsem si na kraj postele a otírala mu pot z tváří. Měl by se najíst nebo aspoň napít. Kdo ví, jak dlouho je takhle mimo. Potřebuje mít v sobě tekutiny. Ale jak to do něj dostat? Panebože připadám si tak sama a bezmocně. Nemůže teď umřít, ne když už jsem tady. Nedovolím to. Nikdy.


Přemýšlej, jsi dobrá doktorka. Jenže tohle nemá s doktořinou nic společného, sakra! Nakonec jsem vzala mokrý proužek prostěradla a vyždímala z něj vodu, která kapala na jeho suché rty. Trošku jsem mu je otevřela a nechala spadnout pár kapek na rty. Když jsem viděla, že by byl schopný polykat, sehnala jsem sklenici a nalila mu doušek do pusy.


Ani nevím, jak dlouho jsem tam byla, protože jsem sledovala celou tu dobu jeho tvář a pak jsem mu usnula v náruči. Jen doufám, že tu nikdo nebyl. Podívala jsem se a nezdálo se, že by sem někdo přišel. Možná jsem usnula jen na chvilinku, nevím. Ale musím se jít vyspat.

Sebrala jsem Liamovi obklady a šla jsem je namočit do studené vody. Když jsem ale přišla, někdo u něj seděl. "Gmm ," ozvala jsem se a nebyla si jistá, kdo zde sedí. Jediné jméno, které znám je Harry. Musím to risknout.

"Harry? Jsi Harold Styles?" "Jo jasně, jsem to já a ty? Co tady děláš?" šlo vidět, že se leknul, nejspíš nikoho nečekal.

"Jsem Alex," panebože co mám dělat? "A co tady chceš?" popoháněl mě k mluvení. Mysli sakra mysli Lexie, přece to neprozradíš tak brzy ne?

"Ghhum dávám Liamovi obklady, protože má vysokou teplotu." Nedůvěřivě se na mě podíval, přivřel oči a pak pověděl: "Jsi tu nový, takže odkud ho znáš?" Panebože, nesmíš říct pravdu. Nesmím říct pravdu. "Jsem bratranec Alexis, jeho přítelkyně. Dala mi rozkazy, jak se o něj postarat." "A jak ti mám věřit?" "Jak bych jinak věděl o Lexie, kdybych ji neznal?" "Dobře, risknu to s tebou, ale jestli se mu něco stane, Alexis nás zabije oba, jasné?" "Ano pane," řekla jsem se smíchem. Představovala jsem si, jak se žene k domu s tím, že nás jde Alexis zabít a pak zjistí, že jsem to vlastně já.


"Co je tu k smíchu?" "Představa jak nás Lexie zabíjí," řekla jsem rychle a pak jsem Liamovi dala obklady. Nenápadně jsem sevřela jeho dlaň a hladila klouby na rukou.


Zůstala jsem tam s Haroldem dlouho do noci. Povídali jsme si a já zjistila spousty důležitých informací. Nikdo se o zraněné nestará, pokud se o ně nepostarají kamarádi. Doktor zemřel ve válce a jiného nesehnali. Bože, přijela jsem přesně včas.
***
Celý den byl náročný, ale nebyla jsem sama. Celou dobu tu se mnou byl Harry, který mi pomáhal. Pověděl mi toho o sobě hodně. Hlavně o tom, jak byl ve válce.


Vyprávěl o Liamovi a vzpomínal na Nialla. Večer jsem si šla lehnout s tím, že obklady Liamovi vymění a bude u něj pár hodin a pak mě přijde vzbudit. Byl to milý hoch. Snažil se pomáhat a to se mi na něm líbilo. Nebyl takový, jak vypadal. Možná ho změnila válka, ale je mi to jedno. Jsem ráda za jeho společnost, a kdybych řekla, že se mi nelíbí, lhala bych.

"Alexi, stávej je čas," žduchnul do mě Harold, který mě přišel vzbudit. "Dík kámo, jak je na tom?" "Nevím, nejsem doktor. Tolik by se hodilo, kdyby tu nějaký byl. Já vím, je to pošetilost, ale přál bych si, aby tu byla Lexie. Neznám ji, ale určitě by věděla, co s tím a určitě by Liama nenechala jen tak odejít."

Kdybys jen věděl Harry. Kdybys jen tušil, že právě stojí vedle tebe.

by Nikpší
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 káč káč | 17. září 2014 v 20:33 | Reagovat

beruš :o..jak si to jen mohla napsat takhle krásně?..jak to děláš?.dokonalé :*

2 Nikpší Nikpší | 17. září 2014 v 22:02 | Reagovat

děkuju, ono to píše prostě samo :D a není to tak krásné jak říkáš, ale i tak děkuju :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama