36. kapitola 1/2

12. ledna 2014 v 22:59 | meum-amo-vita |  One way or another

Dneska mě konečně pustili z nemocnice. Na jednu stranu jsem byla šťastná, protože mě už opravdu nebavilo jen tak ležet a čučet na telku. Jenže teď se už musím vrátit do svého života. Do reality. Jenže jaká je moje realita? Netuším.

Je to 10 dní co jsem se vzbudila z komatu. Jsem už plně funkční, až na mou hlavu. Stále si nic nepamatuji, ale snažím se. Bohužel to nejde. Všechno mi přijde tak cizí. Dokonce i vlastní obličej. Divný že?

Sedím na svojí posteli a přemýšlím, co bude dál. Můj život zatím jako nic moc. V nemocnici mi všichni nechali dost prostoru, abych si vzpomněla. Abych si ve všem udělala jasno, ale teď už ne. Nemám žádný prostor. Nikdo v práci nebude tolerovat, že jsem zapomněla.

Všichni jsou na mě milí. Holky jsem si zamilovala hned. Bydlím s Elenou. Hnědovláska, která je celkem dost perverzní a neustále mě nutí se smát. Je, ale úžasná kamarádka. Pomáhá mi se vším.

Darcy je drobná hnědovlásky, ale myslím, že to není původní barva. Je samý vtípek a smích. Chodí s Niallem. Modrooký blonďáček, který miluje jídlo. Tak jako Darcy.

Další je Liam. Je to takový starší brácha, který nikdy nedovolí, aby mi někdo ublížil. To jsem pochopila, když mě poprvé utěšoval, abych neplakala. Je to úžasný kluk.

Louis je takové trdýlko. Miluje proužky a mrkev. Stále se směje a nikdy nevím, co myslí vážně a co ne. Prostě srandista.

Potom jsou tu ti dva poslední. Zayn, kterého se bojím. Teda ne jako bojím úplně doslova, ale nemám z něj dobrý pocit. Vím, že nemusí být špatný, ale něco se tenkrát stalo a bude trvat dlouho, než budeme kamarádi.

Harry. Nevím co si o něm myslet. Je úžasné, jak se ke mně chová. Je pozorný a jde vidět, že mě má rád. I víc než to, ale nejsem schopná mu tenhle cit opětovat. Chodil za mnou každý den do nemocnice. Každý den čekal, až si vzpomenu. Až ho obejmu a políbím. Viděla jsem mu to na očích. To bylo asi jediné, co mi zůstalo z mé tajemné minulosti.

Sedím na posteli a vedle mě je Darcy s Elen a ukazují mi všechny fotky. Překřičují se jedna přes druhou a vykládají mi ke každé fotce vtipnou historku. Zažily jsme toho hodně. Ale proč si nemůžu vzpomenout? Neměly by mi to ty fotky všechno prozradit? Neměly by mi vrátit paměť?

***
Moje první pracovní ráno. Kluci mi všechno domluvili. Prý jsem tady už pracovala. Já byla letuška? To by mě asi nikdy nenapadlo.

Procházím se po letadle a mám na sobě bílé šaty. Pracovní úbor se svým jménem. Je to zvláštní tu stát jako poprvé. Nevím, co mám dělat. Nevím, jestli mi nebude špatně, ale doufám, že ne. Docela se těším. Podle toho co mi tu říkaly letušky, mě to vždycky bavilo. Vysvětlily mi, co a jak mám dělat a já se začala těšit, až letadlo vzlétne.

Páni je to úžasné. Ten pocit, když můžu chodit po letadle i za letu. Chápu, proč jsem to tenkrát dělala.

Přežila jsem můj první letecký den a teď mě čekala další práce. No práce, dejme tomu. Hlídala jsem děti, a jelikož jsem chtěla dělat to co předtím, neodmyslitelně k tomu patřilo i toto.

Pomalu jsem šla ke školce, kde na mě měly čekat obě děti. Chlapec a holčička. Věděla jsem o nich spousty věcí, ale ještě jsem je neviděla osobně.

Šla jsem pomalinku a před školkou jsem zastavila. Nešla jsem sama. Nezvládla bych to. Jako doprovod tu byl Harry. Chtěl se mnou trávit co nejvíce času a teď jsem mu za to byla vděčná.

Počkala jsem, až Harry vyzvedne děti ze školky. Stála jsem uprostřed chodníku a smála se na ty tři. Byli tak rozkošní. Všichni. Panebože Kristen jsi normální? Harry že je rozkošnej? Ne to se ti jen zdá. Klid. Vždyť ho ani neznáš!

S dětmi jsem si rozuměla. Bylo pro ně hodně těžké pochopit, že je neznám, ale chovaly se ke mně jako k nejlepší kamarádce. Asi jsme je měla ráda. Hodně ráda. A to je budu mít i teď. Jsou úžasní. Celé odpoledne jsme lítali někde venku. Potom jsem dala děti spát a zůstala s Harrym v místnosti pro hosty. Hned vedle dětského pokoje. Prý jsem tu vždycky spávala. Byl to útulný pokojíček. Líbil se mi. Tak jak všechno v tomhle mega domě.

"Děkuju, že jsi byl celý den se mnou. Asi bych to nezvládla sama." Sedla jsem si na kraj postele. On si sedl vedle mě a chytl mě za ruku. Nejprve jsem chtěla uhnout, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Z nějakého důvodu jsem nechtěla, aby se mě dotýkal. Bála jsem se mužských doteků, ale zároveň jsem si přála, aby mě držel.

Jeho horká dlaň byla tak velká, ale přesto ta moje do ní zapadala jako puzzle. Uklidňovala a dodávala sílu. "Pro tebe bych udělal cokoliv Krist." Pohladil mě po tváři a začal se přibližovat. Chtěl mě políbit, ale chtěla jsem to i já? Zavřela jsem oči a najednou jsem to cítila. Bolest a hnědé oči.

Jeho obličej byl už tak blízko. Nemohla jsem. Vytrhla jsem se z jeho dlaně a utekla do rohu pokoje. "Nemůžu, promiň. Cítím něco divného. Vidím jiné oči. Nechápou to. Promiň já.." nezvládla jsem to a rozplakala se. Přišel ke mně a objal mě. Nejprve tak jemně a kamarádsky. Obmotala jsem svoje paže kolem jeho hrudi a plakala do jeho trička. Cítila jsem, jak mě objal pevněji, políbil do vlasů a hladil po zádech až k zadečku.
Uklidňovalo mě to a já jsem věděla, že tohle dělal vždy, když jsem se cítila na dně.

"Všechno bude v pořádku zlato, neboj." Pohladil mě po vlasech, rozpustil culík a odnesl do postele. Položil a lehl si vedle mě. Držel si odstup, ale já potřebovala jeho přítomnost. Nevím co se to se mnou děje, ale já.. panebože já ho mám asi ráda. Víc jako kamaráda.

Přitulila jsem se blíž k němu. Hlavu jsme položila na jeho vypracovanou hruď a usnula jsem v jeho náruči. Mám pocit, že zažiji všechno asi podruhé. Teda spíš on, ale nevadí.

Ráno jsem se probudila a cítila se sama. Všude bylo ticho a něco mi tu nehrálo. Byl tu Harry celou noc? Nebo to včera byl jen sen? Vzpomínka? Ne určitě tu byl.

Šla jsem zkontrolovat děti, ale jejich pokoj byl prázdný. Zastlané postele a nikdo nikde. Co zase vyvádějí? Možná bych se mohla jít podívat dolů. Třeba snídají.

Už po schodech jsem cítila vůni vajíček a smažené slaniny. Plížila jsem se do kuchyně, co nejvíce potichu to šlo. Už jsem byla jen pár metrů před kuchyní a slyšela jsem, jak promluvil Harry: "Emily běž potichu k ní do pokoje a nech otevřené dveře, ať tu snídani nikde nevyklopím ano?" "Rozkaz šéfe!" Zasalutovala Em.

Snídaně k ní do postele? Počkat tady, ale přece nikdo není nebo ano? Sakra Krist ty jsi, ale hloupá. Vždyť to je pro tebe! Sakra, musím se vrátit nahoru, ať mě nikdo neuvidím. Nechci jim zkazit náladu hned z rána.

Utíkala jsem jako splašená, spadla jsem na schodech a narazila si koleno, ale stihla jsem to. Zavřela jsem dveře od pokoje a zahrabala se do peřin. Zavřela oči a čekala.

Přiběhla Em, otevřela dveře a sedla si vedle mě na postel. Hned za ní šli kluci. "Dobré ráno princezničko," pohladily mě velké ruce. Harry. Usmála jsem se a pomalinku otevřela oči. Všichni tři měli zástěru a usmívali se jako sluníčka.

Protáhla jsem se, aby to vypadalo, Jako bych se právě vzbudila. "Neseme ti snídani této Krist!" rozkřičela se šťastně Em. "Děkuju zlatíčka, ale asi to všechno nesním. Pomůžete mi?" Sedla jsem si a Harry mi na nohy položil tác s jídlem.

Vypadá to úžasně, voní to úžasně a chutná to ještě líp. Míchaná vajíčka, slanina, zelenina, teplý čaj a jahody v čokoládě.

"Je to úžasné, děkuju moc," pochválila jsem je s plnou pusou.

Když bylo všechno snězené, poslala jsem děti do koupelny. Sama jsem se zvedla a chtěla jít uklidit kuchyň, protože vím, jak to dopadá, když někdo jako oni kuchtí. Zvedla jsem se a pomalinku šla ke dveřím. Našlapovala jsem opatrně, protože mě bolelo to koleno, ale snažila jsem se dělat jakoby nic. "Krist co máš s nohou?" "Co nic? Jak jsi věděl, že mám ráda jahody v čokoládě?" snažila jsem se odvést téma jinam. "Vždycky jsi je milovala." Uličnicky se usmál a šel až ke mně. Stál tak blízko, měla jsem chuť ho políbit, ale bála jsem se.

"A neutíkej od tématu ano?" Zakývala jsem záporně hlavou a šla jsem dolů do kuchyně. Páni tady to, ale vypadá. To tu vybouchla bomba nebo co?

"Co máš s tou nohou?" řekl se strachem. "Jen mám naražené koleno, nic to není." "Ale včera jsi to neměla, takže…" "Takže nic." Nevěřícně se na mě kouknul a zvednul jedno obočí. Bože můj, on je tak sexy když dělá tohle gesto.

"Ghmm," odkašlal si. "Fájn vzbudila jsem se dřív a když jsem přišla do kuchyně, posílal jsi malou, ať mi otevře dveře. Nechtěla jsem je zklamat, tak jsem utíkala zpátky lehnout si do postele, ale sletěla jsem na schodech." "Ty můj nešiko," pošeptal a přibližoval se ke mně. Couvala jsem, co nejvíc to šlo, až jsem narazila na kuchyňskou linku.

Už byl tak blízko. Obmotal jeho ruce kolem mých boků a přitáhl si mě blíž k sobě. Jeho rty se jemně otřely o ty mé. Jakoby zkoušely, jestli jsou stále stejné. Jednou rukou mi mačkal zadeček a tou druhou hladil po zádech a tlačil blíž k němu.

Jeho rty se začaly pohybovat. Už to nebyla jen pusa. Prohloubil polibek, do kterého jsem se ihned zapojila. Zamotala jsem svoje prsty do jeho kudrlinek a druhou rukou ho držela za krkem. Musela jsem stát na špičkách. Je o něco větší než já. Ale nevadilo mi to. Líbal skvěle. Miluji ho. Stále ho miluji. A tohle mi tak moc chybělo. Počkat chybělo? Jak mi to mohlo chybět, když nic nevím?

Zamrzla jsem na místě. Něco se děje a já nevím co to je. Motýlci v břiše, jeho ruce, které mi dávají přívěšek. Líbají mě na krku a pak tma.

Odstrčila jsem Harryho a začala uklízet. Jak se mám chovat? Co jsem to před chvílí viděla? Bože můj já nevím. Mám strach mu to říct. Mám strach, že mít ho ráda mu ublíží.

Pohled Harry

Bože můj je úžasná. Stále líbá tak skvěle. Její rty chutnají po jahodách, které snídala. Je tak sladká. Miluji, když si na svoje prsty namotává moje kudrlinky. Přivádí mě to k šílenství. Jen pohled na ni mě nutí, abych se usmál, objal ji a políbil. Ale proč jsem to udělal teď? Co když jsem to pokazil? Neudržel jsem se, já vím. Ale ona… taky mě líbala. Cítil jsem, jak se postavila na špičky, tak jako vždy, když mi chtěla být blíž. Tak jako, když mě milovala.

Jenže teď se odtáhla a uklízí kuchyň. Proč? Nic k tomu neřekne? Vůbec nic?
Ne.

Pustil jsem se tedy do uklízení a u toho si zpíval. Vím, že to vždycky milovala. Musel jsem zkusit všechno. Začal jsem zazpívat jejich písničku. Pamatuje si vůbec nějakou Kate? Ví, že umí hrát na kytaru nebo zpívat?

Zpíval jsem jejich písničku a pozoroval ji. Zastavila se a ani se nepohnula. Zpíval jsem dál a sledoval ji. Slyšela jsem, jak vzlykla. Přišel jsem k ní a zezadu ji objal. Otočila se na mě a já viděl její uplakanou tvář. "Promiň," zašeptala a utekla pryč.

Bože, zase jsem to posral.

Pohled Kristen

Musela jsem utéct. Nevím proč. Plakala jsem. Zpíval nádhernou píseň, jakoby mi chtěl něco říct. Jako bych tu píseň znala mnohem líp než on. Ale nevím. Nic se nezmělnilo. Myslím, že bude jednodušší, když odejdu z jeho života. Líp pro něj. Líp pro mě. Začnu žít úplně od začátku a nebudu se trápit tím, že si něco nepamatuju. Že někomu ubližuji svojí nevědomostí. Nesnesu pohled do jeho smutných smaragdů. Vím, že někdy zazáří smíchem, ale nejsou šťastné. Mojí vinnou.

Šla jsem za dětmi, které si hrály v pokoji. Utřela jsem si slzy a dělala jako nic. Hrála jsem s nimi karty. Čekala jsem na něj. Myslela jsem, že uklidí kuchyň a dojde, ale trvá mu to nějak dlouho.

Stojím v perfektně uklizené kuchyni a dívám se na lísteček, který visel na ledničce.

Promiň, neměl jsem to dělat. Neměl jsem dělat nic, chápu, že jsem pro tebe cizí člověk a nic ke mně necítíš. Harry xoxo
PS: Líbáš stále úžasně
Kdybys jen věděl Harry. Mám tě ráda, ale bojím se toho. Musím si prvně promyslet, co vlastně udělám. Nechci tě vidět zase zklamaného.
***
Týden utekl jak nic a já jsem se konečně sžila se svým životem. Jsem letuška a jsem na to hrdá. Baví mě to a těším se na každou chvíli, kdy zase nasednu do letadla a vzlétnu. Když zrovna netrávím svůj čas ve vzduchu, jsem s dětmi. Jsou úžasní. Taky bych jednou chtěla mít tak úžasné raubíře.

Celý týden jsem neviděla Harryho. Vyhýbá se mi nebo já jemu? Nevím, ale chybí mi. Každý den se mi o něm zdá. Každý sen je stejný. Vždy vidím, jak otevírám krabičku s náhrdelníkem. Připne mi ho na krk, přehodí moje vlasy na jednu stranu a druhou, odhalenou stranu líbá jemnými polibky. A v tom se vždy probudím. Myslím, že to není sen. Jenže jak to dokázat? Najít ten náhrdelník, ale kde by mohl být? Celý pokoj už mám prohledaný a nic. Nic jsem nenašla. Žádný důkaz o tom, že by existoval.

Lámu si nad tím hlavu a sedím v kuchyni nad hrnkem kakaa. Nevím co si počít. Miluju ho a to vím jistě. Netuším, jestli jsou to city z minulosti. Jestli si moje srdce vzpomnělo nebo jestli jsem se zamilovala znovu, ale je mi to jedno. Stíská se mi po jeho dotecích, objetí, polibku a jiskřičkách v těch nejnádhernějších očích na světě.

"Proč nespíš proboha? Víš kolik je hodin?" Sakra, nenapadlo mě, že vzbudím Elenu. "Promiň nechtěla jsem tě vzbudit." "Chtělo se mi na záchod, takže v pohodě. Ale proč tu sakra sedíš po tmě s kakaem?" "Přemýšlím." "A nechceš si promluvit? Vidím to na tobě už nějakou dobu. Copak se stalo?" "Asi jsem se zamilovala," přiznala jsem neochotně. "A v čem je problém? Jenom doufám, že je to zase Harry." "Právě, že jo," vzdychla jsem. Elen se na mě nechápavě podívala a sedla si vedle mě. Ježíš to bude zase na dlouho. Nesnáším to její promlouvání do duše.

"Tak povídej, kde je ten problém?" "Neví o tom." "A proč mu to neřekneš? Panebože ty jsi snad tvrdohlavější než tenkrát." "Cože? Já to nechápu. Nechápu vůbec nic, jsme zmatená sama ze sebe. Vím, že ho mám ráda. Chybí mi, ale on se mi vyhýbá a já nevím proč." "Tak mu napiš," ona vždycky má na vše odpověď. Chytrolín jeden. "Když já si nejsem jistá, jestli mu není beze mě líp, chápeš?" "Cože líp? Ses posrala ne? On to bez tebe nezvládne!!" Teď už na mě řvala. "Jdu si zase lehnout, kdyby sis chtěla promluvit o něčem, co dává smysl tak stačí přijít."

Už otevírala dveře od svého pokoje, když mě přepadla zvědavost. Musím se zeptat: "Existuje nějaký náhrdelník do tvaru nekonečna?" Zastavila se, překvapeně a s nadějí se na mě otočila.

"Jak o tom víš?" "Nejsem si jistá," pošeptala jsem stydlivě.

by Nikpší
*** věnováno Katušce za to, jak se pilně učí :**
** tak po dlouhé době.. je krátká, ale budu se snažit dodat druhou půlku co nejrychle, užívejte si ji,protože tahle by měla být poslední :DD
*chci se jen zeptat: Mám psát potom novou povídku nebo seknout se psaním?? ..jinak děkuju za komentáře a hvězdičky, bez vás bych nikdy nepokračovala :*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *jméno O.o :33 *jméno O.o :33 | 14. ledna 2014 v 21:53 | Reagovat

tvl ..vůbec nemysli na to, že tu povídku někdy ukončíš -.- :* krasná a moc krátká :3*

2 Káč Káč | Web | 15. ledna 2014 v 15:39 | Reagovat

aww..krásné :** do zítřka musí být další!..:3*

3 Nikpší Nikpší | Web | 15. ledna 2014 v 18:00 | Reagovat

děkuju berušky :DD a neřekla bych, že je krásná :DD přijde mi o ničem.. jinak všechno musí jednou skončit takže smůla :DD

4 Martíí<3 Martíí<3 | 18. ledna 2014 v 0:09 | Reagovat

Báječná , piš dál a nejen jednu ;) '_'

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama