35. kapitola OWOA

29. prosince 2013 v 21:24 | meum-amo-vita |  One way or another

( http://www.youtube.com/watch?v=xZMIpPqnrzg ... pusťte si to asi vícekrát po sobě :DD)
Pohled Harry
Sedím na židli před operačním sálem a čekám. Každá minuta se táhne jako dlouhá a nekonečná řeka. Nevím, co mám dělat. Přemýšlím, ale tolik to bolí. Jen pomyšlení, že to nepřežije. Že nebude v pořádku. Utírám slzy, které se hromadí pod zavřenými víčky.


Čekám, až někdo přijde. Nesnáším tuhle samotu. To ticho v bílé místnosti. Hlavu krčím mezi koleny a přeji si, aby mi už někdo konečně řekl, co s nimi je. Jsou obě v pořádku? Ano já vím, to děvčátko není moje, ale je mi to jedno. Nepřeji jí nic špatného. Je tak malinkatá. Jakou má šanci na přežití? Jakou mají šanci obě? Snad velkou. Doufám.

Mám pevně zavřené oči a vzpomínám na ty krásné chvíle, kdy jsme byli spolu. Kdy každý úsměv patřil jen mě. Jsem sobecký? Možná, ale to jen kvůli ní. Miluji ji a nikdy si neodpustím, jestli se jim něco stane. Kdybych na ni nevolal. Neotočila by se. Možná by stihla přeběhnout silnic a byla by v pořádku.

Kdybych byl rychlejší.
Kdybych ji nechal sedět na lavičce. Nevolal na ni. Nechal ji žít beze mě.
Nikdy bych si to nemusel vyčítat.

Stále ji vidím. Ať už mám oči otevřené nebo ne. Slyším, jak volá moje jméno. Jak šeptá, že mě miluje. Jak mělce dýchá, svírá se v bolestech a umírá mi v náručí.

Jsem tak zabraný do svých myšlenek, že neslyším dupot bot. Cítím, jak mi někdo sahá na rameno. Šíleně se lekám. Málem jsem dostal šok.

"Klid Harry," uslyšel jsem ten uklidňující hlásek našeho blonďáčka. Pořádně jsem se podíval a viděl je. Přišli všichni. Byl jsem tak rád, že tu nemusím čekat sám. Že nemusím čelit jen svým myšlenkám.

Niall mě objal a pak se přidali i ostatní. Když přišel Zayn, odtáhnul jsem se. Ani nevím proč, ale stále jsem slyšel ty slova, které šeptala, když ji odnášeli do sanitky:

"Zayne dost! Prosím, bolí to. Neubližuj mi! Tohle ti nikdy neodpustí. Oni on ani já."
Odešel jsem co nejdál od něj. Nevím, co jí udělal, ale nemám z toho dobrý pocit. "Harry jsi v pohodě?" Jasně zrovna ty se ptej. Zrovna ty, který v tom hraješ velkou roli.

Stál jsem u okna a díval se ven. Ucítil jsem velice známou vůni. Její jemné ruce, které mě objali kolem pasu. Hlavu položila na záda a jemně zašeptala: "Už znáš pravdu, že?" Vyvlíkl jsem se z jejího objetí a podíval jsem se do jejího drobného obličeje. "Darc co se děje? Co se tenkrát stalo? Já.. nechápu to. Vím, že za to může on, ale nedokážu si to dát dohromady." "Slíbila jsem, že pravdu se nedozvíš ode mě. Může ti to říct jen on. Promiň Harry." Setřela si potůček slz a upřeně se dívala do mého obličeje. "Kdo … kdo všechno zná pravdu.?" "Celou? Jen já a ona." " A Elena?" "Kromě jména to ví taky." "Proč se Kristen nesvěřila? Nikdy bych nedovolil, aby.." "Ššš teď už s tím nic neuděláš Harry. Nic. Osud už nezměníš."

Připadal jsem si jako blázen. Blázen s hysterickým pláčem. "Ale proč?" "Nikdy nechtěla, aby sis musel vybírat. Aby se rozpadla skupina. Aby ti zničila život. Bála se, jak na to budeš reagovat." "Chtěla mi někdy říct pravdu?" "Jednou možná, ale asi by to nebylo v nejbližší době. Běž za ním. Myslím, že je připravený to říct." "Myslíš?" "Harry, buď silný. Hlavně nedělej nic z nerozvážnosti ano? Udělej to pro ni." "Děkuju Darc." Pevně jsem ji objal a pak se vrátil i s ní za ostatními.

Darcy si sedla vedle Nialla a já šel až k němu. Bál jsem se jen zeptat. Bál jsem se pravdy.

"Zayne?" řekl jsem přiškrceně. Celou dobu se díval do země. Najednou se mi podíval do očí. Byl v nich strach a smutek." "Chci znát pravdu, ať už je jaká chce. Musím to vědět. Užírá mě to. Už nedokážu žít v nevědomosti."

Díval se na mě omluvným pohledem a spustil. Nedokázal mluvit nahlas. Ale i přesto mi to připadalo, jakoby to zařval přes celou nemocnici. Jeho slova mě ničily.

"Tenkrát, když slavila narozeniny, jsi ji odvedl domů, pamatuješ?" Přikývl jsem. "Nevím kdy nebo jak, ale měl jsem potřebu najít Elenu. Nikde jsem ji nemohl najít. Byl jsem ožralý přiznávám, ale to mě neomlouvá a já to vím." Utřel neposednou slzu, nadechl se a díval se na bílou zeď vedle mě. Díval se na ni jako na televizi, kde si přehrával všechny vzpomínky.

"Došel jsem až k nim domů, ale otevřela mi Kristen. Tvrdila, že Elena tam není. Pustila mě dovnitř, abych neřval přes celý barák a nabídla mi, že můžu spát u Eleny v pokoji, abych nemusel ožralý jako hovado nikam chodit. Jenže to byla ta chyba."

"Nevím, jak se to stalo, ale já znásilnil jsem ji. Já vím, Harry je to šílené a nechutné, ale mě se to předtím asi líbilo." "Cože jsi jí udělal? Tys ji panebože…" To snad nemyslí vážně, on ji znásilnil? Proto jí vadil každý můj dotek. Proto byla tak zničená. Proto neudělala zkoušky. Bože můj.
Sednul jsem si zničeně na zem. Opřel se o nemocniční zeď a plakal. Plakal jsem za ni. Proč jsem ji tenkrát opustil? Kdybych s ní zůstal a nešel se dál bavit, nikdy by to nedopadlo takhle.

"Harry promiň. Chápu, že se mnou nebudeš chtít už nikdy mluvit. Ani nevíš, jak se cítím, když si vzpomenu, jak plakala. Jak prosila, abych ji nechal jít. Šíleně toho lituji, ale nejde to vzít zpátky. Ani netušíš, jak jsem se celou tu dobu cítil, když jsem byl v tvé blízkosti. Tolikrát jsem ti to chtěl říct. Tolikrát jsem se chtěl omluvit, ale nešlo to. Nedokázal jsem to vyslovit. Nedokázal jsem ti ublížit ještě víc. Zakázala mi to. Nechtěla tě mít ještě víc zničeného. Promiň brácho."

"Drž už hubu! Nechci už nic slyšet. Vypadni! Nechci tě vidět. Copak to nechápeš? Potom všem, co jsi udělal? Jak se mi můžeš podívat do očí? Nikdy jsi nepřemýšlel, co se stane, až se dozvím pravdu? Až se dozví pravdu Elena? Nezničil jsi jenom moje štěstí!" Zařval jsem a utekl pryč.

Nemůžu tam být. Mám chuť něco rozmlátit. Kristen měla tenkrát pravdu. Tenkrát v koupelně.

"Vím, není to jednoduché, ale pravda by bolela víc. Pravda by způsobila chaos nejen mezi námi. Pravda by zničila více životů než jen naše Harry. Užívej si života a odejdi."

Sedím na lavičce před nemocnicí a vidím, jak odchází. Omluvně se na mě podívá a odchází pryč. Mám chuť se vším seknout. Mám chuť skočit z mostu, ale musím se přes to přenést. Zvládla to ona, zvládnu to já. Jenže ona je silnější. Silnější než já. A já tu teď musím být pro ni.
Budu ji držet za ruku a čekat až se probudí. Usměje se na mě a já ji konečně po dlouhé době políbím. A všechno bude jako dřív.
***
Sedím před sálem a čekám, až dojde doktor. Je to několik hodin, co ji tam drží. Několik dlouhých hodin, kdy nevím co s nimi je.
Piji horké kafe, které mi donesl Liam. Zůstal tu jako jediný. Niall s Darcy šli utěšovat Elenu, která na tom taky není nejlíp. Chápu ji. Jaké to asi pro ni bylo, když věděla celou dobu, co se Krist stalo, ale až teď se dozvěděla, kdo to byl? Musel to být šok. Jak se asi cítí, když ví, že i po tom všem byla se Zaynem? A byla šťastná. Neříkám, že se nehádali, ale přesto byli dejme tomu šťastní.

Nejspíš jsem usnul na velice nepohodlné židli. Probral mě až šum hluků. Někdo tu mluvil. Pomaličku jsem rozlepoval ospalé oči a díval se směrem, odkud pocházely hlasy. Byl to doktor a Liamem. Mluvili spolu, to znamená, že je po operacích. Že se dozvím, co s nimi je.

"Co s nimi je doktore? Jsou obě zdravé?" Díval jsem se mu do obličeje, byl neutrální, ale zdálo se, že se mu moc mluvit nechce. Podíval jsem se tedy na Liama. Byl smutný. Po tváři se mu kutálely slzy. Slzy štěstí nebo smutku?

Objal mě kolem ramen a čekal, až to doktor zopakuje. On už znal pravdu a já se jí bojím.

"Je mi to strašně líto, ale dítě to nepřežilo. Bylo ještě moc malé na to, aby žilo vlastní život. Když sem přivezli slečnu Petterson, už bylo děvčátko mrtvé." Mrtvé? Panebože, zhluboka dýchej Harry. Tohle sis přál ne? Teď už ji nebude nic spojovat s tím nechutným hajzlem.

Ne opak byl pravdou. I přes to kdo je její otec, bych si ji zamiloval. Postaral bych se o ni jako o vlastní.

Snažil jsem se utírat slzy, ale nemělo to cenu. Nechal jsem tedy slané vodopády téct po tváři a zeptal se na to poslední, co jsem potřeboval vědět.

"Kristen?" Nedokázal jsem říct celou větu. Čekal jsem to nejhorší. Bál jsem se každého dalšího slova.

"Slečna Petterson je stabilizovaná. Vnitřní krvácení bylo silné, ale podařilo se nám ho zastavit. Má silný otřes mozku a zlomenou pravou ruku. Pár dní ji necháme v umělém spánku. Měla by být v pořádku."

"Děkuju," bylo to jediné, co jsem řekl. Byl jsem tak rád, že ona to přežila. Vím, můžou nastat komplikace, ale věřím, že teď už bude v pořádku, jak říká doktor.

"Slečna by měla odpočívat, ale zítra bychom Vás tam mohli pustit. Běžte si odpočinout. Potřebujete to jako sůl." Přikývnul jsem a zdrcený i s Liamem jsme byli na odchodu.

"Pane Stylesi?" "Hmm,"otočil jsem se na doktora. "Vím, že je to pro Vás teď těžké, ale pokud byste chtěl, mohu Vám ukázat to děvčátko. Než ho odvezou a .." Nedořekl to. Věděl jsem, co se s ní stane. Potom.

Svádím vnitřní boj. Mám jít nebo ne? Snesu pohled na jeho dítě? Ale stále je tu malé procento, které znamená plus pro mě. Stále to ještě může být moje dítě. Moje princeznička. "Lii běž domů. Půjdu za Elen a zůstanu s ní. Nechci být v jednom domě se Zaynem." "Zvládneš to brácho?" "Budu muset." Objetím jsme se rozloučili a já se šel podívat na malou princezničku.

Ležela na stole. Všude byli ještě doktoři a sestřičky. Sál byl celý od krve. Její krve. Začal se mi zvedat žaludek. Zhluboka jsem dýchal a dodával si odvahu.

Vypadala, jakoby spinkala. Byla tak nádherná. Hlavičku měla pokrytou jemnými černými vlásky jako má Kristen. Byla tak drobňoučká, roztomilá. Nedokázal bych se na ni zlobit, i kdyby nebyla moje.

Pohladil jsem ji po hlavičce, vzal si ji do náruče a choval ji. Po jejím nahém tělíčku stékaly moje slzy. Dal jsem jí pusinku na čelíčko, položil zpátky. Měla nádherné vlásky, byla celá maminka. Plné rty jako ona, ouška malinká a nesmělá. Nosík jako malou babmulku. Byla úžasná. Byla celá maminka. Jediné co nepatřilo Kristen byla bradička. Byla jeho. A taky ta barva. Kristen je až moc bílá. Světlejší než tahle princezna.

Přece jenom je jeho. Toho parchanta. Mají spolu dokonalé dítě. To on by ji měl vidět, ne já. To on by ji měl chovat. To on by měl plakat, aby si to všechno uvědomil.

***
Je to už celých 10 dní. Každý den sedím vedle ní a čekám, jestli se probere. Doktor říkal, že by se brzy měla z umělého spánku probudit. Jenže to říkal předevčírem. Jsem zoufalý.

Celé dny sedím vedle ní. Je tak bílá, jakoby tu ani nebyla. Její smích zmizel. Rty má do rovné čárky. Jednu ruku má v sádře a v té druhé má spousty hadiček. Všude okolo tu pípá. Mám strach se jí dotknout. Bojím se o ni. Nevypadá, že by se měla každou chvíli probudit. Bojím, že tohle je konec.

Večer odcházím k ní domů, kde v polední době bydlím. Nedokážu se na Zayna ani podívat a to stejné Elena. Ale jednou budu muset. I kdybych nechtěl. Neříkám, že mu odpustím, ale budou koncerty a na těch být musíme. Slíbil jsem jí to.

Vždy, když mám chuť klukům zavolat, že končím. Že s ním nic nechci mít společného, slyším její prosebné slova: "Musíš znát pravdu, ale přísahej, že ať se dozvíš cokoli, nedovolíš aby se skupina rozpadla"

Ležím v její posteli a sleduji bílou zeď.

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk telefonu. Nemocnice stálo na svítící obrazovce. Musím to vzít, ale co když to není dobrá zpráva?

Tolik bych si přál, aby to byl jen sen. Aby ty slova, které jsem právě slyšel, byl hloupý žert. Jenže to vtip nebyl. A já to vím. Bohužel.

Panebože co teď budu dělat? Ano já vím, říkal jsem, aby mi okamžitě zavolali, kdyby se něco změnilo. Doufal jsem, že zavolají, až se probudí. Ale tohle s probuzením nemá vůbec nic společného. Nedokážu to už jen tak sedět.

Stojím na balkóně a piji nějaký chlast, co tu byl. Je mi jedno co to je, hlavně když to pozastaví moje myšlenky a vzpomínky.

"Harry já vím, že to je pro tebe teď těžké. Ale neměl bys už pít. Máš toho v sobě už dost. Ukaž dej mi to." "Ne!" zařval jsem na Elenu neprávem. Chtěla mi pomoct. "Harolde nezlob, dej mi to," řekla klidně." "Jen, když si dáš taky." "Dobře, když mi povíš, co se stalo."

Pomalu jsem jí předával lahev vodky a začal zase plakat. Kolikrát ještě budu brečet? Kolik slz ještě mám?

"Kristen.. nespí." "Tak to je super ne? Konečně se pro…" Podívala se na mě a uviděla ten zničený pohled. " Co je s ní?" Její tón hlasu byl plný strachu. "Je v komatu." "Cože? Jak.." "Nevím, ale tohle už nezvládnu. Nedokážu na ni celý den nečinně koukat. Chápeš? Chci jí pomoct. Udělal bych všechno…" Z křiku jsem přecházel do šepotu a pak se schoulil do nastavené náruče.

Pohled Kristen

Světla auta zmizely a nastala úplná temnota. Nedokázala jsem odhadnout, kde to jsem, ale cítila jsem se zvláštně. Lehká jako pírko. Bez pout a gravitace.

Časem zmizela. Prvně jsem se bála, ale i to přešlo. Malou chvíli jsem slyšela pípání přístrojů, ale to zmizelo během pár vteřin. Pak nastal ráj. Ano ráj. Nevím jak jinak to nazvat.

Bydlela jsem u moře. Bylo průzračné a plné oblázků. Chladivé, ale zároveň horké jako káva. Počasí se měnilo podle nálady a já si to tu užívala. Dny tu šíleně utíkaly a já každý den strávila jinak. Občas si se mnou hrála moje nejlepší kmoška Kate. Někdy jsem si hrála s dětmi. Nevím, jak se jmenovaly, ale byly úžasné. Chlapec, asi tak 10ti-letý a jeho malá sestřička s nádhernými vlásky.

V nocích mě pronásledovaly čokoládové oči, zarostlá brada a bolest. Nedokážu to popsat. Netuším, co to znamená, ale pak se něco změnilo. Žila jsem tu tak dlouho, že jsem zapomněla na čas.

Obloha mizela, moře bylo průsvitné a já v dálce viděla světlo. Dvě velké svítilny, které nevěstily nic dobrého. A pak ještě ty oči. Zelené smaragdy. Byla v nich bolest, smutek a..a ještě něco, něco jako láska? Asi.

Začala silná bouře, která mě odnášela pryč. Bouře u tak klidného moře?
Zavřela jsem oči a snažila se získat zpátky zase samu sebe.

Vnímám. Já vnímám! Páni co to jenom je. Nechutný pach, otravné pípání a teplo v dlani. Snažím se odlepit svoje víčka, ale nedaří se mi to. Snažím se udělat cokoli. Pohnout rukou. Ano, povedlo se. Cítím prsty na levé ruce. Pohnula jsem jimi. Cítím cizí dlaň v té mé.

Je mi to tak známé a krásné, ale přesto mě nutí ji vytrhnout. Snažím se, co to nejvíc jde. Nic. Nedokážu nic, jen pohnutí prstů.

Slyším dech. Cizí dech, který se přibližuje k mému obličeji. Cítím něčí rty na mém čele. Jemné pohlazení po tváři.

"Zdálo se mi, že jsi pohnula prsty. Kdyby to jen byla pravda. Miluji tě a nevzdám se. Ne, když jsem to vydržel tak dlouho. Počkám si. Počkám si, až se mi vrátíš. "

Někdo tu je. Jeho chraplák mi něco připomíná. Někoho, ale koho? Kdo to jen může být? Neznám, nevím. V hlavě mám jen mlhu. Nic víc.

Upadám do země černoty, ze které se brzy probouzím. Probouzím se úplně.
Moje smysly jsou silnější než předtím. Pach je ještě horší než tehdy. Z pípání mi snad praskne bubínek a dlaň je prázdná. Není tu. Neznámý odešel.

Ale neodešel sám. Nevím, kdo jsem. Nevím, kde jsem, ale jedno vím. Něco je jinak. Otevírám oči. Podívám se na svoje ruce. Plno hadiček v jedné a druhá v sádře. Zdravou rukou si přejíždím po břiše.

Čekala jsem dítě, ale kde je teď? Jen tak nezmizelo. Zavírám oči, aby ch si vzpomněla. Jediné co vidím je světlo, troubení a smaragdové očka. Bolest a pak tma.

"Moje dítě, kde je moje dítě?" Snažím se řvát, ale nejde to. Vydám ze sebe pouze šepot.
Rozhlížím se po místnosti. Všude bílá, pípající přístroje a křeslo v rohu. Na něm spí hnědovlasý kudrnáč. To on mě držel za ruku? To on mě líbal na čelo?
Možná, ale to je jedno. Musím vědět co je s mojí holčičkou. Nebo to byl chlapeček? Nevím. Moje mysl je prázdná. Opět.

Dívám se na prosklené dveře, zeď mě už omrzela. Jak mu má dát vědět, že už nespím? Mám ho vůbec budit? Je tak roztomilej, když spinká. Ale moje miminko bude určitě roztomilejší.

Jak ho šetrně vzbudit? Zapískat? Třeba. Hmm ne to neumím sakra. Fájn děvčico budeš muset počkat, až se vzbudí sám.

Netrvalo to až tak dlouho. Nebo jsem si možná už zvykla, že čas nic neznamená.

Zvednul se, protáhl se a prohrábl si nepravidelné kudrlinky. Šel směrem k mé posteli. Sedl si na židli a vzal mě za zdravou ruku.

"Kéž by ses mi vrátila." Zašeptal do ticha pokoje. Pohladil mě po ruce. Nelekne se teď, když promluvím? Ne. Snad, vždyť na to celou tu dobu čeká.

"Nespím,"zašeptala jsem tak jako před chvílí on. " Krist? Jsi opravdu tady?" Krist? To bude asi moje jméno. Hmm mohla jsem se jmenovat líp. Ale tak nic no.

"Jsem tady. Neboj už jsem vzhůru." Aniž bych chtěla, byla jsem na něj milá. Měla jsem ho ráda. Ne, moje srdce ho mělo rádo. Něco mě k němu silně táhlo.

Ukápla mu slza na mou dlaň. Naklonil se nade mě. Pohladil po tváři, tak jak tenkrát.
Čekala jsem stejný polibek na čelo, ale tenhle byl jiný. Jemný a vášnivý na rty.

Opřel si hlavu o moje čelo. Díval se mi do očí a zašeptal to nejkrásnější, co jsem v poslední době slyšela: "Tolik jsi mi chyběla lásko. Miluji tě."

Sakra. Co na to odpovědět? Jo já už vím. Odvést téma jinam. "Dítě. Kde je moje dítě." Odtáhl se ode mě a odešel ke dveřím, kde se náhle zarazil.

"Dojdu pro doktora." A pak odešel.

Než přišel kudrnáč i s doktorem, přemýšlela jsem kdo to vlastně je. Znám ho? NE. Ale ty oči. Oči, které mě pronásledovaly všude. V mém ráji, ve snech. Řekl mi lásko. Milovala jsem ho někdy? Nejspíš, ale to už je pryč.

"Hmm." Upoutal moji pozornost postarší muž v bílém. "Jsem, Váš lékař slečno Petterson." Takže jsem Krist Petterson? Ne to zní divně. Moje jméno je určitě delší. A odkdy mám mužské příjmení? Počkat tady něco nehraje. My.. my mluví anglicky. "Dořiti.," ulevila jsem si.

"Děje se něco slečno?" "Mohla bych s Vámi mluvit o samotě doktore?" "Samozřejmě, pane Stylesi." "Zlato, to ale .." "Jen běžte."

"Takže slečno.." "Co se mi stalo. Kde je moje dítě? Kdo jsem? Proč mluvíme anglicky a kdo je ten muž, který teď odešel??" Řekla jsem zmateně.

Viděla jsem ho, jak stojí za prosklenými dveřmi a sleduje mě. Něčeho se obává, ale čeho? Stalo se něco?

"Slečno Kristen, je mi to strašně líto, ale vaše holčička byla mrtvá, už když jste přijela."
Mrtvá? To snad ne. Co bude dělat. Moje malá holčička tu už není. Nikdy si ji nepochovám.
Nedám jí pusinku na bříško. Nikdy od ní neuslyším říct mami.


"Přijela?" "Měla jste nehodu. Srazilo Vás auto. Nepamatujete si to?" "Bohužel ne." "Kolik si toho nepamatujete?" "Vůbec nic. V hlavě mám jenom mlhu. Probudila jsem se jen s tím, že jsem věděla, že jsem čekala dítě." "Dobře, takže.. zítra Vás podrobíme různým testům."

Doktor otevřel dveře a odcházel.
"Vrátí se mi někdy paměť?" "Z 50% ano, ale zažila jste velmi silný otřes mozku. Teď si odpočiňte." A odešel.

Pohled Harry

Doktor otevřel dveře a odcházel. Už jsem se těšil, jak si k ní sednu, obejmu ji a vše bude jako dřív, ale můj sen se rozplynul jednou jedinou větou: "Vrátí se mi někdy paměť?"

Cože? Ona si nic nepamatuje? Panebože. Co mám dělat?

Ještě dlouho dobu jsem stál a díval se na ni přes otevřené dveře. Plakala. Byla smutná.

Pomalinku jsem došel k až k ní. Sednul si na židli a čekal. Mám promluvit první? Nebo mám čekat? "Jak dlouho jsem byla mimo." "Celé tři měsíce." "Tři? Panebože. Co je za měsíc?" "Prosinec zlato." "Neříkej mi tak, prosím. Nevím, kdo jsi. Nevím, proč tu jsi. Nevím vůbec nic." Řekla z pláčem. Chápu ji. Asi bych se cítil stejně, kdybych nic netušil.

"Jsem Harry. Harry Styles. Byl jsem tvůj přítel." "Kde to jsem?" "V nemocnici, kde jinde?" "Ne myslím stát, město, země. Cokoli." "Jsi v Londýně." "Londýn? Kde jsem se tu vzala?" "Utekla jsi z české republiky, kvůli Kate." "Proč?" "Kristen nezabývej se tím. Ne teď. Měla by sis odpočinout." "Ty taky ..Harry. Je to správně?" "Jo." Pohladil jsem ji po tváři, usmál se na ni a odcházel.

"Přijdeš zase zítra? Prosím." Přijdu neboj." A s těmihle slovy jsem odcházel.

Procházel jsem ulicemi Londýna a nevěděl co si počít. V hlavě se mi stále opakuje ta věta. "Vrátí se mi někdy paměť?"

Ten její udivený obličej. Smutný ze ztráty dítěte. Jediné osoby, kterou si pamatovala. Její pohled do očí. Do tak milovaných očí. Byly prázdné a ledové jako sníh. Kam zmizela ta horká čokoláda, kterou jsem miloval?


Zapomněla. Zapomněla všechno, protože si to přála. Chtěla to posledních 6 měsíců. Nedivím se jí. Chápu jim, ale proč musela zapomenout všechno. I mně?

Nesnáším zkurvenej osud.



Nesnáším sám sebe. Byl jsem zničený ještě víc než předtím. Plakal jsem hořké slzy, které padaly do hustého strniště. Prohrábl jsem si vlasy a s pomyšlením na skok z mostu jsem šel domů. Po dlouhé době domů, za kluky. Bude tam ON, ale tohle nějak zvládnu. Přežil jsem pár koncertů. Přežiji i tohle. Kvůli ní. Protože si to tehdy přála. Protože mě tehdy ještě milovala.

by Nikpší
*** tahle část je věnovaná mojí chobotničce, protože je nejvíc nedočkavá :DD my víme své, že Kač? :DD
**další převrat já vím, už je toho moc, že? ale tak co už no, brzo bude konec tak to musí být trošku smutný :DD
*málem jsem plakala i já, když jsem to psala :DD ale doufám, že se aspoň trošku líbilo :DD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 káč káč | 29. prosince 2013 v 22:47 | Reagovat

Ano pavoučku :3* za to že jsem nedočkavá nemůžu :o..nemáš mě tak furt napínat :) je to opravdu krásně psané..smutné, ale krásné :)* těším se na další :) doufám, že bude co nejdřív :**

2 Nikpší Nikpší | 30. prosince 2013 v 12:10 | Reagovat

ale chobotničko :** abys na svoji nedočkavost jednou nedoplatila :P jinak děkuju :DD snad už bude další trochu veselejší

3 kristylilililililinka kristylilililililinka | 30. prosince 2013 v 13:50 | Reagovat

tvl :O ...úžasná chce se mi plačat, jako vždYcky :O ....krásná, ale smutná chci hned ted další :'))* žeru tě spisovatelko :O

4 Martíí<3 Martíí<3 | 30. prosince 2013 v 17:01 | Reagovat

Nemám slov. Ale za to plnou tvář slz...

5 Nikpší Nikpší | 30. prosince 2013 v 17:02 | Reagovat

o díky :DD to je pocta :DD budu se snažit co nejdřív :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama