34. kapitola OWOA

27. prosince 2013 v 23:39 | meum-amo-vita |  One way or another

Pohled Harry

Stojím na pódiu a hraji poslední písničku, kterou jsem věnoval jí. Tolik mi chybí. Při slovech písničky se mi chce plakat, ale držím se. Zazní poslední tóny a já utíkám pryč. Už to tu dýl nevydržím.
Jsem zavřený u sebe v pokoji tom nejluxusnějším hotelu, který se v LA nachází. Je to tu opravdu nádherné, turné je boží. Je skvělé vidět tolik šťastných fanynek, ale jak si to mám užít já, když nejsem šťastný? Když vím, že až přijedu nikdo tam na mě nebude čekat. Už ne. Ale tolik bych si přál, kdyby bylo všechno jinak. Kdyby mi řekla pravdu a všechno by bylo zase jako dřív.


Tolik mi chybí její vůně. Polibky, smích a její věčná uštěpačnost. Tolik mi chybí ONA.

Projíždím net a dívám se, co je ve světě nového. Kouknu na twitter a čtu si nejnovější twity.

Jak jsi jí v tom mohl nechat samotnou? Chudák holka, že se nestydíš! Jsi ty vůbec člověk?

Panebože co se děje? O kom tady mluví? Co jsem provedl?

A pak jsem to uviděl. Její fotku. Byla smutná, ale skoro stejná jako dřív. Všiml jsem si toho hned, jakmile jsem tu fotku zvětšil. Přibrala, ale ne tak obyčejně. Ona, panebože ona čeká dítě! Tak tohle se děje. Páni já budu otec.

Ale proč mi to neřekla? Proč se mi raději schovává? Proč to tají? Musím s ní okamžitě mluvit.

Držím telefon u ucha a poslouchám operátora, který hlásí hlasovou schránku. Co teď panebože? Hledám na netě jakoukoli zmínku, že tu byla. Naposledy na její narozeniny, ale vždyť to už je tak šíleně dlouho.

Projíždím net a hledám její fotky. Je tak nádherná s tím bříškem. Když si představím, jak ležím v posteli vedle ní a líbám ji na vystouplé bříško, zalije mě teplo. Těším se, až ji uvidím a ona už nebude muset nic tajit. Už znám pravdu. Budu táta. Jenom doufám, že mi to dítě neodepře. Měla mi to říct, ale chápu to. Jsem slavný a ona nikdy nechtěla, abych se musel rozhodovat mezi kariérou a ní. Momentálně i mezi dítětem. Vždycky bych si vybral je. Kariéru klidně zahodím, ale vím, že to mi nikdy nedovolí.

Představuji si, jak držím v náruči krásnou holčičku. Celou po mamince. Černé vlásky, hnědá kukadla a rozkošný úsměv.

Nebo malého fotbalistu, který bude mít vlásky po mně, ale její přitažlivé oči.

Těším se domů. Konečně.

Běžím najít kluky, kteří jsou v jednom pokoji a dívají se na telku. "Kluci?" "Co je? Neruš, máme tady film." "Je to důležitý. Nevíte něco o Kristen. Nialle? Zayne?" Kouknul jsem se na ně. "Ne," řekli unisono. "Vážně nic?" "Ne!" zařvali oba.

"Harry co se děje?? Usmíváš se jako sluníčko." "Budu táta." "Cože?" Vyjekl Zayn. Jo taky mě to překvapilo hochu. "Kristen je těhotná," řekl jsem pyšně. "Proč mám takový pocit, že tu něco nehraje?" "Klid Liame, všechno se dozvíš ok?"

Díval jsem se každému do tváře. Zayn byl úplně bílý, ale všichni vypadali zaskočeně.

"Ona ti to řekla?" Zeptal se Zayn. "No tak trošku ne, poškrábal jsem se na zátylku hlavy. "Je toho plný net." "A na co čekáš?" "Až mi zvedne telefon. Pořád se mnou nemluví, ale vždyť už pravdu znám. Nemá co tajit." "Třeba doufá, že jsi to ještě neviděl." Třeba.

Zkouším zavolat Eleně. Bydlí přece v jednom bytě ne?

Čekám, až to zvedne.

Nic. Panebože zvedni to. Klepu nohou, jak jsem nervózní.

"Ano?" "No konečně. Je doma Kristen??" "Harry tys to ještě nevzdal?" "Ne nikdy se jí nevzdám. A už vůbec ne teď. Teď když znám celou pravdu?" "Celou pravdu?" Řekla zaskočeně. Jako by ji to překvapilo. Nebo v tom je něco víc, ale ne už není co nebo ano?

"Vím, že je těhotná. Viděl jsem fotky, takže tohle nezapře, i kdyby chtěla. Je v pořádku? Je to mrně zdravé?" "Neboj Harry dávám na ni pozor, oba jsou v pořádku." "Oba? Takže to bude kluk?" "Já nevím. Na to se budeš muset zeptat jí." "Ale jak? Nezvadá mi telefony," řekl jsem poraženě. "Zavolej k Doolittlům, ale jestli to zvedne někdo jiný, neříkej svoje jméno." "Proč?" "Někdy mi přijdeš fakt natvrdlej. Prostě si něco vymysli. Doufám, že ti to zvedne. Hodně štěstí Harry."

A pak zavěsila. Páni, ani bych neřekl, jak se mi ulevilo. Viděl jsem sice fotky, ale přesto jsem potřeboval od někoho potvrzení.

Pohled Kristen

Jsem na zahradě u dětí, které mi asistují. Maluji obraz do té nové galerie. Vzali mě i Elenu. Zdá se mi to jako sen. Já a být malířka? Přijde mi to trošku směšné. Já, která chtěla cestovat a být skvělou letuškou. Jenže ne všechny sny se dají split. Neříkám, že by mě nebavilo malování. Uklidňuje mě to, ale ten pocit jak plujete ve větru. Procházíte se po letadle, mi opravdu chybí. Ale co mi teď zbývá? Nic. Stačí jen vejít do letadla a už mi je špatně. A navíc teď už by to asi nešlo, i kdybych chtěla. Začínám být trošku nemotornější se svým bříškem. Dokonce mi to ztěžuje i malování. Nemůžu si k tomu tak jednoduše lehnout či sednout jako vždycky.

Ale jsem ráda, za to mrně co čekám. Jsem na něj pyšná. Vždy když mě kopne, cítím jak mě má rádo. Moje škvrně.

Crr.

"Joshi běž zvednout ten telefon. Nejspíš to budou vaši rodiče. Jestli ne tak řekni, že za chvilku přijdu." Josh s Em utíkali k telefonu. Zvonění přestalo a já poznala, že už to zvedli.

Šla jsem si umýt ruce od barev, pohlédla do zrcadla a zděsila jsem se nad zabarveným obličejem. Bože jsem čím dál tím horší. Už ani malovat neumím, tak abych byla čistá. Ale co už.

Došla jsem k dětem a čekala, kdo volá. "Jsou to rodiče?" Zašeptala jsem. "Ne, prý někdo kvůli objednávce dřevěné postýlky nebo co." "Postýlky?" Vždyť já si nic neobjednala.

"Prosím tady Kristen Petterson, kdo volá?" "Tvůj hlas bych poznal vždycky. Ten můj znáš taky, že? Krist prosím nezavěšuj. Prosím, chci si promluvit."

Panebože. Harry. Ne to … ne to není možné. Zhluboka jsem se nadechovala. Pravou ruku jsem položila na bříško. Teď už to neschovám, ani kdybych se sebevíc snažila. Ale nevadí mi to. Hladím si bříško, uklidňuje mě to. Můj malý drobeček kope a já vím, že mě má rád. Jsem tak ráda, že jsem si ho tenkrát nechala.

Pokládám sluchátko. "Krist prosím! Vím to. Vím všechno!" ozvalo se ze sluchátka." Zvedla jsem ho a dala si ho k uchu. Musím slyšet jeho hlas. Je to jako droga. Tolik mi chybí. Je to přesně 6 měsíců, co jsem s ním byla šťastná.

"Harry prosím, nedělej to ještě těžší," řekla jsem s pláčem. Děti odešly a nechaly mě tam samotou s Harryho hlasem. "Neplakej zlatíčko, všechno bude dobré. Chci, aby ses ke mně vrátila. Chci vychovávat naše dítě. Chci žít s vámi." Tohle mě dorazilo úplně. Nebyla jsem schopna říct půl slova. On mě stále miluje. A dokázal by milovat i toho prcka co nosím pod srdce , ale co kdyby se dozvěděl pravdu? Ne to nesmí nikdy. Nesmí to dítě vidět. Nesmí být jeho táta.

"Kristen prosím, řekni něco. Chápu, že jsi mi nechtěla přidělávat starosti, ale jednou bych se to stejně dozvěděl." "Harry to dítě budu vychovávat sama. Nechci, abys byl jeho otcem." "Krist to nemůžeš, jsem přece jeho táta." Táta. Jak pěkně to zní, jenže nejsi a nikdy nebudeš.

"Nedovolím ti zničit si kariéru. A tímto končíme Harolde Edwarde Stylesi!" Položila jsem sluchátko.

Dívala se na bílou zeď a zašeptala prosté: "Miluji tě a vždycky budu, ať se děje cokoli. Sbohem."

Sedla jsem si na zem, opřela se o zeď a plakala.

***
Ráno vstávám se strachem v žaludku. Vrací se. Dneska. Bojím se, že přijde. Že ho uvidím. Co by se stalo potom. Řekla bych mu konečně pravdu? Ne určitě ne. Nedokážu se mu podívat do očí.

Je 6. září. Chystám se k doktorovi. Dneska si nechám říct pohlaví. Ještě včera jsem si byla jistá, že to nechci vědět, ale dneska jsem se rozhodla. Chci to vědět. Chci znát pravdu.

Když tak přemýšlím nevím, koho bych chtěla raději. Baletku nebo malého fotbalistu? Je mi to jedno, hlavně když nebude podobné Zaynovi.

Neodpustila jsem mu to. To asi nikdy nedokážu, ale smířila jsem se s tím. Teď žiji skutečností. Neohlížím se, co bylo nebo bude.

***
Odcházím z ordinace s úsměvem na rtech. Bude to holčička. Moje malá princeznička. Bude mít vlásky a oči po mně. Bude šikovná a bude umět tancovat po otci. To jediné by mi nevadilo.

Jdu do parku, kde si sedám na lavičku a představuji si moji malou tanečnici.
"Krist? Kristen jsi to ty?" Ten hlas. Je tak blízko. Musím utéct. Nechci s ním mluvit. Nechci ho vidět.

Zvedám se a odcházím pryč. Snažím se jít co nejrychleji. Snažím se běhat, ale moje bříško mi to nedovoluje. Otáčím se. Zvědavost vyhrála. Tolik dní jsem ho neviděla. Je mi smutno, ale musím to dokázat. Jedno ohlédnutí nikoho nezabije.


Otáčím se a vidím, jak běží. Je rychlý, ještě aby ne. Jeho tvář je ještě hezčí než před půl rokem. "Krist zastav se!" řve přes celou ulici a to mě probírá z transu a já se snažím opět utíkat. Moc se mi to nedaří.

Cítím jeho dlaň na mém loktu. Jeho zrychlený dech od běhu mi způsobuje husí kůži na zádech. Jeho chraplák zastavuje moje srdce. Pořád ho miluju. Každým dnem víc.

"Otoč se. Prosím," je zoufalý. Jeho tón hlasu je jiný něž znám.

Ačkoli nechci, něco mě nutí se otočit. Přitahuje si mě do náruče a objímá. Cítím jeho kořenitou vůni. Zavírám oči a všechno se vrací. Ta bolest. Nechutné polibky. Otevírám oči a dostávám se z jeho medvědího objetí.

"Proč jsi mi to neřekla?" "Co jsem ti neřekla?" Pomaličku natáhl ruku ke mně. Položil ji na břicho a pohladil. "Tohle." "To není tvoje věc Harry." "NE?!" vybuchl, začal řvát. A já se bála. "Není to moje věc jo? Mám právě vědět, že čekáš moje dítě!" "Neřvi na mě!" "Promiň já.. ani nevíš, jak jsem byl šťastný, když jsem to zjistil." "Nikdy ses to neměl dozvědět. Nikdy moji holčičku neuvidíš!" Bylo mi to líto, že na něj taky křičím, ale jinak jsem to nedokázala říct. Vrátily se mi všechny vzpomínky, vztek a já se toho potřebovala nějak zbavit.

"Krist neměla by ses rozčilovat. Neprospívá to tobě ani tomu malému zázraku." Řekl jemně, něžně a s láskou. Zastrčil mi neposedný pramen za ucho a já před ním začala couvat. Couvat pryč z tohohle chodníku.

"Tak zázrak jo? Ten tvůj zázrak mi zničil život! Nikdy to nepochopíš. Nikdy to nezažiješ a nikdy mi nevymažeš vzpomínky tak se kurva sbal a neser se mi do mého života!!" "Krist," popošel kousek blíž ke mně a já couvala dál.

"Neříkej mi tak." "Co se stalo s tou milou dívkou, do které jsem se zamiloval?" "Někdo jí zničil nejen sen, ale i život. A tím změnil i ji." "Nevadí mi, že jsi jiná. Chci tebe i toho prcka. Postarám se o vás obě."

Nebezpečně se přibližoval. A já couvala. Couvala do silnice. "Když chceš mě i moji holčičku, měl bys něco vědět." Plakala jsem. Tohle vážně nedokážu. Zastavila jsem se, abych se pořádně nadechla. Harry udělal dva velké kroky a byl hned vedle mě. "Neplač. Láme mi to srdce." Utřel mi slzy. Pohladil mě po tváři a přibližoval se ke mně.

Jeho rty byly tak blízko. Vdechovala jsem jeho vůni. Cítila jsem jeho dlaně v mých vlasech. Nechala jsem se políbit. Líbal něžně, jakoby se bál. Přidal na intenzitě, z něžného polibku se stal vášnivý francouzák.

Nadechla jsem se. Otevřela oči a uviděla jsem ho. Zayn stál přímo přede mnou. Byl nahý a v ruce měl pásek. Natahoval ke mně svoji mozolnatou ruku a já pozpátku utíkala přes silnici. "Nech mě být. Znovu ti nedovolím mi ublížit. Nenechám, abys všechno znovu zničil." Řvala jsem z plných plic. Křičela jsem přes celou ulici. Viděla jsem jeho nebezpečné oči. Vzpomněla jsem si na tu nechutnou chuť jeho polibku. Otočila jsem se a utíkal jsem přes silnic pryč.

"Kristen pozóor," uslyšela jsem ustrašený hlas. Harry. Volal mě. Otočila jsem se na něj a to byla chyba.

Ucítila jsem silný náraz, který mě strhl na zem. Slyšela jsem plno křiku, troubení auta, ale snažila jsem se zvednout a jít dál. Nešlo to. K zemi mě přimrazily Harryho ruce.

Pohled Harry

"Kristen pozóor," Zařval jsem na ni. Přímo naproti ní jelo auto. Byla tak vyděšená, plakala, že ho nejspíš nezaregistrovala.

Otočila se a to byla chyba. Snažil jsem se k ní přiběhnout a srazit ji na stranu, ale bylo pozdě. Auto bylo rychlejší.

Díval jsem se strnule, jak padá k zemi. Byla celá od krve a držela se za břicho. Volala moje jméno. Snažila se zvednout ze země, ale já jí v tom zabránil.

"Ššš to bude dobré. Záchranka tu bude za chvilku." Šeptal jsem, abych ji uklidnil. Co to meleš Harolde? Abych uklidnil ji? Ne ani omylem. Potřeboval jsem uklidnit sám sebe. Potřeboval jsem vědět, že budou v pořádku. Obě dvě moje princezničky.


"Harry," zašeptala a pak se rozkašlala. Začala kašlat krev a já věděl, že tohle bude ještě velký boj. Pro obě dvě. "Ššš nemluv." Zvedla ruku. Pohladila mě po tváři a nakonec přitiskla ukazováček na moje rty.

"Chci, abys to věděl. Musíš znát pravdu, ale přísahej, že ať se dozvíš cokoli, nedovolíš aby se skupina rozpadla." "Ale.." "Ne. Harry slib mi to. Kvůli mně. Nedoval to." "Dobře slibuju," nechápu o čem mluví. Vtiskl jsem jí polibek na čelo. Zavřela oči. Snažila se nadechnout, ale moc jí to nešlo. Chytla se za břicho a začala se svíjet bolestí.

Hladil jsem ji po zádech a nevěděl, jak jí mám pomoci. Tolik jsem si přál, abych na jejím místě byl já. Můžu za to. Kdybych ji nepronásledoval. Panebože, jestli se jim něco stane, neodpustím si to.

Můj tok myšlenek přerušil její sotva slyšitelný chrapot. "Miluju tě. Miluju tě Harry. Nikdy se nic nezměnilo." "Ššš zlato, bude to dobré." Hladil jsem ji po tváři. Utíral její slzy, které se mísily s krví. Krvácela z hlavy, břicha a já nevím kde ještě. Tolik se o ni bojím.

"Není to tvoje dítě Harry. Nemusíš být smutný." Zašeptala a zavírala oči.

Cože? Jak není to moje dítě? Co se stalo?

Podíval jsem se jí do tváře a viděl, že pomaličku odchází. To nedovolím, ať už je pravda, jaká chce. Miluji ji a budu bojovat až do úplného konce.

"Neodcházej. Zůstaň tu se mnou." Prosil jsem si. Drtil její ruku. Líbal její obličej. Musím ji udržet vzhůru, jinak mi odejde. Navždy.

Ani jsem si neuvědomil, že sanitka už dojela. Neslyšel jsem, jak houkala. Byla jsem až moc mimo.

Nechtěl jsem, aby nás od sebe odtrhli, ale věděl jsem, že jinak to nepřežije.

Pokládali ji na lehátko a dávali do sanitky. Poslední co jsem uslyšel, bylo něco, čemu jsem nemohl uvěřit. Nemohl pochopit.


"Zayne dost! Prosím, bolí to. Neubližuj mi! Tohle ti nikdy neodpustí. Oni on ani já." Co to sakra znamená? Co to do prdele je? Co se stalo? Budu si muset se Zaynem promluvit, ale to počká. Teď musím za ní. Musím jí být nablízku, když jsem to nedokázal posledních 6 měsíců.

by Nikpší
*** děkuju za komentáře a hvězdičky :**
** je trošku kratší (jenom 6 stránek), ale snad se líbila aspoň trošku
*omlouvám se jestli někdo myslel, že všechno skončí krásně, ale život není tak pěkný jako obrázek :/
PS: omlouvám se za ten odkaz, že se nedá otevřít, ale nějak to zase blbne :/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tichučko :3 Tichučko :3 | 28. prosince 2013 v 13:44 | Reagovat

Odkaz se otevřít dá v klidu ;) .. Ale je to božské, já chci další jsem závislák na tvých příbězích ... jsi úžasná :33

2 káč káč | 28. prosince 2013 v 15:11 | Reagovat

Je to totálně boží o.O :* chci další! Potřebuji ji! :)

3 Nikpší Nikpší | 28. prosince 2013 v 16:42 | Reagovat

Děkuju moc :D budu se snažit chci nejdřív :D chci to dokončit do konce roku, takže asi trošku víc nestíhám :/

4 meum-amo-vita meum-amo-vita | 28. prosince 2013 v 17:35 | Reagovat

tvl -.- ...je moc krátká chci další Nikol ..ted hned :* děkuju

5 Nikpší Nikpší | 29. prosince 2013 v 11:38 | Reagovat

děkuju Kikušo :D ale ono to nejde tak rychle, jak by člověk chtěl :DD

6 -Hanna- -Hanna- | 29. prosince 2013 v 23:04 | Reagovat

Bohálové :OOO...nemám slov :O..Nikec -.-...jsi prostě dobrá!! :D

7 Nikpší Nikpší | 30. prosince 2013 v 11:57 | Reagovat

děkuju, ale to se ti jen něco zdá prosim tě :DD já a dobrá jo? dobrej fór :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama