33. kapitola OWOA

22. prosince 2013 v 19:29 | meum-amo-vita |  One way or another

Cítím jeho kudrlinky ve svých prstech. Jeho horké nedočkavé rty mě líbají po celém těle. Vzdychám jeho jméno a jsem šťastná. Oteklé rty od líbání tisknu na ty jeho a vášnivě ho líbám. Mám pocit jako bychom měli jen pár minut. Prohlubuji polibek a tisknu se víc k jeho tělu. Miluju Harryho a nic mi v tom nezabrání.



Líbám ho po vypracované hrudi. Šeptám zamilovaná slovíčka. Zavírám oči a cítím, jak do mě vniká. Pomalu a něžně. Začíná přirážet a soustředí se na moje rty.

Cítím hrubí polibek. Tvrdý a slizký. Kudrlinky mezi prsty mizí a cítím tvrdé hrubé krátké vlasy. Otevírám oči a začínám se bát.

Harryho obličej zmizel během pár sekund a já jsem opřená o vchodové dveře našeho bytu. Mám svázané ruce, všude krev a stojím nahá před Zaynem, který se v tom vyžívá.

Líbá mě po zádech. Hladí mě bříšky mozolnatých prstů, kouše do ramene a já se nedokážu bránit.

Otáčí mně tváří k sobě. Líbá mě po celém obličeji. Líže moje slzy smíchané s krví, kouše mě do citlivých míst. Surově mačká moje prsa. Kouše bradavky, až se dostává dolů.

Roztahuje mi nohy a já je nedokážu dát zase zpátky. Kouše mě do stehen, cítím potůčky krve, které mu nejspíš dělají dobře.

Křičím, co nejvíc to jde. Zavírám oči, abych to nemusela vidět.

Po slepu letím na záchod, kde zvracím. Není tu. Zmizel. Díky bohu.

Svíjím se v šílených bolestech břicha. Brečím jako malá. Nevím co si počít. Mám chuť se zabít, ale vím, že je to špatné.

Zhluboka se nadechuji a vím, že něco je jinak. Tohle nemůže být reálné.

Sahám si na bříško, které je už dost velké. Cítím, jak mě malý fotbalista kope zevnitř. Ležím na bílém lehátku a čekám, co se bude dít. Přede mnou stojí doktor a něco povídá. Nedokážu ho vnímat. Rozhlížím se po celé místnosti. Vidím je. Oba dva.

Každý z jedné strany, ale co tady ksakru dělají?

A pak to přichází. Cítím šílenou bolest. Zhluboka dýchám a snažím se dát najevo, že mi právě praskla voda. Co teď?

Doktor mě odváží na porodní sál a já si s sebou mohu zvolit jen jednu osobu, ale koho? Harry nebo Zayn?

Když zvolím Harryho, zmizí Zayn. A s ním i dítě, které nosím pod srdcem. Dítě, do kterého jsem se zamilovala. Zmizí oba a já už je nikdy neuvidím, jakoby nikdy neexistovali.

Natahuji ruku a cítím mozolnaté hrubé ruce. Otáčím se na druhou stranu, kde stál Harry. Už je tam jen jeho stín. Mizí. Odchází pryč.

Dala jsem přednost dítěti před láskou. Natahuji pravou ruku k jeho stínu a přerývavě dýchám. "Harrý," řvu beznadějí, bolestí, ale i bezmocí a strachem. Už ho nikdy neuvidím. Nikdy.

Probouzím se celá zpocená a rozklepaná. Přitáhnu si kolena k bradě a pláču. Tak jako každou noc. Tak jako pokaždé, když mě vzbudí tenhle sen.

"Jsi v pohodě Kristen?" Ptá se rozespalá Elen. Asi se moc nevyspala. "Zase ten sen??" Přikývnu. Schoulím se k ní do náruče a nechávám se kolébat jako malé dítě.

Takhle to dál nejde. A já to vím. Musím něco udělat. Musím se rozhodnout. Musím dát to dítě pryč.

***
Procházím se parkem, kde vidím několik maminek s kočárkem. Jsou tak šťastné. Sáhnu si na břicho. Je ploché, ale dokázala bych žít s tou představou, že možná povyroste? Že ten prcek co mi roste pod srdcem, jednou vyroste a bude mi říkat mami?

Udělala jsem teď chybu nebo ne? Slzy smáčejí můj lehký svetr, který mi vlaje kolem těla.

Rozhodla jsem se správně? Dokážu žít s tím, že tomu dítěti vezmu život? Za celých 14 dní. Doktor mi nechal prostor, kdybych se rozmyslela, ale já už odpověď znám teď. Nedokážu žít s pocitem, že nosím pod srdcem dítě agresivního debila.

Rozhodla jsem se dát ten malý uzlíček pryč. Dřív než bude pozdě.

Všechno bude jednodušší. Snad. Vrátím svůj život aspoň trochu do starých kolejí.

Vycházím schody. Každý schod se cítím hůř. Cítím tu bolest, tu vzpomínku nejen z minulosti, ale i z dnešního snu.

Co asi řekne Elena na moje rozhodnutí? Bude ho respektovat? Musí.

Otevírám dveře do tichého bytu. Oddechuji úlevou. Není tu. Asi je v práci nebo s ním.

Lehnu si na sedačku a pustím si televizi jako kulisu. Snažím se uklidnit svůj žaludek, přikryji se dekou a dívám se na televizi. Nevnímám, co dávají, ale lepší jak se utápět ve vlastních myšlenkách.

Snažím se usnout, alespoň na tu chvilku než budu muset jít zase pro děti.

Neklidný spánek je ještě horší než nespat vůbec. Udělám si horký čaj a schoulím se do rohu sedačky, přikrytá až po krk. Je mi šílená zima. Nevím co se to se mnou děje. Nechápu už vůbec nic.

Kolem půl druhé si beru kabelu přes rameno, teplý svetr i přes to že venku je vedro a vyrážím za dětmi. Strávíme spolu úžasné odpoledne. A vlastně i večer. Jejich matka totiž nehodlá dojít.
Uspávám Emily, která mi dává pusinku na tvář. Co kdyby moje dítě bylo takovéhle? Milá a krásná holčička, která by mě vždy objala a dala pusinku? Ne. Ani na to nemysli. Už ses rozhodla. Dáš to dítě pryč.

"Co se děje teto Krist?" Promluví do ticha malá Em, když si všimne, jak ji pozoruji. "Nic beruško, pěkně spinkej," pohladím ji po vláskách a odcházím. "Kdyby něco jsem vedle v pokoji pro hosty." Pošeptám a jdu si také lehnout.

Před spaní zkontroluji vypnutý telefon. Miliony zmeškaných hovorů. Jako vždy od kluků, ale tentokrát i od Elen. Napíšu jí smsku, aby se nebála, a s klidným svědomím jdu spát.

V noci se mi zdá zase ten sen. Nikdy nekončící bolest a slzy.

Otevírám oči a musím se usmát. Vedle mě leží oba raubíři. Josh už spí, ale Em mě neklidně pozoruje. "Copak broučku?" Pohladím ji po tváři a dám jí pusinku do vlásků.

"Křičela jsi Harryho jméno. A taky jsi volala o pomoc."

Přitulila se ke mně a já ji schovala do své náruče. "Neboj to byl jen sen víš?"

Po dlouhé pomlce, kdy už jsem myslela, že spinká zase promluvila: "Proč už nejsi s Harrym? Proč už k nám nechodí?" "To pochopíš, až budeš velká zlatíčko a teď už spinkej ano?"
Něco zamumlala a pak mi usnula v náruči.

Lehla jsem si k ní, přitulila se, co nejvíc to šlo a s úsměvem na tváři jsem se ponořila do bezesného spánku.

Ráno pro mě bylo to nejhezčí v poslední době. Měla jsem vedle sebe spící děti a představovala jsem si, co by se stalo, kdybych si to nechala.

Každý večer bych usínala takhle šťastná. Ale co když to dítě bude tolik podobné tomu hajzlovi? Ani jsem si neuvědomila, že pláču, dokud mi slzy neutřel Josh. "To bude dobré. My ti pomůžeme," pošeptal tak aby nezbudil malou Em. "Děkuju," pohladila jsem ho po vrabčím hnízdě na hlavě. Za tu dobu, co tu jsem se změnil. Vyrostl. Stal se z něj velký kluk.

A teď když vidí, že jsem na dně mi pomáhá jak jen to jde. Je to můj hodný hoch.

Odvádím je do školy a jdu domů. Děti dnes vyzvedne jejich otec a postará se o něm. Takže mám volný den. Celý pro sebe.

Doma je až hrobové ticho. Přímo nesnesitelné. Pouštím písničky z mobilu, které řvou přes celý byt. Nikdo tu není. Nikomu to nemůže vadit.

Beru si do ruky tužku a začínám malovat. Tak dlouho jsem to nedělala, že si už ani nevzpomínám, jak se maluje. Přikládám hrot tužky na papír a se zavřenýma očima maluji. Prožívám písničky a smáčím papír slanými slzami. Nevadí mi to. Stejně to nebude nic povedeného, ale pomáhá mi to.

Je to něco jako relax, kdy člověk na chvíli zapomene na svoje trápení.

Slyším rachot klíčů, ale dělám jakoby nic. Nemám chuť se s ní o něčem bavit. Nemám chuť jí říct o mém rozhodnutí.

"Kristen?" ozve se těsně za mnou, ale tento hlas není její. Patří naší bývalé zrzce. Otáčím se na hnědovlasou Darcy. Nedokážu se na ni usmát. Proč tady vlastně je?

"Kde je Elena?" "Zdržela se v té galerii." "Galerii?" "Pořádá přehlídku všech studentských prací nebo už jsi zapomněla?" "Jo ježiš promiň já.." "Pojď sem." Přitáhla si mě k sobě na hruď a pevně objala.

"Nechceš se mi svěřit? Uleví se ti." Mám? Možná bych mohla. Nebo ne? Já nevím.

"Nesmíš to, ale říct Eleně jasné? Zlomilo by ji to. A to já nechci." "Neboj, bude to naše tajemství ano?" Přikývla jsem.

Mezitím co jsem uklízela tužky a výkresy šla Darcy udělat horkou čokoládu a pak jsme se opřely o zeď a skrčily se na posteli.

"Pamatuješ na ten den, kdy jsem slavila narozeniny?" přikývla a upila horkého nápoje. "Šla jsem domů, abych byla vyspaná na zkoušky, ale něco se stalo," cítila jsem hořké slzy a ten nechutný pocit z oné noci.

Pověděla jsem jí to. Pověděla jsem jí všechno o té noci.

"Chudáčku to jsem nevěděla. Jak to mohl udělat? Jak se může tvářit, že se nic neděje? Hajzl,." Darcy mě kolébala v náručí a říkala utěšující slovíčka.

"Nemyslíš, že by to měl vědět?" "Kdo?" nechápala jsem. "Harry," zašeptala. "Měl by vědět co se děje Krist. Já vím, je to složité, ale kdybys ho viděla. Je smutný, chodí jako tělo bez duše. Trápí se a myslí si, že za to může on." "Jenže pravda by ho bolela víc, nemyslíš?

" Ale pochopil by to." "Ano, ale co myslíš, že by se stalo se skupinou?" "Nevím." "Ale já ano Darcy. Rozpadla by se. Harry by mu to nikdy neodpustil, na to je až moc tvrdohlavý." "Třeba by to nějak překousnul." "Možná, ale ne v dohledné době. Nemůžu mu zkazit kariéru, jen proto, že Zayn je kokot. A navíc dozvěděla by se pravdu i Elen. Možná si hraje na silnou a vypořádanou ženu, ale tohle by ji položilo. Ona ho miluje," šeptala jsem do zapadajícího slunce.

"A co uděláš, až tě Harry potká s dítětem v náruči?" "To se nenastane," usrkla jsem stále horké čokolády." "Jak to uděláš? Chceš utéct?" "Ne tentokrát ne. Je tu ještě jedna možnost Darcy."

Čekala jsem, až jí to dojde. Trvalo to pěkně dlouho. Viděla jsem, jak se jí střídají emoce na tváři. Nestihla nic namítnout a do pokoje došla Elena.

"Čáu děvčice tak jak jste.." Nedořekla to, stačil jediný pohled do našich tváří. "Co se děje?" Řekla hlasem plným obav.

"Interrupce," pošeptala zděšená Darcy.
"To snad NE? Tys to dala pryč?" Dívá se na mě zděšeně a pohoršeně? "Klid Elen ano? Ještě ne, ale už mám termín." "Kristen, ale to nesmíš!" Řvala na mě podrážděná Elena. "Ne?
Je to moje dítě! A já ho nechci, nedokázala bych se o to starat! Nedokázala bych žít s tím nechutným pocitem!" Zařvala jsem tentokrát já na ni.

Podívala jsem se na Darcy a hledala nějakou pomoc. Čekala jsem, že přijde za mnou a řekne něco. "Harry by to měl vědět. Není to jen tvoje dítě, chápeš? Není to jen tvoje rozhodnutí a věřím, že on by to takhle nechtěl!" Zvyšovala svůj hlas každým slovem.

"Není to jeho rozhodnutí. On se to nikdy nesmí dozvědět, bylo by to ještě horší!"
"Horší? Kristen pořádně si rozmysli co říkáš. Vždyť je to i jeho dítě. A on by ti nikdy nedovolil potrat!"

Její slova mě bolely. Měla pravdu, ale jen v něčem. Protože tohle dítě nebylo jeho.

"Elen, ale myslíš, že by o to stál, když je v tak slavné skupině? Když je na vrcholku kariéry?" Dívala se na mě jako na blázna. "Ano on tě miluje, tak šíleně moc, že to není ani možné. Ani nevíš, jaké máš štěstí." Řekla soucitně.

Pch štěstí jo? Ani bych neřekla. Měla jsem sto chutí jí to vpálit do obličeje, ale nedokázala jsem to.

"Nemůžeš to dítě dát pryč. Musíš mu to říct." "Ne nikdy se to nezví jasné? Nikdy. Ublížilo by mu to." Dívala jsem se jí přímo do očí a plakala. Plakaly jsme všechny tři, ale moje rozhodnutí ovlivnit nemohly ani jejich slzy.

"Krist prosím, řekni mu to." "A co mu mám jako říct ty chytrá? Hmm čáu Harry jsem těhotná, ale jdu na potrat, protože to dítě není tvoje nebo jako co!?" Zakřičela jsem a utekla pryč.

Seběhla jsem schody a utíkala jsem co nejdál od tohohle bytu.

Utíkám prázdnými ulicemi, začíná pršet, ale to mě nezastaví. Nezastaví mě nic, dokud se mi neudělá zle. Cítím tu nechutnou pachuť zvratků v ústech a už se svíjím na zemi.

Dojdu až k lavičce, kde si sednu, složím hlavu do klína a nechávám, aby na mě padal studený déšť. Typické londýnské počasí.

Pohled Elena
Panebože co to do ní vjelo? Já vím, těhotné jsou náladové, ale že by už takhle brzo? Ne je v tom něco víc, ale co? Darcy to ví.

"Co se tady děje Darcy?" "Nemůžu, promiň, dala jsem jí slib. Já vím, že se asi zlobíš, že to vím já a né ty, ale pravda by ti ublížila." "A co to říkala o tom, že to není jeho dítě? Ona ho podvedla??" Byla jsem udivená, že by ho Kristen podvedla? Nikdy by mě to nenapadlo, zrovna ona.

"Ne ona byla znásilněná." Zašeptala do ticha pokoje. "Cože?" "Já vím, je to strašné, ale .." "Víš kdo?" Neodpověděla.
Panebože ona byla znásilněna? Kterej debil tohle mohl udělat? Kdy se to vůbec stalo? Proč nám to neřekla? Neměla jsem na ni tak řvát. Panebože, ani si nedovedu představit, jak se cítí. Chudák holka.

"Elen nesnaž se na to přijít, prosím tohle ti říct opravdu nemůžu. Dala jsem slib a ona nechce, abys to věděla. A prosím neříkej nic Harrymu ano? Alespoň teď ne." "Ale měl by se to časem dozvědět." "Já vím a taky chci, aby se to dozvěděl, ale ne teď. Nejprve se přes to všechno musí přenést Kristen, aby mu to řekla. A navíc nechce, aby kvůli tomu zrušil turné."

Páni ta holka to má vymyšlené, ale má pravdu. Tohle by ho srazilo na kolena. Už takhle je zničený a nic neví. Vůbec nic.

"Elen měly bychom ji jít najít, začalo pršet a v jejím stavu nikdy nevíš, co udělá."

Teple jsme se oblékly a do kabele vzaly deku.

Hledaly jsme úplně všude. Všechny ulice a parky. Panebože kde jen může být? Je to moje vina. Co když se jí něco stalo? Co když si něco udělala?

Běhaly jsme úplně všude a pak jsme ji zahlédly. Byla schoulená na lavičce u London eye. Hned jsme ji zabalily do deky a vedly domů.

Byla jsem tak šíleně ráda, že jsme ji našly, že to není ani možné.

Pohled Kristen

Holky mě našly asi po dvou hodinách a odvedly mě domů. Nemluvily jsme a to bylo jen dobře.

Doma mě nahnaly do teplé koupele, kde jsem se aspoň trošku zahřála, ale i přes to jsem se třásla zimou.

Zalehla jsem si do postele a dívala do stropu.

"Zlatíčko promiň.. já neměla jsem právo na tebe řvát. Je mi to tak líto. Nikdy mě nenapadlo, že se ti mohlo stát něco takového." Řekla soucitně Elena.

"Dary?" pověděla jsem přiškrceným hlasem. "Nezná jméno neboj," pošeptala a podávala mi horký čaj a teploměr.

Zbytek týdne jsem ležela v posteli a nemohla se zbavit vysokých teplot. Vždy když to kleslo, tak jen o kousek a pak se to zase vrátilo ke 40°.

Celou dobu jsem spala a nevnímala okolí.

Po každém jídle jsem skončila u záchodové mísy s nechutnou pachutí v puse.

Holky mi daly čas na přemýšlení. Čas, který o všem rozhodne. Tak rychle se blížilo úterý. Den interrupce. Až jsem začala pochybovat. Začala jsem to škvrně uvnitř mě mít ráda. Bylo sice jeho, ale taky moje. A od teď bude jenom moje. Nenechám mu jen tak ublížit. Nenechám si ho vzít.

A to bylo moje konečné rozhodnutí. Nechám si toho prcka, i když se budu muset vzdát spousty věcí.

***
Je úterý a já se snažím sníst aspoň suchý rohlík. Elena je roztržitá a čeká na moje rozhodnutí. K snídani si dává vajíčka, která jdou cítit po celém bytu. Fuj. Navaluje se mi z toho hnusného smradu. Kdy mi vlastně začaly smrdět vajíčka? Ani nevím, ale tohle už nesnesu.

Utíkám na záchod. Vlasy si sčesávám do drdolu a chytám se za břicho. Opět přicházejí nevyhnutelné křeče a mísa je plná. S prázdným žaludkem odcházím za Elen, která už smrad vajec vyvětrala. Alespoň něco.

"Tak? Jak ses rozhodla?" "Nechám si to. Nedokážu tomu prckovi ublížit. Je to i moje dítě." "Myslím, že to je dobrá volba Kristen," pořádně mě objala a dala pusu na líčko. "Budeš ta nejlepší máma na světě." Jó tak to pochybuju, ale když myslí. :DD

***
Den za dnem je to horší. Všechno mi smrdí a zvracím každé ráno, ale přesto si zatím nevyčítám svoji chybu. Nevyčítám si jeho život.

Doma se všechno točí kolem mě. Stále do mě rvou jídlo, stále mi šahají na čelo, váží mě a kupují různé oblečky a já nevím co kdesi.

Darcy s Elen se na to mimčo nehorázně těší. Nikdo jim nevymluví, že jsem teprve v 10 týdnu. A mají ještě spousty času. Už se tak šíleně nemůžou dočkat, že začínají hledat jména. Ani nevíte, jaký je klid, když konečně vypadnu z bytu.

Miluju noční procházky, které mám ovšem od těch dvou chův zakázané, ale přesto tohle pravidlo porušuji. Je to totiž jediná doba, kdy mě nehoní fotografové. Neříkám, že to je stále tak hrozné jako předtím, ale ano je to hrozné.

Ve dne neutíkám jen před foťáky, ale i kluky. Rozhodli se, že mě prostě někde zastihnout musí. Každý mi zasedl moje oblíbená místa. Jeden je v kavárně, další v parku, obchodňáku, cukrárně a jako poslední ve školce. Harry ví, že tam jít musím, ale je opravdu tak zničený, že dělá tohle?

Viděla jsem ho, když jsem šla pro Em a zrovna jsem spěchala. Neměla jsem čas utíkat a schovávat se tak jako vždycky. Prostě kolem něj jen projdu a budu dělat jakoby nic. Všechno bude v pohodě. Jakoby tu nebyl Krist.

Bože zase mluvím sama se sebou. Chjo.
Procházím kolem něj a doufám, že nic nepozná. Já vím, ještě to není poznat, ale přeci jenom při hodně velkém zkoumání jo. Vypadá to jako bych byla nafouknutá z jídla, ale mám volnější tričko, takže ho to snad nenapadne.

Ne nejde to vidět, pouze se tak cítím. Bože jsem paranoidní, toho si nevšimne ani kdyby to věděl.

Cítím jeho vůni a ihned se mi navaluje. Dělám jakoby nic a spěchám do školky. Zadržuji dech a nadechuji se až těsně před vchodem. Už zdálky vidím usmívající se Em, která si hraje na pískovišti. Přiletí za mnou jako letadlo a pevně mě obejme. Je to moje sluníčko. Usměji se na ni a společně odcházíme domů.

Když jsem si myslela, že odejde, mýlila jsem se. Proč by tu jinak byl že? Něco chystá, jenže co?

Jakmile ho uviděla Em, pustila moji ruku a rozběhla se do jeho roztažené náruče. Tak tohle plánoval, hajzlík jeden. Ví, že nikdy nedokážu něco Em odepřít. Ani radost z něj. Bože.

Zhluboka se nadechuji a připravuji se na vůni jeho kolínské. Aroma mě štípe do nosu, ale stále je to v pohodě.

Ještě pár kroků. Každý krok pro mě znamená silnější vůně. Jsem přímo vedle něj a dívám se mu přímo do obličeje. Nepozdravím, nejsem toho schopná. Cítím pálení v krku a okamžitě se chytám za břicho. Chce se mi zvracet, ale zhluboka dýchám. Motá se mi hlava a neudržím se na místě.

"Krist jsi v pohodě?" Kývnu hlavou, jakože jo a sedám si na blízkou lavičku. Ohnu se tak, že mám hlavu u kolen a snažím se zklidnit.

Jeho vůně se přibližuje a já se připravuji na další vlnu nevolností. Přichází hned při jeho příchodu. Už nejsou tak silné a začínám si na jeho přítomnost zvykat. Naposledy se nadechnu a pak se podívám na Em, která ho drží za ruku.

"Em zlatíčko musíme jít, jinak to nestihneme." "Ale této Krist já chci být s Harrym" "Emily Harry nemá čas víš, musí s kluky trénovat na turné." "Harry?" řekla prosebně Emily.

"Na tebe mám vždycky čas beruško, ale myslím, že tady teta Krist mě tu nechce." "Musíme si promluvit této!" Řekla Em. "Nehodlám s tebou nijak diskutovat. Musíme jít. Hned Emily." Řekla jsem důrazně a nebrala ohledy na Harolda.

"Ne já bez něj nikam nejdu!" Dupla si, křečovitě ho chytla za ruku a hrála uraženou.

"Fájn tak nás Harry doprovodí do galerie, stačí?" "Joo, jupí. Ani nevíš jak móc tě mám ráda." "To stačí Emily, jdeme."

Em spolu s Harrym šli hned za mnou. Celou dobu si něco šeptali, ale mě to bylo jedno. Byla jsem ráda, že s ním nemusím mluvit já.

"Tak jsme tady, díky že jsi nás doprovodil, ale teď už půjdeme sami." Pověděla jsem a už jsem hnala Emily do galerie. Utíkala dovnitř. Chtěla jsem jít za ní, ale zastavily mě ruce ne mém zápěstí.

"Okamžitě mě pusť!!" vyjela jsem na něj. Nechtěla jsem na něj řvát, ale tohle mi prostě vadí. Dotek mužských rukou mi všechno jen připomíná.

Harry oddělal ruce a prosebně promluvil: "Kristen prosím, mluv se mnou. Nevím co se děje, ale nelíbí se mi to. Chybíš mi, chci tě zase zpátky. Vím, že jsi taky zničená. Chci ti jen pomoci. Prosím." "Harry já to zvládnu sama. A teď když dovolíš?" Nečekala jsem odpověď, prostě jsem šla pryč. Do galerie, kde na mě už čekala Darcy, Elena a někde pobíhající Em.

V místnosti bylo šíleně dusno, tolik lidí, parfémů, že to není ani možné. Udělalo se mi mdlo. Stoupla jsem si k oknu a dívala se na obraz naproti mě. Ten obraz mi je nějaký povědomí. Kdo to asi maloval? Počkat já už vím, je to jeden z mých obrazů. Z dob kdy jsem byla ještě šťastná.

"Hmm to je, ale krásný obraz madam. Nevíte, kdo je jeho autorem?" Bože proč tu jsou? To nestačilo, že mě sem Hazza doprovodil? To musí dotáhnout i ten zbytek?

Aniž bych se otočila, věděla jsem, kdo tam stojí. Roztomilý blonďáček. Vím, nemyslel to špatně, ale já ho tu prostě nechci.

"Proč tu jsi?" "Protože mám rád umění?" "Nialle!" zvýšila jsem hlas a otočila jsem se na něj. "Promiň já vím, Darcy mi říkala, abych sem nechodil v tuhle dobu, ale to víš Hazza…" "Jo bohužel vím, tak mu vyřiď, ať už se mi do života nesere!" "Doslova??" zeptal se se smíchem. "Jo," našla jsem Emily a odešla z galerie.

Šla jsem vyzvednout Joshe z fotbalového tréninku a odvedla je domů. Počkala jsem, než přijede někdo z rodičů a pak šla do svého bytu.

Usnula jsem hned potom, co jsem ulehla do postele. Byla jsem ze všeho vyčerpaná. Páni já jsem v poslední době unavená pořád. Jestli to takhle půjde dál, tak brzo prospím celý den. Kdybych si mohla dát aspoň kafe. Ale nemůžu, chjo.

Probudil mě šramot ve vedlejším pokoji. Potichu jsem se tam doplížila a uviděla jsem Elen s Darcy. Něco šíleně hledaly. "Hmm holky?" Řekla jsem se smíchem. "Uh jé ahoj Krist neviděla jsi moje klíče?" "Elen, proč hledáš klíče, teď v noci?" "Abych je nemusela hledat ráno?" Jasně někdy mě přivádí k šílenství. Bože můj co chlastaly?

Šla jsem ke vchodovým dveřím, otevřela je a začala se smát. Bože ona otevře dveře, nechá klíče v zámku a pak je hledá? Hmm tak to asi pily dlouho.
"Hledáš tyhle klíče?" "Héj kdes je našla?" "Ani se neptej a teď sednout do kuchyně a uklidnit se holky, jasný?"

"Ano mami!" Bože nesnáším, když mi tak říká. "Tak šup ty naše zrzko," tohle zase nesnáší Darcy. Ale teď jí to je asi jedno. No jo no, chlast dělá své.

"Vzaly nás!!?" rozkřičela se Elena. "Co kam?" "No v té galérii přece ne?" Co? O čem zase mluví? Momentálně fakt nevím, jestli mluví pravdu nebo ne.

"No přece ta paní co vede tu galérii, nevíš?" Jo tohle! Už mi to docvaklo. Ale co s tím máme společného my dvě?

Vím, že tam byla nějaká umělkyně, která hledá nové malíře do její galerie, ale že by vybrala zrovna nás??

"Hele povíte mi to zítra jo?" Něco zamumlaly a tak jsem se sbalila a šla spinkat.
***
Ležím na lehátku u doktora a dívám se na obrazovku, kde vidím své miminko. Je tak rozkošné. Malilinkaté, ale přesto nádherné. Vidím malilinkaté ručičky a nožičky. Teď jsem opravdu ráda, že jsem si to nechala.

Jsem už ve 12. týdnu a konečně se začínám cítit líp. Zvracení se omezilo pouze na ráno. Občas ještě po nějakém jídle, ale to už jen málokdy. Za posledních pár dní jsem dohnala váhu, za to co jsem předtím vyzvracela. Dokonce jsem přibrala 2 kila navíc. Holky jsou na mě pyšné a už jenom čekají, až jim řeknu, co to bude. Ale to se ještě načekají chudiny.

Odcházím z ordinace a schovávám fotku mimča do kabelky. A teď se musím nějak dostat přes ty fotografy na ulicích.

Musím si jít koupit novou podprsenku, protože tahle už mi začíná být malá.

Utahaná letím do školy, kde na mě čeká Josh i s Em. Jdeme k nim domů a balíme na dovolenou. Jejich rodiče odjíždí na nějakou chalupu a chtějí mít děti s sebou, tak jako mě. Takže se musím sbalit ještě já a zítra ráno můžeme vyrazit.

Jsem tak ráda, že mohu jet s nimi a utéct z Londýna i na těch posledních pár dnů, než odjedou kluci.

Ráno je velké loučení. Darcy zůstala u Nialla, takže jsme se rozloučily už včera, ale Elen si to nechala až na dnešek.

"Takže dávej na sebe pozor, nic těžkého netahej a hlavně každý den telefonuj jasné?" "Neboj se. Budu volat každou volnou chvíli ano? Jo a moc pozdravuj Darcinku a Harrymu vyřiď, že před tou školkou čekat už nemusí. Dík," objala jsem ji, poslala pusu a už se řítila po schodech.

***
Na chatě to byl přímo ráj. Jejich chalupa byla dvakrát větší než můj byt, no jo no boháči. :DD
Měla jsem na starost děti, ale občas jsem i něco vařila nebo pouklízela.

Telefon jsem celý den měla vypnutý na poličce u postele. Harry volal neustále. Nebyl den, kdy bych od něj neměla smsku nebo nepřijatý hovor. Je mi ho tolik líto, ale co s tím můžu udělat? Nic.

Holky mi volaly každý večer. Vyptávaly se úplně na všechno. Od toho jakou barvu má obraz nad postelí až přes to, jestli jsem přibrala. Ano přibrala. Nevím kolik, ale poznám to. Svoje oblíbená obtažené trička jsem vystřídala za dlouhé košile či volnější šaty. Už to jde na mě poznat, ale zatím to jde zamaskovat. Nejsem si totiž jistá, co by na to řekly rodiče dětí. Vyhodily by mě? To se uvidí. Musím si s nimi promluvit, než odjedeme z chaty. Potom na mě nebudou mít zase čas.

Byla jsem tak nervózní, hladila jsem si svoje vypoulené bříško a modlila se, aby tohle dopadlo dobře. Děti si hrají na molu a jsou tak šťastní. Jak se asi budou tvářit, až jim řeknu o miminku? Až jim povím, že mě jejich rodiče možná vyhodí? Nevím. Doufám, že to přijmou. Musí, nic jiného jim nezbývá.

Paní Doolittlová seděla se svým manželem v obýváků. Přistoupila jsem k nim a začala povídat. Vyslechli mě a nepřerušovali. V jejich obličejích jsem viděla překvapení. Jo tohle jsem nečekala ani já paní Doolittlová. Tohle bylo omylem.

Čekala jsem, co mi poví, ale nakonec pověděli jen: "Musíme se rozmyslet, co bude dál, ale jsi hodná, že jsi nás o tom informovala a teď už můžeš jít." Hmm fajn tak to je skvělá odpověď. Zítra ráno odjíždíme a já nevím, co bude dál.


A teď už to jen povědět Emily a Joshovi. Doufala jsem, že jim to nebude vadit. Od nich by mě to strašně moc mrzelo.

Šla jsem pomalu po molu. Kráčela jsem k dětem. Byly tak šťastné. Nervózně jsem si pohladila bříško a usmála se nad mými myšlenkami. Už se těším, až ucítím, jak kope.

Sedla jsem si na kraj mola, sundala boty a nohy namočila do příjemně chladné vody. Dívám se do nekonečného horizontu jezera. "Děti musím vám něco říct." Obě děti si sedly blíž ke mně a upřeně mě pozorovaly. "Co byste řekly na to, kdybych čekala miminko?" Oba dva na mě vyvalily jejich kukadla a nic neříkaly. Tohohle jsem se bála.

"A budeš nás mít pořád takhle ráda?" řekla smutně Em. "No tak Em, neplakej. To víš, že vás budu mít ráda. Jak tě to vůbec napadlo?" Pokrčila ramínky a vrhla se mi do náruče. Hlavičku schoulila na mou hruď a pevně mě objímala. Vzala jsem její ruku a položila na svoje bříško. Em vzhlédla a podívala se na mě s otázkou. Přikývla jsem a ona mě pohladila po bříšku.

"Budeš skvělá maminka Kristen. Už se nemůžu dočkat, až se narodí. Bude to moje nejlepší kamarádka. Budeme si spolu hrát a já jí ukážu můj domeček pro panenky. " "To je skvělé Kristen. Bude to kluk, že jo? Budu ho učit fotbal." Překřikovali se navzájem. "Já nevím co to bude, je to ještě moc malinkatý." Řekla jsem se smíchem. Byla jsem nehorázně ráda, že to vzali takhle.

"A zůstaneš s námi, když už budeš mít svoje miminko?" "Já nevím Emily. Záleží na tvých rodičích," pohladila jsem ji po vláskách a upravila neposlušné prameny.

"My to zařídíme, zůstaň tady ano?" Cože? Oni že to zařídí? Myslím, že rodičům bude úplně jedno, co si jejich děti myslí. A navíc, nevím, jestli bych to všechno zvládla. Ale co už? Vždyť je to ještě spousta času.



by Nikpší
*opět taková o ničem, ale i rtakové části musí být :P bohužel, ale příště (teda asi) už to bude akčnější :DD
*děkuju za komenty zlatíčka :**
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 -Hanna- -Hanna- | 23. prosince 2013 v 15:02 | Reagovat

Jůůůů :33 Nikec už je netrap a dej je zase dohromady -___- jinak opět krásná :** už se těším na další^.^

2 Nikpší Nikpší | 23. prosince 2013 v 15:06 | Reagovat

když život taky není jednoduchý ne? ještě se jim to trošku zamotá :DD a pak uvidím jestli je dám dohromady :DD

3 Miminuško Miminuško | 23. prosince 2013 v 20:35 | Reagovat

Nikuško ty jsi teda ,..... je už aby byli zase krásně spolu :DD ... Ale myslím že si ještě počkáme ;) ... máš ůžasný příběch kdo ví kde na to chodíš ale zažít jednou Kristenin život nebylo by to špatné :DD .. už se těším na další :33

4 Nikpší Nikpší | 23. prosince 2013 v 22:56 | Reagovat

nechtěj vědět kam na to chodím.. chtěla bys taky :DD
no nevím, jestli by se ti líbila ta noc se Zaynem :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama