32. kapitola OWOA

11. prosince 2013 v 23:23 | meum-amo-vita |  One way or another

Minuty ubíhaly jako dny. Smířila jsem se s tím, co se stalo. Vím, že se musím dát dohromady. Za pár dní musím začít zase hlídat děti. Měla bych se taky nahlásit na opravné zkoušky, ale nejsem si jistá, jak zareaguji, když kolem mě bude tolik lidí. Bojím se, že zase uteču.

První den jsem strávila schoulená pod stolem, ale časem mě začaly bolet záda a tak jsem se schoulila do postele. Každou chvilku jsem slyšela, jak na mě přes dveře někdo mluví, ale neodpovídala jsem. Nedokázala jsem si spojit slova s jejich významem.



Celý den jsem nejedla i přes to, že mě kolikrát volali na jídlo. Vím, že tu celou dobu byl Harry a taky Darcy. Pokoušeli se mě spolu s Elenou vylákat z pokoje, ale já se ani nehnula.

Slunce zapadlo a já poslouchala u dveří, jestli tady ještě jsou. Neslyšela jsem nikoho, ani Elenu. Nejspíš si šla lehnout.

Vylezla jsem potichoučku ze svého pokoje. Vydala jsem se do kuchyně, kde jsem si vzala jogurt. Byl odporný. Okamžitě jsem si vzpomněla jak mi Zayn strkal jazyk až do krku a chtělo se mi z něj zvracet.

Navalilo se mi a jahodový jogurt skončil v záchodové míse.

Nakonec jsem se šla vykoupat a spát.

Dalších pár dní to bylo stejné. Nikdy nekončící hlasy, šílené sny, hnusné vzpomínky a slzy. Křik ze spaní, pocit prázdnoty a zneužití.

Pohled Harry

Nechápu to. Tolik se o ni bojím. Nevím, co se stalo. Když jsem ji viděl naposledy, byla v pohodě. Šťastná s úsměvem na rtech.

A teď? Sedím opřený o zeď jejího pokoje. Slyším jak neustále pláče a láme mi to srdce. Co se jí stalo? Proč neodpovídá? Proč má vypnutý mobil?

Nejí, nevychází z pokoje. Jen pláče a vzlyká. Tolik bych ji chtěl obejmout a utěšit, ale má zamčeno a nikoho tam nepouští. Už to trvá pátý den a já se bojím každou minutou víc. Nedokážu myslet na nic jiného.

Kdybych aspoň nemusel být stále ve studiu. Kdybych nemusel brzy odjet na to turné. Tolik si přeji, aby všechno bylo zase jako dřív. Abych ji mohl hladit po zádech. Líbat na každém kousku jejího těla. Mít ji u sebe. Šťastnou.

Kdybych aspoň věděl proč. Je to kvůli zkouškám, které neudělala? Nebo jsem něco udělal špatně? Nechápu. Nevím, ale ničí mě to. Nezvládám to.

Když nejsem s ní nebo ve studiu, utápím se v alkoholu.

"Chci, aby všechno bylo jako dřív!" Řvu po nočním Londýně a utírám si slzy. Všechno se teď kazí. Všichni jsou na prášky. Elena s Darcy se stále snaží ji dostat z pokoje. Ve skupině se stále hádáme. Hlavně já se Zaynem. Vyhýbá se nám. Celé skupině, ale hlavně mě. Je divný.
S Elenou na sebe zatím jen řvou. Vždy, když se ho Elena dotkne, zbystří. Zamračí se, ale dělá jako by nic.

Opět nechápu. Něco mi tu uniká, jenže kde?? Kde je počátek problémů? Kdo za to může?

Jediné co by mě vrátilo opět k životu je ona.

Chodím jak tělo bez duše. Můj Styles-úsměv zmizel. Už se to rozkřiklo do světa. Všude bylo spoustu článků a já nevím čeho všeho. Co když to dělá právě kvůli tomuto? Ne tomu nevěřím. Vím, že ji spoustu fanoušků nemá rádo, ale vždy to ignorovala. Ale co, když jí někdo vyhrožoval? Panebože jsem v koncích nevím co dělat.

A pak se stal posun. Malinký, ale byl. Kristen vylezla z pokoje. Byla sice noc, ale Elena ji slyšela. Pomalu se proplížila k ní, tak aby ji viděla. Prý dokonce snědla jogurt, který poté vyzvracela. Byla se vykoupat a pak zase zalezla s pláčem do pokoje. A to mě postavilo na nohy.Den za den se to opakovalo.

Dnes večer tam zůstanu. Potřebuju ji vidět. Ať už bude uplakaná nebo ne. Je mi to jedno. Hlavně když ji uvidím.

Ležím na sedačce v obýváku a čekám, jestli půjde zase do kuchyně. Nebo aspoň do koupelny.

Cvak. Zámek.

Nezklamala. Pomaličku se proplížila do kuchyně, kde uloupila rohlík. Snědla jen kousek a zapila to čajem, který ji uvařila Elen. Potom šla do koupelny.

Mám jít za ní? Nebo mám počkat, až vyjde sama? Až si mě všimne?

Nečekal jsem.

Pomaličku se plížím k proužku světla v koupelně. Vidím ji, jak se na sebe dívá do zrcadla. Je jiná. Zničená. Vidím uzdravující se modřiny, kousance a jizvičky.

"Krist?" šeptám do ticha. Okamžitě se otáčí a zabouchne mi dveře před nosem. " Prosím Kristen mluv se mnou. Co se děje? Bojím se o tebe. Prosím řekni aspoň něco."Chrlil jsem jedno za druhým.

"Nech mě jít Harry. Bude to jednodušší. Všechno se vrátí do starých kolejí. Jako bych nikdy nepřijela. Jako bys mě nikdy nepotkal." "Nejde to a ty to moc dobře víš." Cítil jsem horké slzy po tvářích. Sedl jsem si na zem. Opřel se o dveře a čekal, až zase uslyším její sametový hlas, který je plný úzkosti a strachu.

"Proč?" "Harry prosím odejdi se vzpomínkami." Slyšel jsem, jak také plakala. Musí sedět někde blízko dveří.

"Udělal jsem něco? Řekni mi to, prosím," šeptal jsem v beznaději. "Za nic nemůžeš. Život je nespravedlivý a hnusný a s tím ty nic nemáš společného. Nech to plavat a vrať se tam, kam patříš."

"Jenže já patřím k tobě." "Teď už ne. Vrať se do kapely. Zpívej a užívej si život, tak jak jsi chtěl, než jsem přijela." "Jenže takový už dávno nejsem," zařval jsem zmučeně a pěstmi mlátil do dveří.

"Prosím otevři. Jsi důvod, proč chci žít. Nemůžeš se mi jen tak schovat a říct, že je po všem!!" Řval jsem. Ani nevím, jestli víc z hněvu, strachu nebo bezmoci.

"Nedělej to těžší Harry. Už takhle to není snadné. Kdybys jen věděl. Pochopil bys.." Nedokončila větu. Šeptala. Byla zničená. Něco se jí muselo stát. Jenže co? Sakra!

"Řekni mi poslední věc Kristen." Nastala dlouhá pauza na obou stranách dveří. Kris se uklidnila, nebo aspoň neplakala nahlas. Já přemýšlel a bál se odpovědi.

"Miluješ mě ještě?"

Slyšel jsem lapání po dechu. Nejspíš ji moje otázka zarazila.

"Kristen?"

Něco upadlo na zem. Roztříštilo se to na miliony kousků, které dolítly až ke dveřím.

"Moje odpověď nezmění moje skutky Harolde. Nic nezmění moje rozhodnutí a ty to musíš tolerovat." Její odpověď mi vyrazila dech. Co to jako znamená? Opouští mě?

Po dlouhých prázdných minutách potichu promluvila. Bylo slyšet, že to říká nerada.

"Život není takový, jaký jsme si představovali, ale přesto musíme jít dál. Já jakožto studentka, která dodělá zkoušky," na chvilku se zadrhla a pak pokračovala, "a ty jako slavný single zpěvák velice oblíbené skupiny. Nedokážu ti přikázat, abys zapomněl, ale prosím tě o to."

Párkrát polkla na sucho a pak řekla to, čeho jsem se bál. "Vím, není to jednoduché, ale pravda by bolela víc. Pravda by způsobila chaos nejen mezi námi. Pravda by zničila více životů než jen naše Harry. Užívej si života a odejdi."

Ačkoli nerad, jsem se zvedl a odcházel. Otevřel jsem vchodové dveře, ale zůstal jsem stále ve vnitř. Potřebuji ji ještě jednou vidět. Naposledy.

Bouchnul jsem vchodovými dveřmi a schoval se do stínu pokoje.

Za chvilku vyšla Kristen z pokoje. Viděl jsem její zničenou tvář. Jednu velkou modřinu a plno slziček, které jsem nemohl setřít.

"Kdybys jen věděl. Miluju tě, ale tohle nezvládnu. Sbohem." Dívala se směrem na dveře a pak se schovala do pokoje, ale nezamkla.

Seděl jsem schoulený ve stínu a přemýšlel, co se asi mohlo stát.

Nechala odemčeno, mám se tam proplížit? Tolik bych chtěl, ale nechci jí ublížit.

Udělám to, co po mně chce. Alespoň na nějakou dobu. Ale tuhle bitvu nevzdám jen tak jednoduše. Budu se bránit, dokud nepadnu, ale teď jí nechám nějaký čas, který zřejmě potřebuje.

Tak jako já.

Pohled Kristen


Je pondělí a já se dnes naplno vracím do svého života. O víkendu jsem se snažila dělat normální věci. Napsala jsem mail učitelům a dohodla se na novém termínu zkoušek. Mám na to ještě skoro 14 dní. Zkoušky bych měla udělat příští pátek. Doufám, že do té doby si zvyknu na lidi kolem sebe. A napíšu to. Musím.

Dveře od pokoje jsem nechala odemčené od té doby co odešel Harry.

Sobotu jsem proseděla u učení, ale už jsem maličko komunikovala s Elen a Darcy, kterým se zřejmě ulevilo. Nedivím se jim.

Nechaly mi ale prostor. Pochopily, že vyptávání se zbytečné. Nechaly to na mně jestli jim to řeknu nebo ne. A já to neřekla. Nedokázala bych to jen tak vyklopit před Elen, které by to ublížilo asi ze všech nejvíc. Ona ho miluje. Vím, že to pro ni asi není fér, ale já nejsem ten kdo by jí to měl povědět.

Mohla bych to říct Darcy, ale zatím to nedokážu. Prozatím to je moje tajemství.

Neděli jsem strávila s holkami u televize. Dívaly jsme se na komedie a animáky. Postupně jsem začala i mluvit, avšak jen o obyčejných a neutrálních věcech.

Dneska ráno jsem se vzbudila s podezřela dobrou náladou. Což je fakticky divné. Asi už se těším na ty moje zlobidla. Tu dobu co jsem byla tady zavřená mi šíleně chyběly.

Vzala jsem si velkou kabelku, do které jsem naházela složky s učením a papíry na kreslení. Mobil, klíčky a peněženku.

Na sobě jsem měla tmavé legíny, tričko s krátkým rukávem a přes to přehozený svetr, který schoval i ty poslední modřinky, které pokrývaly moje tělo. Vlasy jsem sepnula do nepravidelného drdolu alá hovno a mohla jsem vyrazit.

Nesnídala jsem, napila jsem se pouze čaje. V poslední době nemám vůbec hlad. Za tu dobu co jsem byla skrčená na samotce se mi šíleně zcvrknul žaludek. Jako oběd mi stačí tak dvě brambory a kousek masa. Občas si dám nějaké to ovoce, nejčastěji jablka, ale jinak nic nejím.

Holky to do mě celý víkend tlačily, ale vždycky to skončilo v záchodové míse. No jo no, začíná se ze mě stávat anorektička.

***
Viděla jsem ji už zdálky jak mě očekávala před jejich domem i se svým bratrem. Jakmile mě oba uviděli usmáli se a rozběhli se. Během chvilky jsem je držela v náruči a pevně objímala. Tyhle dva prcky mi nikdo nikdy nevezme. Nikdy. Jsou to poslední co mi dává úsměv na tvář.

Společně jsme šli do školy, kde jsem je nechala a sama jsem si šla sednout do kavárny, kam nechodí moc lidí. Hlavně tam nechodí oni.

Harry už se neozval. Poslal mi smsku a tím to skončilo.

DÁM TI PROSTOR, KTERÝ POTŘEBUJEŠ. ANI NEVÍŠ, JAK MOC BYCH TI CHTĚL POMOCI. NEVÍM CO SE TO S TEBOU DĚJE A TO MI TRHÁ SRDCE. NECHCI, ABY TOHLE BYL KONEC. BUDU BOJOVAT. JEN TAK SE TĚ NEVZDÁM. NA TO TĚ AŽ MOC MILUJU.
ILY HARRY

Doufala jsem, že už ho neuvidím. Nesnesu, když ho vidím plakat. Když je zničený, kvůli mně. Nechci, aby byl nešťastný, ale všechno co dělám je jen pro jeho dobro.

V kavárně jsem si obědvala oříškové latté a začala se učit. Mám ještě dvě hodiny, než odlétám do Paříže. Let by měl trvat jen chvilku a odlet by měl být nejpozději do dvou hodin po příletu, takže stihnu v klidu vyzvednout děti.

Něco málo jsem se naučila a už jsem spěchala na letiště. Ze své skřínky jsem si vytáhla svůj oblek. Lodičky, uniformu která byla na styl šatů s krátkým rukávem. Vylepšila jsem to tmavými silonkami a svetrem.

Nastoupila jsem do letadla se zvláštním pocitem. Je to už týden co jsem tu nebyla. Týden co jsem necítila ten parádní pocit, když letadlo vzlétá.

Letadlo už plulo mezi oblaky a šťastná euforie stále nepřicházela. Připravil mně i o tohle. Hajzl.

Snažila jsem se na to nemyslet a usmívat se na lidi. Bylo to však příšerně těžké. Tolik lidí. Tolik tváří. Tolik podobných očí.

Nezvládla jsem to a utekla na záchody, kde jsem se okamžitě vyzvracela. Ani nevím z čeho mi je zle. Z těch lidí? Nebo už mi vadí i létání? Ne to snad ne, prosím. Tohle chci normální.

Normální práci, která mě baví.

Poprvé v životě jsem byla ráda, když letadlo přistálo a já mohla šlápnout na pevnou zem. Byla jsem tak ráda, že dneska nejsem průvodce téhle skupinky. Šla jsem se schovat do místnosti pro zaměstnance letiště. Sedla jsem si na pohovku a snažila uklidnit sebe i svůj žaludek.

Spousty lidí se ptalo jestli mi je dobře, prý jsem celá zelené, ale já je ignorovala. Bylo mi zle, ale ne z letadla. Bylo mi špatně psychicky.

Byla jsem šíleně ráda, že v místnosti pro zaměstnance nikdo nebyl. Užívala jsem si samoty a nakonec jsem si vytáhla učení a pustila se do toho.

Odlet byl lepší než přílet. Začínala jsem si zvykat na lidi, ale ten pocit, když se vám zhoupne žaludek nepřešel. Byl jako na vodě a těsně před přistáním jsem opět zvracela.

Bože co se to děje? Snad si brzo zvyknu.


Čekám u školy na děti. Sedím na schodech otočená zády k vratů. Slyším jak děti řvou a křičí.

Najednou cítím na tváři ruce, které mi zakrývají oči. Bože co tady dělá? Ne to není možné. Okamžitě vyletím na nohy a srážím osobu za sebou. Otáčím se a vidím překvapeného Joshe. "Ježiši promiň já .. nechtěla jsem. Jen jsi mě vylekal víš? Už to příště nedělej ano?" Zmateně přikývl a pak jsme šli pro Emily. Byla tak šťastná, že její smích po nekonečné procházce přešel i na mě.

Celý den jsem si s nimi hrála a byla šťastná za to, že je mám. Večer jsem je uložila, přečetla pohádku a šla do pokoje hned vedle, kde jsem se pustila opět do učení.

Tolik mě to nebaví, ale musím. Musím ty zkoušky dát. Potom bych teoreticky mohla odejít. Vrátit se domů. Ale zase utíkat? Ne, tentokrát to musím zvládnout tady. Řešit problémy i jinak než útěkem.

Dny s dětmi byly tak šíleně krátké, že to není ani možné. Cítila jsem se s nimi tak šťastná, že jsem občas přespala na sedačce v obýváku, jen abych se nemusela vracet domů.

Všude, kde jsem byla. Každé místo, kterým jsem prošla bylo zdokumentováno. Fotili mě všude. V každém časopise byla moje fotka. Moje a Harryho. Řešil se náš rozchod. Bylo šílené chodit kolem stánků s mojí fotkou.

Fotky smutné, vystřídaly ty kde jsem byla s dětmi. Neříkám, že jsem jásala radostí, ale usmívala jsem se. A v tu dobu to všechno začalo znovu.

Nekonečné telefonáty od Harryho. Říkal, že se nevzdá, ale proč? Proč mi to dělá ještě těžší?

Asi po milionté jsem mu hovor tipla a tak začal telefonovat z jiných telefonů. Nejprve to bylo přes Nialla, kterému bych to normálně zvedla, ale teď je chci vymazat. Navždy.
Potom přišly zmeškané hovory od Louise a Liama. Zayn už to dávno vzdal. Pochopil, že s ním nechci mluvit. Tak jako s ostatními.

Po Harryho neúspěchu se mi dovolat, mi zavolal z telefonní budky. To byl celkem chytrý tah. Zvedla jsem mu to, ale hned po tom, co jsem uslyšela jeho chraplák jsem zavěsila.

Během chvil, které jsem trávila doma se do mě Elena pokoušela dostat jídlo. Povedlo se jí to. Postupně jsem začala jít víc než jen rohlík denně, ale často jsem zvracela. Bylo to tak odporné, ale věděla jsem, že to pomůže. Že snad jednou to přestane a já budu jíst normálně.

Byl pátek a Elena s Darcy plánovaly velkou pařbu u nás doma. Měla se konat u nás.A měli tu být i kluci. Snažila jsem se udělat všechno pro to, abych tu nemusela být, ale osud to chtěl jinak.

Děti jsem hlídala pouze do tří odpoledne a potom měli nějakou rodinnou oslavu, kde jsem nebyla potřeba. Lety měla nějaká nová letuška a tak já musela zůstat doma.

Smířila jsem se s tím, že tu budou. Jenže jak to bude probíhat až přijde i Zayn? Toho se bojím, ze všeho nejvíc.

Kluci právě zvoní a já sedím u učení. Mám na sobě věci na doma. Volnější tričko s dlouhým rukávem a květované legíny.

"Krist kluci jsou tady!" Zavolala Elena a já věděla, že je za chvilku uvidím. Jenže jak to oddálit. Jde to vůbec nějak??

"Čáu kluci za chvilku dojdu ano? Chci se ještě doučit tuhle látku ať v tom pak nemám bordel:" Vykoukla jsem ze dveří a přidala umělý úsměv.

První kdo se na mě podíval byl Harry. Byl smutný, ale při pohledu na mě se mu rozzářily očička.

Jako další se podíval Zayn. Dívá se mi přímo do očí. Cítím nejistotu z nás obou. Nesvěřil se, tak jako já. Bojí se. Bojí se jak se zachovám.

Zakroutím hlavou abych se probrala a zalezla jsem zase do pokoje.

Jedna látka se protáhla na dvě a tím jsem setkání s nimi oddálila asi o dvě hodiny. Jenže je trapné sedět pořád v pokoji. A učit se. Už mě to opravdu nebaví.

Pomaličku otevírám dveře a vcházím mezi ně do obýváku. Nevnímají mě, jsou zažraní do filmu. Asi nějaký horor. Darcy sedí vedle Nialla, které žere popcorn. Elen se drží za ruku se Zaynem. Jak hnusné. Nechápu to. Jak ji takhle může držet po tom všem. Kdyby měla aspoň tušení co se stalo.

Prošla jsem nepozorovatelně až do kuchyně, kde bylo spousty jídla. Což se opravdu divím, když je tu Niall.

Uvařila jsem si kafe a snědla pár jednohubek.

Do kuchyně přišel Zayn. Panebože co ten tady dělá? Ať jde pryč. Nechci ho tu. Stačí že je v jednom bytě. Bojím se ho.

Přibližoval se ke mně a já ustupovala až ke kuchyňské lince. Ta mě zastavila a já byla v pasti.

Přišel pomalu ke mně. Ruce měl svěšené podél těla. Vypadal vystrašeně, ale já na tom byla hůř.

"Prosím jdi pryč," zakryla jsem si obličej rukama. "Zdál se mi hnusný sen. Ale mám pocit, že to sen nebyl…" řekl zmučeně.

Cože? Sen? Kéž by. Bylo by to milionkrát lepší. Pro všechny.

"Nebyl to sen že?" "Ne," pošeptala jsem vystrašeně s podtónem slz. "Prosím neplač," přiblížil se blíž ke mně. Natáhl ruku a já se okamžitě schoulila do klubíčka abych mu unikla. "Vypadni!" Sykla jsem potichu. Nechci aby nás někdo slyšel.

"Prosím," dodala jsem. Neměl se k ničemu. Ustoupil kousek aby mi dal prostor.

Narovnala jsem se a dívala se na něj. Byl bezradný.

"Šíleně se omlouvám..já vážně nechtěl. Nechápu co se tenkrát stalo. Vím, můžu za to já, ale prosím odpust mi." "Myslíš, že to je tak jednoduché? Ty si to pamatuješ jako sen. Já jako noční můru. Jenže noční můra by proti tomu byla ráj." "Kristen promiň já.." "Co ty? Chceš se omlouvat dál? Nesnaž se. Nechci tě vidět chápeš? Nikdy, protože ten pocit zneužití je nechutný. Ta bolest neodejde jen tak. A vzpomínky zůstanou na vždy. Teď už to nezměníš, ale pokud mi chceš pomoci tak do tohohle bytu už nepůjdeš. Je to moje poslední přání. Sbohem."

Nehodlala jsem s ním komunikovat dál. I tohle pro mě bylo moc. Setřela jsem slzy a utíkala na záchod, kde jsem opět zvracela.

"Kristen jsi v pořádku?" Poznala jsem jeho hlas, cítila jeho společnost. Jeho ruku, která se dotkla mých beder. Okamžitě jsem uhnula. Nepodívala jsem se na něj, opláchla si obličej a schovala ho do ručníku.

"Co se děje prosím odpověz mi." Nechala jsem obličej schovaný v ručníku a čekala na zázrak.

"Harry nech ji být," zachránil mě hlas Eleny. "Je nemocná?" Řekl se strachem Hazza.
"Ne, ale stává se s ní anorektička. Neudrží v sobě jídlo dlouho, ale neboj začíná už jíst. Pomaličku, ale začíná. A teď ji nech samotnou." Odváděla Harryho pryč a podívala se na mně.

Němě jsem jí poděkovala.

Ani nevím jak dlouho jsem byla v koupelně. Přerušil mě až zvuk telefonu. Mého telefonu.
Letěla jsem pro něj a ihned zvedla.

Volala moje záchrana. Nová letuška se nějak poranila a nemají jinou náhradu než mě. Áno. Zbavím se kluků. Paráda.

Vzala jsem kabelu, do které jsem si sbalila na zbytek víkendu a šla se rozloučit. Hrála jsem, že mi je to strašně líto, ale opak byl pravdou.

Během chvilky jsem se dostala na letiště, převlékla se a už vítala pasažéry v letadle.

Pocit nevolnosti se opět vrátil. Stačilo jen pár minut po odlepení od země. Nevím co se to se mnou děje. Je to normální? Asi jo.

Dokonce jsem si to hledala na netu, kde by mělo být všechno. Prý je to posttraumatický následek znásilnění. Jak krásně to zní že?

Víkend v letadle jsem přežila i přes křeče v břiše, učení ve volných chvilkách a provádění po různých památkách. Měla jsem celkem dobrou skupinku lidí. Většina z nic byla příjemná a tak jsem se mezi nimi cítila svá. Asi začínám být zase normální.Snad.

***
Přišel osudný pátek a já opět seděla mezi mnoha lidmi a čekala na pokyn učitele. Tohle je moje poslední zkouška. Všechny předtím jsem zvládla a neutekla. Jenže tahle je jiná. Tady je mnohem více lidí. Tady sedím opět uprostřed a učitel mi připomíná zarostlého Zayna.

Prosím ať to zvládnu. Prosím, moc prosím. "Teď" řekl učitel a já četla první otázku. Díky bohu byla normální. Žádné halucinace. Byla jsem nervóznější než u jiných zkoušek. Měla jsem pocit, jako by na mě celou dobu koukal Zayn a já zmatkovala.

Dostala jsem se až k poslední otázce. Díky bohu, ale přesto vím, že tahle zkouška nedopadne nejlíp. Ale aspoň na E to snad je ne? Doufám.

Šla jsem domů, kde na mě čekala Elen s Darcy. "Tak co?" Okamžitě se vyptávaly. "No nevím no. Ta poslední byla fakt těžká takže nevím." Nejistě jsem se usmála.

Chtěly mě obejmout, ale já hned uhnula. Musí si zvykat. Tenhle krásný zvyk nejsem schopná nějak tolerovat. Ne teď.

Holky mě pozvaly na skvělý oběd.

Pila jsem oblíbenou horkou čokoládu a znova to ucítila. Ten divný pocit v žaludku. Ten pocit, kdy se vám navaluje a máte mžitky před očima.

S rukou na puse jsem doběhla na záchod. Stihla jsem to jen tak tak. Když došly holky, svíjela jsem se v bolestech břicha.

"Kristen?" "Hmm," zahučela jsem. Teď opravdu nemám náladu na rozhovor. "Měla bys jít k doktorovi, trvá to už dlouho nemyslíš?" "Neboj Darcy jsem v pohodě. To je z těch zkoušek. Jsem jen vynervovaná. Bojím se, že jsem to nezvládla." Zalhala jsem, protože jsem měla úplně jiné podezření. Které jsem si nechtěla přiznat. Třeba jsem jim nelhala. Třeba jsou to jen nervy.

Ano Kristen jsou to jen nervy.

"Ghm nenadalo tě náhodou.." "Ne to určitě ne Elen." "Kdy jsi to dostala naposledy?" "Měsíc zpátky. Ale to nic není, věř mi. Měla jsem to dostat včera, ale ve zkouškovém to je vždycky takhle…" Zarazila jsem se.

"Krist měla bys, ale počítat i z jinou možností." "Já vím, ale nechci si to přiznat holky." "Neboj všechno zvládneme i kdybys byla těhotná ano?"

Dívala jsem se na podlahu, protože jsem věděla, že to nebude tak jednoduché jak si představují. Kdyby to byla pravda. "Podívej se na nás," řekla ostře Darcy.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na ně. Myslely to vážně. "Děkuju, ale doufám, že to je z těch zkoušek."

***
Uplynul týden a už já věděla jak dopadly zkoušky. Dala jsem je všechny. I tu poslední. Tu sice na D, ale dala. A to je hlavní.

Celé dny jsem trávila s dětmi na jejich zahradě. Nechtěla jsem moc chodit ven, protože fotografové byli stále všude. Nebylo to tak strašné jako předtím, ale nechtěla jsem ty dva raubíře vystavovat takovému riziku.

A navíc tu byla ještě jedna věc. Neustálé nevolnosti, které neodcházely. Zvracela jsem každé ráno. Po každém jídle a neustále mi je těžko. Často mi je mdlo, točí se mi hlava a občas nevnímám.

Ano já vím co to znamená, ale stále se nemůžu dokopat k tomu abych zjistila 100% pravdu. Ještě tu je možnost, že je to nějaká viróza nebo tak něco.

Vracela jsem se pozdě večer domů. Šla jsem co nejvíce potichu to šlo. Počítala jsem, že Elena bude spát.

Ale to jsem se spletla. Čekala na mě nad hrnkem horkého čaje. Vedle ní seděla Darcy a byla jako na trní.

"Holky?" Obě se na mě koukly a já poznala, že něco udělaly. Bože můj co se zase děje?

"Co jste provedly?" "Na to je dárek." Podala mi Darcy 3 krabičky těhotenských testů. "3? Na co tolik? Vy dvě to budete zkoušet jako taky nebo co?" Řekla jsem se smíchem.

"Ne ty hlupáčku to máš pro jistotu, že by jeden nefungoval." "Nebo bys tomu nevěřila,"dodala Elena.

Bože můj a teď to přijde. Držím v ruce 3 těhotenské testy a čekám. Tohle čekání je to nejhorší na světě.

Zavírám oči a doufám, že tohle je zlý sen. A až se probudím všechno bude při starém.

Jenže při otevření očí vidím úplně něco jiného než je krásné probuzení.



by Nikpší
omlouvám se za chyby, skoro jsem nad tím opravování už usnula, ale slib jsem dodržela :D je to ještě dneska :DD
děkuju za komentáře berušky moje
a upřímně se omlouvám za to, že jsem vám zkazila iluze o Zaynovi :/

jinak tato kapitola je celkem dóóst dlouhá, ale řekla bych, že celkem o ničem ://
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káč Káč | 12. prosince 2013 v 11:59 | Reagovat

aawww..božské....neuvěřitelné :o..je to moc krásné..tak mě napínat!..ty Rošťáku! :** další! O:)* <3 <3

2 Nikpší Nikpší | 12. prosince 2013 v 16:47 | Reagovat

děkuju zlato :DD

3 *jméno O.o :33 *jméno O.o :33 | 12. prosince 2013 v 17:00 | Reagovat

úžasná :3 jsi šikulka  :**

4 Nikpší Nikpší | 12. prosince 2013 v 17:08 | Reagovat

ty kecale :DD vždyť je celkem o ničem :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama