Story of my life -9. kapitola

21. listopadu 2013 v 17:18 | Hanna |  Story of my life


Paráda! Zabloudila jsem! Poslední den tady v tom zasraném městě, na které hned jak odsud odletím, hned jak se letadlo odlepí od země, nechci mít vzpomínky, a proto jsem se to všechno pokusila řešit alkoholem ve snaze, že si nic ráno nebudu pamatovat a já zabloudím.

A ještě ke všemu, když jsem totálně na mol a sama.

Zrovna procházím parkem, po drobných kamínky vysypaném chodníčku, kde jsou po bokách parku umístěné lavičky.

No, nedalo by se říct, že procházím, spíš to beru od patníku k lavičkám a tak se snažím najít cestu k hotelu a vlastně i z tohoto parku.

Kolik je vůbec hodin? Je tu nějaké liduprázdno. Určitě nebude hodně. Nepřijde mi, že bych v tom baru byla dlouho. Jen jsem do sebe naházela ten nejtvrdší alkohol, který mi došel pod ruku a na rozkaz barmana, který mi řekl "Slečno, už máte dost, měla byste jít spát" odešla.

Kašlu na to. Chce se mi zvracet a točí se mi hlava.

Sedám si na jednu z laviček, která je umístěná pod velkou oranžově svítící lampou.

Vyzouvám si podpatky a hlavu si opírám o opěradlo lavičky.

Zavírám oči v domnění, že se mi tak třeba uleví a už nebudu mít ten hrozný pocit na zvracení.

To jsem neměla dělat. Je to ještě horší. Točí se mi hlava a ten pocit je stokrát horší. Měla bych se zvednout a jít. Musím se dostat do hotelu.

Já jsem blbá! Proč si nezavolám taxi? Proč tady jak debil bloudím po Chicagu, když si můžu zavolat taxíka? Nebo jsem si snad myslela, že v Chicagu ještě nevynalezli objev jako je taxi? Dobrý, jsem opilá! Aspoň na něco můžu tady tu totálně divnou situaci svést.

Šmátrám do kabelky a lovím v ní telefon.

"Kde do prdele je?" ptám se sama sebe.

Klíče, peněženka, různé krámy a telefon, je fuč!

Vzpomínej Emily, kde je?

"Do prdele" rozkřikuji se na celý park a bouchám pěstí do dřevěného opěradla lavičky.
Vždyť já kráva jsem ho nechala na posteli ve svém hotelu a taky vím, proč. Byla jsem tak vytočená, že jsem si ho zapomněla vzít, jak jsem snad rychlostí blesku vystřelila ze svého pokoje.

Nasral mě STYLES!

Bože, zase on! Za všechno může on! Může za to, že jsem teď v nějakém zasraném parku uprostřed Chicaga bez telefonu a totálně na šrot. Může taky za to, že ho už od toho večírku nemůžu vyhnat z hlavy.

"Kurva, kurva, kurva!" vztekám se a mlátím rukou do lavičky. Kdybych byla střízlivá tak by mě to nejspíš bolelo, protože to jsou rány, jak kdyby někdo zatloukal kladivem hřebíky do dřeva, ale vzhledem k tomu, že snad ani nevím, jak se jmenuju a nemůžu ani pořádně mluvit jak moc jsem mimo, bolest necítím. To je to, co na tom "pořádně se opít" mám nejraději.

Necítím bolest, jak fyzickou tak duševní.

Pokouším se postavit na nohy a ujít aspoň kousek, než mi zas nohy vypoví službu.

Zahajuji opět svou chůzi od "patníku k lavičkám" a pomalu postupuji dopředu.

"Ale, koho pak to tu máme." Slyším někde za sebou mužský hlas.

Prudce se otáčím, až málem padám, ale naštěstí to ustávám a pokouším se zaostřit na mužskou postavu, která se ke mně pomalu přibližuje.

Vidím rozmazaně. Nedokáži ho identifikovat.

Až když ten muž stojí tak tři kroky ode mě, kde se zastavuje a dává mi chvíli, abych pořádně zaostřila a mohla zjistit, s kým mám tu čest, vidím, že toho muže vůbec neznám.

Vypadá hrozně! Vypadá jak nějaký bezdomovec. Nejspíš to je bezdomovec.
Je zarostlý, vlasy má rozcuchané, obličej ušmudlaný, oblečení, které má na sobě svědčí o tom, že už si taky něco pamatuje a boty. O těch radši ani nemluvím. Nevím, zda se tomu dá ještě říkat boty. Spíše nepovedená napodobenina bot. Díra snad na každém centimetru, div se každou sekundou nerozpadnou.

Co tady chce? Co po mě chce? Proč na mě vůbec mluvil?

"Ty jsi mi ale pěkná baba." Říká mi.

Má naprosto odporný hlas, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Přistupuje blíže ke mně a já se na něho mračím.

Dávám povel svým neposlušným nohám a pokouším se o útěk.

Ano, bohužel, jenom pokouším, protože on stihl v tu chvíli zareagovat a už mě drží za ruku.
Pokouším se mu vysmeknout, ale nejde to. Drží mě moc pevně.

"Nikam mi neutečeš."

"Prosím, pusťte mě!" žadoním a jazyk se mi při tom plete.

"Kdepak, takovou pěknou buchtu, jako jsi ty, si přece nenechám utéct." Odpovídá mi s výsměchem v hlase.

"Hezky mi dáš to, co chci! A ty víš, co chci, děvče!" říká a útočí svými ústy na ty mé. Jazyk mi doslova cpe do pusy.

Zvedá se mi žaludek. Žduchám do něho, ve snaze ho od sebe odtrhnout. Nejde to, jsem příliš mimo. Navíc má sílu. Je to přece chlap.
Jen, když si představím, že tímhle chlápkem mám být znásilněná v parku někde v Chicagu, se mi chce brečet a vlastně, já brečím.

Cítím, jak mi horké slzy stékají po tvářích. Nepřestávám se bránit. Mrvím sebou o sto šest, ale chlápek je jak skála. Ani to s ním nehne.
Pořád mě líbá, jestli se tomu dá říkat líbání! Je to naprosto nechutné a rukama začíná bloudit pod mým tričkem.

Kde jsou proboha všichni? Jak to, že tak velké město je zrovna teď prázdné?

Potřebuji pomoct.

Stylesi? Kde jsi, zrovna když tě potřebuji?


*Harry:

Snad ještě hodinu po tom co odešla, jsem se válel po posteli a smál se jí.

Myslím, že jsem ji dobře převezl. Bod pro tebe Harry!
Jak byla naštvaná. Užíval jsem si ten pohled na ni, byla hrozně rozrušená a připadalo mi, že mi každou chvíli jedna přistane.

Neměla se tu noc, co jsme se spolu vyspali vyplížit z mého pokoje.

To mě strašně vytočilo, kdyby tady zůstala a nevyplížila se, jak nějaký zbabělec nic bych jí neměl v plánu udělat, neplánoval bych se jí pomstít a ani bych jí nechtěl udělat ze života peklo, ale může si za to sama.

Neměla mě nasrat!!

Jenže, je v tom něco víc. Svým způsobem mě přitahuje, miluji její kaštanově hnědé vlasy a čokoládové oči. Mohl bych do těch jejích krásných očí hledět celé roky.

"Co tady plácáš? Nemohl by, jsi do nich hledět celé roky! Nemiluješ její vlasy! Stop! Nic z toho není pravda! Proč lžeš Harry? Proč lžeš sám sobě? Moc dobře víš, že je v tom jen pomsta! Ta ženská tě vůbec nepřitahuje!" řve na mě mé druhé já.

Co vlastně vůbec teď dělá? Je ve svém pokoji, kde se vzteká nebo brečí?
Brečí? Myslím, že by nebrečela, i když, byl jsem na ni hnusný. Pěkně jsem ji dostal do úzkých, ale myslím, že ona není ten typ ženské, která by se hned při první příležitosti srdceryvně rozbrečela.

Mám nápad. Napíšu ji nějakou troufalou sms.

Beru do ruky svůj telefon a začínám psát.

"Tak co bude s tím sexem? Mám si pro tebe dojít, maličká? H.S xx

A s prohnaným úsměvem na tváři mačkám odeslat. Zajímalo by mě, jak se asi bude tvářit, když si tu sms přečte. Určitě bude supět nenávistí. Ano, přesně toho chci docílit.

Ten pohled na ni, když je rozčilená, je prostě k nezaplacení.

Uběhlo nějakých patnáct minut a odpověď žádná, ani se nezjevila v mých dveřích s tím jejím pohledem alá "Stylesi, zabiji tě!", jak to?

Potřebuji ji vidět!
Ne, nepotřebuješ!

Potřebuji se jí dotýkat!
Ne, to taky nepotřebuješ!

A taky potřebuji cítit její rty na těch mých!
No tak už vůbec nepotřebuješ!

Zatímco svádím válku ve své mysli se svým druhým, paličatým já, mířím k ní do pokoje.

Dobře, když mi nechce odpovídat na smsky a ani nedošla, půjdu jí to říct sám, hezky z očí do očí.

Beru za kliku jejích dveří a bez zaklepání vcházím dovnitř.

Mračím se. Je tu prázdno. Není tady. Kde může být?

Přistupuji k její posteli, kde si všímám, že má na nočním stolku položený černý iPhone.

Kráva jedna! To si nemohla vzít sebou?
Dávám si ho do kapsy a mířím z jejího pokoje pryč.

Kde může do prdele být? Kam šla a bez telefonu?

"Uškrtím ji! Uškrtím ji hned, jak ji najdu!" říkám si v duchu a už se ocitám před hotelem, v nočních ulicích Chicaga.

***
"Zabiju ji! Vážně ji zabiju!" říkám si, zatímco snad už dvě hodiny bloudím po Chicagu ve snaze ji najít.

Dokonce jsem už byl snad ve všech nočních klubech, které mají ještě v tuto brzkou ranní hodinu otevřené.

Proč ji vůbec hledám? Proč se na ni nevykašlu?

"Proč, Harry? No, proč?" Ptám se sám sebe.

Na tohle prostě neznám odpověď.

Neznám odpověď na všechno co se týče její osoby.
Nechápu, proč po ní toužím!
Můžu mít přeci kteroukoli jinou, nechci působit egoisticky, ale myslím, že by každá hezká baba se mnou ráda skočila do postele.

Peníze mám a škaredý taky nejsem. Mladý jsem taky.

Tak proč zrovna ONA?
Proč zrovna jí se mám chuť dotýkat, líbat ji?
Proč zrovna ona mě tak hrozně moc přitahuje?
Proč zrovna moje sekretářka?

Tak přesně tohle jsou ty otázky, na které nemůžu najít odpověď. Vlastně, našlo by se těch otázek ještě víc. Poslední dobou se nechápu. Nechápu, co se mnou dělá!

Zrovna procházím kolem parku, ze kterého slyším hluk, proto se tam jdu také podívat.

To snad ne!

"Pusť ji, ty hajzle!" řvu na chlápka, který osahává a líbá….Emily!

"Nerozuměl jsi mi?" syčím na něho a rychle k nim přiskakuji, chytám ho za kapuci mikiny, za kterou ho od ní doslova odtrhávám.

Nechápu, kde se ve mně bere ta zlost. Mám chuť ho zabít!

Jak se se jí mohl dotknout takový špinavý chudák?

"Klídek chlape." Říká mi a ruky dává do obraného gesta.

"Chtěl jsem si s ní pouze užít, nic víc." Říká a usmívá se na mě.

On se na mě usmívá? Jak se po tom všem může ještě usmívat?

Přiskakuji k němu a chytám ho za mikinu pod krkem.

"Zmiz odtud, ty bastarde jeden zajebanej! A nepřej si mě! Jestli ještě někdy sáhneš na nějakou ženskou, zabiju tě!" syčím na něho.

"Vždyť se nic nestalo." Oponuje mi.

"Nic se nestalo? Jo tak ono se nic nestalo, ale teď se něco stane!" v tu ránu myslím, že mu snad utrhnu hlavu, hajzlovi jednomu.

Dávám mu pěstí do obličeje, až tak silně že mu z koutku úst vystříkává krev.

Slyším, jak zasyčel bolestí a mě se aspoň trochu ulevuje.

Přitahuji si ho za obě ruce ještě víc k obličeji.

"Tohle si dobře zapamatuj!" říkám mu skrz zaťaté zuby "A radím ti dobře, už nikdy nešahej na ženské proti jejich vůli!" to je poslední co mu říkám a doslova ho od sebe odhazuji do černého kouta parku.

On se rychle škrábe na nohy a utíká pryč.

"Jo, jen běž, utíkej, ty zkurvysyne!" neodpustím se na něho na rozloučenou ještě nezaječet.

Rychle se otáčím zpátky k Emily.

Je tak bezmocná. Sedí na zemi s hlavou v dlaních a brečí.

Pomalu k ní přistupuji a za lokty ji zvedám na nohy.

Ona na mě upírá pohled. Slzy jí tečou po tvářích a mě to drásá srdce.

"Cože? Srdce Harry? Opravdu? Ty nějaké máš? Prosím tě, to "drásá mi to srdce" jsi beztak slyšel v nějaké trapné romantické komedii, na které se mimochodem nedíváš." Říká mi mé podvědomí.

Přitahuji si ji k sobě do náruče, ve kterém ji pořádně svírám.

Ona mi brečí do trička a já ji hladím jednou rukou po vlasech a druhou po zádech. Snažím se ji uklidnit, nechci, aby brečela.

"Emily, pššt, už je to dobré." Konejším ji.

"Jen se hezky vybreč, uleví se ti." Vybízím ji.

Líbí se mi to, líbí se mi držet ji ve své náruči a uklidňovat ji.

Ani nevím, co dělám, ani nevím, proč to dělám.
Ale zvedám ji jednou rukou bradu a tak ji nutím, aby se mi podívala do očí.

Je vystrašená, řasenku má rozmazanou a oči od toho věčného brečení červené. I tak je hrozně krásná.

Co to zas plácáš, prosím tě? Baba se ti rozbrečí v náruči a ty hned roztaješ a máš chuť jí snést modré z nebe? Vzpamatuj se, ty idiote.

Nejde to, musím ji utěšit, musím jí dát najevo, že je v bezpečí.

Jenže jak? Nevím, co bych jí měl říct? Přes tohle nejsem dobrý.

Neumím utěšovat ženy.

A tak dělám snad to jediné, co umím dobře.

Skláním k ní hlavu a přikládám své rty na ty její. Cítím, jak ztuhla, ale neprotestuje.
Začínám ji líbat, pomalu a něžně, chci ji uklidnit, chci, aby věděla, že je už v bezpečí, chci, aby přestala brečet.

Přikládám jí palce na její, mokré líčka a stírám jí její horké slzy.

Nevím, co to do mě vjelo, já přece hodný být neumím, nebo jo? V její společnosti se chovám úplně jinak, až jsme někdy na pochybách, jestli jsem furt ta jedna a ta samá osoba.

Nechci, aby jí někdo ubližoval! Nechci, aby na ni sahal někdo jiný než já!

Proč? Proč vždycky v její společnosti cítím divný pocit v břichu? Proč vždycky každý pohled na ni mě dostává do kolen?

Tohle není možné!

Harry Styles přece neví co je to mít někoho rád, natož aby věděl co je to láska.

Tohle není láska Harry! Vzpamatuj se! Tohle je pouze chtíč! Nic jiného! Nehledej v tom žádnou vědu.

***
Konečně! Konečně se balím. Konečně vypadnu z toho zasraného města, na které mám ty nejhorší vzpomínky.

A to jsem si říkala, jak je Chicago krásné.

Ještě, že neletíme do Kodaně. Tu schůzka tam nám totiž zrušili. Odložili ji na příští měsíc. A do Paříže letíme až za týden, proto nám nezbývá nic jiného než se vrátit domů.

Jsem ráda. Aspoň se hezky vrátím do milovaného New Yorku za Lussy a Kate. Sice jen na týden, ale i tak. Už se těším! Hrozně moc se těším domů.

Abych se vrátila ke včerejšku, všechno si pamatuji. To, že se opiji a tak docílím toho, že si nic nebudu pamatovat, byla naprostá volovina!

Pamatuji si i toho chlápka.
Brr, ještě teď mám z toho husí kůži.
To, co by se dělo, kdyby se tam nezjevil Styles a nezachránil mě, ani nad tím radši nechci přemýšlet!

Rychle se ještě soukám z pyžama a oblékám si bílé tričko, přes které si dávám můj oblíbený béžový svetr, který mám snad třikrát a riflové kraťase. Na nohy si obouvám bílé converse.

Seru na formální oblečení! Seru na to, že jsem někdy předtím řekla, že před svým šéfem nebudu chodit neformálně oblečená.

Vzhledem k tomu, že mám kocovinu a myslím, že kdybych si dala boty na podpatku a daleko bych nedošla, mi tohle oblečení přijde zcela vhodné.

Pyžamo házím do kufru a dopínám ho.

Na oči si dávám černé Ray-ban brýle a hledám svůj telefon.

Kde do prdele je?

"Ehm, Ehm." Slyším od svých dveří a rychle se otáčím.

Stojí v nich Styles ve svých roztrhaných riflích, které nosí snad pořád a v šedém tričku. Vypadá tak hrozně svůj.
Ne, že by se mi v obleku nelíbil, vypadá v něm božsky, tak o pět let starší než ve skutečnosti je, ale v těch roztrhaných riflích je to prostě on.

Zrak mi padá na jeho ruku, ve které drží můj iPhone.

Kde ho vzal? Proč má můj telefon?

Vchází dovnitř a já k němu přistupuji.

Stojí pár kroků ode mě.

"Včera, jak jsem tě hledal, jsem byl u tebe v pokoji a našel tvůj telefon na nočním stolku." Říká a podává mi ho do ruky.

Já si ho od něj beru.

"Nějak jsem ti ho včera v tom spěchu zapomněl vrátit." Dodává

"Ehm, děkuji." Říkám mu a rychle se mu otáčím zády.

Slyším, jak odchází a zavírá za sebou dveře.

Nechápu, jak jsem mu mohla dovolit, aby mě včera líbal.

ZASE!

Zase, jsem to posrala! Chci se toho pocitu, že jeho polibky potřebuji zbavit.

Měla jsi mu včera odolat!

Když to prostě nešlo, doslova mě zaskočil, když mě včera v tom parku políbil. Uklidnilo mě to! Strašně mě překvapil, nečekala jsem to, nečekala jsem, že mě obejme a ten polibek. Dočista mi s tím vyrazil dech.

Takového ho prostě neznám, ale líbil se mi! Tenhle starostlivý a ochranářský Harry se mi prostě líbil!

____
Se sluchátky v uších, ve kterých mi hraje písnička od nějaké neznámé skupiny, sedím v letadle u okýnka, kterým se dívám ven a sleduji bílé mizící mraky.

Styles sedí vedle mě a něco si čte.

Já zavírám oči a pokouším se aspoň na chvíli usnout, protože včera jsem toho moc nenaspala a proto se to teď snažím aspoň trochu dohnat.

Už skoro usínám, když v tom cítím, jak mi někdo vytahuje jedno sluchátko.

Rychle se otáčím a na dotyčného házím vražedný pohled.

Je to Styles, kdo by to taky mohl jiný být, že?

Naklání se ke mně a šeptá mi do ucha "Emily, potřebuji ti něco říct."

Zarážím se a vypínám písničku.

Vyndávám si i to druhé sluchátko z uší a dívám se na Stylese s nechápavým výrazem.


By Hanna

*nová :3 jsem s ní docela spokojená :O..a to je co říct, že je Němečková spokojená :D..áno mohla být delší :(..
*btw. tuhhle část věnuji opožděně Nikolce k jejímu včerejšímu svátku :* Love U, bejby -doufám, že se bude líbit :O..
*komentujte, hvězdičkujte :')) děkuji xxx

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikpší Nikpší | 21. listopadu 2013 v 18:19 | Reagovat

Ježíš děkuju moc :** byla úžasná jako vždycky :D

2 -Hanna- -Hanna- | 21. listopadu 2013 v 19:33 | Reagovat

Děkuji Nikolko :**

3 -Hanna- -Hanna- | 22. listopadu 2013 v 13:42 | Reagovat

A není zač :))

4 Káč Káč | 23. listopadu 2013 v 22:26 | Reagovat

boží:3* už se těším další :**

5 *jméno O.o :33 *jméno O.o :33 | 24. listopadu 2013 v 21:05 | Reagovat

chci další *-* ..je úžasná :'OO

6 -Hanna- -Hanna- | 24. listopadu 2013 v 21:13 | Reagovat

Děkuji, lásky :OO...moc :')) nevím kdy bude další :O...snad co nejdřív :D

7 Bobřík Bobřík | 28. prosince 2013 v 20:32 | Reagovat

Skvělá je skvělá .... lepší ani být nemohla ;) ... Jseš borka ;) .. A napínáš napínáš :DD

8 -Hanna- -Hanna- | 29. prosince 2013 v 19:42 | Reagovat

fakt? :O...děkuji :O...a nejsem borka -.- :DD...napínám :3 ano :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama