Story of my life -4. kapitola

12. listopadu 2013 v 21:45 | Hanna |  Story of my life


"Dobré ráno New Yorku!" řve na mě Lussy větu, kterou každé ráno používají snad všechny New Yorské rádia, stojíc ve dveřích mého pokoje a za účelem vylákat mě z mé postele. Což se jí samozřejmě moc nedaří. "Lussy vypadni a nech mě spát!" říkám jí ospalým a protivným hlasem, zatímco šmátrám rukou vedle sebe, abych po ní mohla hodit polštář a tím ji donutit aby odešla. Překvapivě se trefuji i se zavřenýma očima.

"Ty jsi fakt blbá Em, ale říkám ti to narovinu, jestli zas nebudeš stíhat, já na tebe čekat nebudu a bude mi jedno, jak se dostaneš do práce! Klidně si tam dojeď třeba na velbloudovi!" "Ježiš, nešil tady! Jen 10 minut a vstávám."



"Emily, nechci tě rušit z tvého snění, ale opět nestíháš!" pořvává na mě Lussy. Neochotně šmátrám rukou na noční stolek, kde hledám svůj iPhone. Volnou rukou si odhrnuji vlasy z obličeje a snažím se zaostřit očima na displej telefonu.
"7:15, Lussy to si děláš prdel! Proč jsi mě nevzbudila dřív, vždyť nestíhám!" Ječím na Lussy ještě rozespalým hlasem, zatímco rychle sprintuji do koupelny, kde probíhá moje každodenní rutina jako je: sprchování, čištění zubů, fénovaní vlasů, žehlení vlasů, avšak někdy je to česání vlasů do drdolu nebo culíku, vzhledem k tomu, že nestíhám, volím dnes variantu "drdol" a malování se.

Nemaluji se moc, používám pouze řasenku, make-up, světlé stíny a tužku na oči.
Jak se tak dívám na hodiny, zjišťuji, že dneska to všechno zvládám v rekordním čase. Je teprve 7:35, když už mám tyhle záležitosti v koupelně vyřešené a nezbývá mi nic jiného, než si jít vybrat nějaké to vhodné oblečení do práce.

Beru si černou sukni do pasu, do ní zastrkávám bílou košili s tříčtvrtečním rukávem přesto černé vypasované sáčko a černé lodičky na nohy. Nic velkolepého.

Když se ještě rychle dívám do zrcadla, zjišťuji, že vypadám, jako kdybych šla na pohřeb. No nic, mám smůlu, na převlékání už bohužel není čas.

Rychle vyrážím po schodech dolů, kde na mě u vchodových dveří čeká zamračená Lussy a já vím, že ten její pohled nevěstí nic dobrého.

"Nemrač se, sestro! Nebo budeš mít vrásky!" neodpustím si do ní nerýpnout a nevycenit na ni své zářivě bílé zuby v pokuse o americký úsměv. Ta na mě pouze vrhá vražedný pohled a doslova totálně nasraně otevírá vchodové dveře, které také rychlostí blesku za sebou zavírá. Zase jí šibe!

Rychle beru ze stolku v předsíni svou kabelku, do které házím telefon, peněženku a klíčky od baráku.

***
Pondělní den v práci, vlastně jako každé pondělky se hrozně vleče a já si uvědomuji, že jsem ještě za celý den neviděla Stylese. Divný.

"Bože, Emily! Proč nad ním zase přemýšlíš? Měl by ti být ukradený a ne, že nad ním budeš přemýšlet!" říká mi mé druhé já se vztyčeným ukazovákem namířeným na mě.
"Dobrý den, Emily!" říká Styles a s vyslovením mého jména si dává načas.

Stojí opřený o futra ve dveřích, s nohou zkříženou v kotníku přes druhou a rukama založenýma na prsou. Nechybí mu ani ten jeho typický úsměv.

"Dobrý den Pane Stylesi." Odpovídám mu, jakmile odtrhávám hlavu od počítače a věnuji mu pohled. "Mohla by, jste prosím za pět minut dojít ke mně do kanceláře? Potřebuji s vámi probrat ty služební cesty." Říká nepřestávajíc se usmívat.

To jako budu čelit jeho úsměvu a krásným očím úplně sama? Jen s ním v jedné místnosti? To nedám! Složím se mu tam!

"Emily! Chováš se jak patnáctiletý puberťák, který poprvé uviděl pořádného chlapa!" hubuje mě mé druhé Já.

"Ovšem, za pět minut tam budu." Odpovídám mu a rychle skláním hlavu k počítači, abych na něho nečuměla zase tak blbě jako na tom večírku. Ty jeho oči mě jednou přivedou do hrobu.

Sedím ve Stylesově kanceláři, netrpělivě třepu nohama a prsty klepu do opěradel židle. "Říkal, že si jde pouze pro kávu a ne že ji tam bude ještě vyrábět!" stěžuji si svému podvědomí.

"Takže se do toho pustíme." Vynořuje se ve vchodu do kanceláře Styles a s těmito slovy usedá na židli za svůj stůl přímo naproti mně. Klid "Emily, to zvládneš. Budeš mu jen odpovídat na otázky, není to nic hrozného." Uklidňuji se. Pokládám si před sebe na Stylesův stůl potřebné dokumenty. "Emily jste nějaká nervózní, stalo se něco?" ptá se mě Styles se zájmem v hlase. Proč sakra slyším v jeho hlase ten zájem?! Měla bych mu být ukradená. Zvedám hlavu od svých dokumentů na stole. Ježiš, zase ty jeho oči. "Nic se nestalo, proč se ptáte?" "No, já jen že z toho vašeho třepání nohama pod mým stolem se mi třese monitor, klávesnice a káva v hrnku se mi s takovou za chvíli vylije." Říká a já podle jeho tónu hlasu poznávám, že se mi vysmívá. Rudnu a začínám být ještě víc nervózní. Mé nohy mě neposlouchají a pod stolem se začínají místo malého potřepávání doslova třást, tak, že to vypadá, jako kdyby ve Stylesově kanceláří vypuklo malé zemětřesení.

"Emily hned se zklidni a přestaň s tím! Jestli okamžitě nepřestaneš, utrhneš si další trapas."

Poučuji sama sebe. V tu ránu, jako mávnutím kouzelného proutku se nohy okamžitě uklidňují a já se konečně cítím sebejistě. Sedám si na židli vzpřímeně, s hlavou taktéž vzpřímenou a mé neposlušné nohy si dávám přes sebe.

"No vidíš, jak to jde, když se chce!" chválím se a pokouším se aspoň trochu usmát.

"Myslím, že by, jsme se do toho měli pustit a ne tady řešit moje nohy." Říkám Stylesovi naprosto sebejistě, s domněním že ho
uzemním. Jo, povedlo se. Bod pro tebe Em usuzuji, když vidím Stylese s naprosto kamenným pohledem upřeným do mých očí, podle kterého soudím, že ve své hlavě hledá vhodná slova, která bohužel nemůže najít. Došli mu slova! Stylesovi došly slova! To se musí zapsat černou křídou do komína!

Konečně se probouzí ze svého "tranzu". "A-ano, pustíme se do toho." Odpovídá mi a já se usmívám ještě víc, protože to jeho "A-ano" bylo hrozně srandovní.

"Emily, mohla, by, jste, mi říct, jaké služební cesty máme v plánu tento měsíc?" ptá se mě naprosto ledovým hlasem.

Z paměti mu odříkávám "Za týden letíme do Chicaga, poté z Chicaga o tři dny později do Kodaně, kde se zdržíme dva dny a nakonec do Paříže."

"Dobře, děkuji." Říká mi a rychle něco ťuká do počítače.

"Jestli je to už všechno co jste chtěl, ráda bych odešla, musím ještě něco dodělat." "Ano, můžete jít." Říká stroze a já se rychle zvedám ze židle, beru do ruky své dokumenty, které jsem si položila na stůl, protože jsem myslela, že Styles bude chtít toho probrat mnohem víc, než takovou banalitu na kterou se mě mohl zeptat v mojí kanceláři, zatímco se opíral o futra dveří a křenil se na mě jak sluníčko.

Je prostě divný, náladový. V jednu chvíli mě hltá pohledem, v druhou mě uvádí do rozpaků, v jednu dokonce se mnou flirtuje! Nevím, co si mám o tom myslet.

Ty služební cesty s ním budou ještě pořádný zážitek!

By Hanna

*btw. Ano, je to totálně nudná část -.- Ale i tak, ten kdo si to přečte (jestli se vůbec někdo najde) ať tuhle kapitolu ohodnotí pomocí hvězdiček budu ráda když zanechá i komentář :) děkuji xx


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikpší Nikpší | 12. listopadu 2013 v 22:44 | Reagovat

parádní :D už se těším na další díl :D

2 meum-amo-vita meum-amo-vita | 13. listopadu 2013 v 13:14 | Reagovat

Děkuji Nikolko :')) moc :) -Hanna[1]:

3 káč káč | 13. listopadu 2013 v 17:49 | Reagovat

boží  :)  už  se  těším  na  další  :))*

4 meum-amo-vita meum-amo-vita | 13. listopadu 2013 v 18:28 | Reagovat

Děkuji Káč :'O nebooj :D..už ji sem jdu dávat :3 -Hanna[3]:

5 Littlepoop Littlepoop | 28. prosince 2013 v 17:19 | Reagovat

To je bájo, nevím jestli dokážu číst i něco jiného :DD supr a šup na další :D))

6 -Hanna- -Hanna- | 29. prosince 2013 v 19:10 | Reagovat

Jžš hrozně děkuji :O...hrozná pocta :OO jsem ráda, že se líbí :)) moc :)) děkuji :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama