Love with wings - 4. díl

14. listopadu 2013 v 14:14 | meum-amo-vita |  Love with wings
Druhý den ráno jsem před školou uviděla Freda s Kylem. No ano. Vždyť já to přece vím. Fred mě včera slyšel. Byl najednou tak rychle pryč. Oba věděli o babičce. To oni jsou ti andělé.
Měla jsem pravdu. Říkal mi to můj instinkt. Nebo to taky patří k té andělské části? Já nevím, ale začíná se mi tahle část líbit. Šla jsem až k nim. Byla jsem najednou plná úsměvu a radosti. Nebudu na to sama. Sice budu muset asi přežít několik hodin bytí v blízkosti Freda, ale tak to snad přežiju.
"Ahoj." "Ahoj Emmo," řekli společně. "Takže to asi je pravda, že?" "Přesně tak. Jsi náš nejvzácnější druh." "Ještě ne. Nechci být andělem. Chci být sama sebou." "Emmo, víš co to, ale znamená?" Kyle to pověděl tak vystrašeně. Najednou jsem dostala strach taky.
"Dneska po škole se sejdeme tam, kde jsi se včera setkala s Margaretou. Teď bychom měli jít do výuky. Škoda, že nemám laborky s tebou. Tak si to užijte za mě," pověděl Fred a odešel na španělštinu. Kdyžto já s Kylem jsem šla do laboratoře. Opět byl tak odtažitý. Nevím, co jsem udělala nebo co se stalo, ale vůbec se mi to nelíbilo.


Hodina utíkala strašně pomalu. Čekala jsem, že si Kyle sedne vedle mě, ale to jsem se přepočítala. Sedl si na opačnou stranu třídy. Další hodinu jsem měla s Fredem. Ten byl zase až moc dotěrný a úlisný.
Až na poslední hodinu jsem si mohla oddechnout. Měli jsme malovat vlastní pocity. Malovala jsem se zavřenýma očima. Moje dílo bylo hotové jen pár minut před koncem hodiny. Bylo až moc chaotické. Jako můj život. Tuhle hodinu jsem si mohla užít bez obou andělů. Konečně.
Jenže potom následoval oběd s nimi a trénování "mého anděla" jak tomu říkal Fred.
Sešli jsme se před parkem a šli trénovat. No trénovat. Sedli jsme si na trávu pod vysoký dub a povídali si. Zjistila jsem, že během pár dní mnohem lépe uslyším. Vlastně měla bych slyšet padat listí, řekl Kyle. Kdežto Fred pověděl: "Jo to možná taky, ale uslyšíš, jak někomu bije srdce. Ucítíš, jak se tě člověk bojí."
Začala jsem chápat, proč se mi Fred nelíbí. Byl to zlý anděl. Považoval se za anděla smrti, zkázy a válek. Už proto jsem to všechno chtěla vzdát. Jenže pohled na Kyla mi dodal vždy odvahu zůstat tu a poslouchat co se bude dít.
Vídávala jsem je oba ve škole. Kyle se mi vyhýbal a s Fredem jsem pro změnu nemluvila já. Každý den po škole jsem šla do parku a poslouchala jejich poučování.
Během týdne jsem opravdu slyšela víc než kdokoliv jinačí. Slyšela jsem létat motýly, ševelit vítr a povídat si stromy. Byla to nádhera. K tomu všemu jsem začala vidět i ve tmě. Nejprve spíš za šera, ale časem jsem viděla i při úplné tmě.
Měnila jsem se rychlostí světla. V zrcadle jsem vypadala přesně jako ta dívka na černobílé fotce. Moje matka. Byla jsem jí víc jak podobná a to my pověděl i Kyle. Komunikoval se mnou čím dál tím míň.
Uběhly tři týdny a já uměla všechno, co umí normální andělé. Až na létání. To jsem odmítla. Musela bych totiž nejprve rozložit poprvé křídla. A tohle moje poprvé nechci zažít. Byla tu však věc, o které Fred nemluvil. Rozuměla jsem lidem. Cítila jsem jejich emoce. Jako bych byla jimi. Když jsem se hodně, ale hodně soustředila, dokázala jsem se dostat do jejich hlavy. Bylo to zvláštní, když se to stalo poprvé. A to u Kyla. Soustředila jsem se na něj při jedné schůzce v parku. Fred stále vykládal, ale já ho neposlouchala. Dívala jsem se na Kyla a najednou jsem neměla svoje myšlenky.
Nevydržela jsem to dlouho. Během chviličky se mi začala motat hlava. "Půjdu už domů," pověděla jsem, zvedla se a odcházela. Fred odletěl, ale Kyle tam zůstal sedět dál. Přemýšlela jsem, co to padlý znamená. Nikdy jsem ho neviděla odletět, jenže souvisí to s tím nějak??
"Kyle můžu se na něco zeptat?" "Ano," odpověděl znuděně. Sedla jsem si naproti němu. A přinutila se ho dívat se mi do očí. Nedělal to. Už dlouho ne. "Co znamená být padlý?"Zeptala jsem se. "Cože ?? Jak jsi na to slovo přišla?" Vyskočil na nohy a začal chodit kolem vysokého dubu. "Prosím jen mi to řekni." "Ne, dokud neodpovíš první ty Emmo." "Fájn. Byla jsem v tvé hlavě a" "Cože jsi?" "Kyle, nezlob se, prosím já nechtěla." Teď už jsem stála i já. Chytila ho za ruce. Přesně tak, jak mě předtím držela babička. "Jak jsi to udělala? Tohle ještě nikdo nedokázal. Vím, že jsi výjimečná. Jenže tohle?" "Ježiši, jsem až tak moc výjimečná? To se mi vůbec nelíbí. Tak a teď chci tu odpověď."
"Nebude se ti to líbit." "Nevadí. Přežila jsem tři týdny s tvým bráchou a ještě týden budu muset přežít, tak přežiju i tohle," odhodlaně jsem pověděla. "Dobře, tak padlý je ten, komu utrhnou křídla. Prostě jen porušíš nějaký zákon, oni ti utrhnou křídla a jsi padlý. Musíš zůstat na zemi. Už se nikdy nevrátíš do nebe. NIKDY." "Ne," zašeptala jsem. "Ale ano." "Co jsi provedl ty?" "Jak, jo ty jsi sis to přečetla, že?" " NE. Z tvé hlavy mám jen to slovo padlý. Neudržela jsem se v té hlavě, abych zjistila víc. Ale cítím tvé pocity. Jsi rozrušený mnohem víc, než jsem to slovo vyslovila." "Ty cítíš pocity?" "Jo. To taky není normální?" "No jak se to vezme. Jako u normálních andělů ne, ale náš pán to dokáže."
"Takže jsem super skvělá, když umím to co váš pán?" "No, jsi lepší. Teda budeš, až poprvé roztáhneš křídla. To s těmi myšlenkami nedokáže ani náš pán." "Tý brďo. Tak to může být váš pán v klidu. Já křídla nerozevřu." "Myslíš to vážně? To nesmíš!" Asi viděl, že to myslím smrtelně vážně, když jsem neodpovídala. Jen jsem se otočila a šla domů. Byla jsem rychlejší než člověk, přesto Kyle byl stále rychlejší než já. Dohonil mě během chvilky a svalil na zem.
"Ty jsi, ale tvrdohlavec. To nesmíš. Zemřeš. Nechci, abys to udělala. Musíš žít dál. Jsi moc důležitá." "Jo a pro koho?" Ale odpověď už jsem znala. Pro něj. Cítila jsem tak silné jeho pocity. Pokoušela jsem se je nevnímat, ale nešlo to. Otočila jsem se od něj a chtěla se zvednout. Jenže v tu chvíli mě políbil. Nejprve jemně, jako bych se měla brzo rozpadnout. Potom, ale přišla ta touha, co jsme oba skrývali. Bylo to nádherné. Nikdy jsem nic takového ještě nezažila.
"Pro mě Emmo. Jsi moc důležitá pro mě. I když zůstanu tady na zemi, vím, že budeš žít." Pomohl mi na nohy a doprovodil mě domů. Po cestě jsme si propletli ruce a šli. Před domem jsem se zastavila a pohlédla mu do očí. "Proč? Proč jsi celou tu dobu byl tak odtaživý?" "Emmo, jsem padlý. Bál jsem se, co na to řekneš." "Co bych na to jako měla říct?" "Padlý je svržen z nebe, to znamená, že je zlý. Anděl proti pravidlům." "Moc dobře víš, že to tak nebylo. Řekl jsi mi pravdu. Řekl jsi mi důvod, proč to udělali. Jen se spletli v úsudku. Udělali chybu. To Fred měl být padlý." "Je tu ještě jedna věc." Otočil se a vyhrnul si tričko. Byly tam dvě velké jizvy od křídel. Chtěla jsem se dotknout. "Nedělej to, vrátíš se do minulosti. Do mé minulosti a můžeš prožít kterýkoli den. Prosím nedělej to." Přál si to tak moc, jenže já musela. Musela jsem něco vyzkoušet. Když umím přečíst myšlenku normálně. Měla bych umět tohle zastavit.
Pomalu jsem svou ruku přibližovala k pravé jizvě. Myslela jsem jen na to, jak blokuji svoji mysl. Když jsem se dotkla, nic se nestalo. Nebyla jsem v jeho minulosti. Stála jsem stále tady. Jizva byla hrubá, přesto už dávno zahojená.

"Emmo? Ty už jsi při vědomí? Kde jsi byla? Byl jsem tam ještě anděl?" "Ne." "Takže to bylo už na zemi?" "Ne. Blokovala jsem si svoji paměť. Zůstala jsem tady s tebou. Celou tu dobu jsem byla tady." "Fakt? To se ještě nestalo. Ty můj andílku." Chytil mě kolem pasu a zatočil se mnou několikrát dokola, dokud se mi nemotala hlava. "Dobrou noc Kyle." "Dobrou Emmo." Letmo mě políbil na rty a pak odešel. A já šla spát. Konečně šťastná.

by Nikpší
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama