Love with wings - 3. díl

13. listopadu 2013 v 12:12 | meum-amo-vita |  Love with wings
Opřela jsem se zády o zeď a pomalu sklouzla na zem. Hlavu jsem zabořila mezi pokrčená kolena a plakala. V dálce jsem slyšela klapot bot, ale nijak jsem to neřešila. Myslím, že mě tady nikdo nebude hledat. Jenže to jsem se mýlila.
Během chvilky na mě někdo promluvil. "Ahoj já jsem Kyle. Moc se omlouvám, jestli ti brácha něco udělal." Vzhlédla jsem a uviděla tolik podobného kluka, jako byl Fred. Přesně tohle jsem si myslela, když jsem ho uviděla poprvé ve třídě. Ale teď? Řekla bych, že jsou úplně jinačí. Už jen to, jak se mnou mluví. A přišel se omluvit za bráchu. A co mě nejvíc udivovalo, byl ten jeho výraz v obličeji. Byla tam úcta a zároveň obava. "Jmenuju se Emma a za bráchu se neomlouvej, nic mi neudělal." Sedl si vedle mě a objal mě kolem ramen. Nevím proč, ale svalila jsem se mu do náruče a nechala se uklidnit. Vyzařovalo z něho něco zvláštního. Klid na duši a důvěra.


Jen tak mě hladil po vlasech a přitom byl potichu, dokud jsem nepřestala plakat. Utřel mi jemně poslední slzy ze tváře a usmál se. Jeho úsměv byl roztomilý. Nebyl krutý jako Fredův. Byl stydlivý a přesto pěkný.
Posadila jsem se a tiše pověděla: "Děkuju si na mě moc milý." "To je v pohodě, hlavně když ti je líp. Člověk se někdy prostě musí vybrečet, aby se mu ulevilo.
Najednou se odtáhl a díval jakoby někam za mě. "Vím, že se známe jenom chvilku, ale prosím věř mi. Dneska večer na tebe bude opravdu čekat tvoje babička. Vím, je to asi složité, jenže.." Najednou se zasekl a nevěděl co říct. "Jenže je to složitější, přísahám, že ti to jednou vysvětlím. Ale ne dnes. Uvidíme se zítra." Otočil se a odcházel pryč. Vyskočila jsem na nohy a dívala se, jak odchází. Najednou se otočil a ještě dodal: "Nemám právo ti něco přikazovat nebo tak, ale prosím nechoď do toho parku s Fredem. Znám ho víc něž kohokoliv jiného. Nemá nic dobrého za lubem. Měj se Emmo." Otočil se a definitivně odešel.
Nechápala jsem to. Nejprve se omluvil za bráchu a byl milý. Potom BUM …a držel si odstup, jako bychom se vůbec neznali. A nakonec mě varuje před vlastním bráchou? Páni to nechápu.
Koukla jsem se na hodinky. Čtyři odpoledne. Fíha, to jsem tu nějak dlouho a vypadla jsem ze školy. Nad návratem domů jsem ani nepřemýšlela. Vydala jsem se k parku. Jo já vím je to o tři hodiny dřív. Jenže co jiného mám dělat?
Procházela jsem úplně každou cestičku, která vedla k parku. Prošla jsem celou zámeckou zahradu. Každičký kout, který jsem objevila. Až jsem se něco málo po půl sedmé objevila u vchodu do parku. Čekala jsem jen chvilku a uviděla tam přicházet tu ženu. Byla stejná jako na obrázku. Jakoby to někdo fotil včera.
"Ahoj Emmo, jmenuji se Margareta a jsem tvoje babička, jak už asi víš." Hned na přivítanou mě objala a pohladila po vlasech, přesně tak jak to vždycky dělávaly babičky v pohádkách a knížkách.
"Já…já vůbec nevím, co říct. Je toho na mě nějak moc." "Já vím zlatíčko, ale bude to horší." "Cože?" "Víš, asi bych měla začít úplně od začátku, pojď, projdeme se. Bude to dlouhý příběh." Tak jsme se vydali cestou v parku.
Margareta mi vyprávěla celý příběh. Začala u mojí matky. Sice polovinu věcí stále nechápu, ale nevadí. Moje matka se jmenovala Caroline, ale to už přece vím. Když jí bylo něco přes pětadvacet, potkala muže jménem Georg a zamilovala se až po uši. A pak jsem přišla na svět já a ona musela odejít, protože Georg byl jenom obyčejný vojáček.
Margareta povídala dál. Mluvila hodně o mé matce a o její lásce. Nikdy prý George nepřestala milovat. "Ale proč tu není máma se mnou??" "Víš no to je právě ta věc, proč jsem tady. Tvůj otec byl člověk, a proto byla tvoje matka potrestána za to, že on není jejího původu. Musela zůstat doma. Nikdy se už nesmí vrátit zpátky na zem." "Cože? Jak zpátky na zem a kde teda je??"
"V nebi,"pověděla babička. "Cože?? Řekni rovnou, že je mrtvá. Už nejsem malá, aby mi někdo říkal o nebi." "Ne Emmo, tak to není. Tvoje matka žije." "Ale.." "Nepřerušuj mě prosím a pořádně poslouchej." Chytla mě za obě ruce a dívala se mi do očí. "Emmo. Já a tvoje matka nejsme lidi. Jsme andělé." "Co prosím?" "Říkám ti, že jsme andělé. Narodili jsme se tak a tak taky umřeme. Máme křídla od malinka. Jenže ty…" Zhluboka se nadechla." Ty jsi něco víc. Ne nepřerušuj mě, vím, že to asi není pro tebe lehké, ale dávej pozor. Když jsi se narodila, byla jsi člověk. Časem se však i v tobě začal rodit anděl. Jsi výjimečná a mnohem silnější než jiný anděl. Máš v sobě sílu člověka, sílu milovat a důvěřovat víc než my. Ale také máš sílu anděla. Křídla, moc létat a taky budeš mít delší život. Anděl stárne velice pomalu."
"Ale vždyť jsem rostla až do teď normálně." "Já vím. Ale už je ti šestnáct. Bude to pro tebe hodně těžké. Musíš se rozhodnout, jestli se staneš andělem nebo ne. Pokud svoji andělskou část odmítneš tak….tak zemřeš." "Proč? Já nechci být anděl." "Máš v sobě více anděla než člověka. Kdyby to tak nebylo, možná by to bylo jednodušší." "Jenže není," poznamenala jsem.
"Přesně tak Emmo. Máš třicet dní na to, abys pochopila co, kdo a proč jsi anděl a jak se jím stát. Musíš svoji andělskou část přijmout." "Jak poznám, že jsem ji přijala??" "Rozevřeš poprvé křídla."
Babička si se mnou ještě dlouho povídala. Nakonec mi připnula řetízek s medailonkem mojí matky. Rozevřela svoje bílá křídla a letěla pryč. "Jak se to mám naučit být andělem, když tu nebudeš?" Zavolala jsem na již letící Margaretu. "Pořádně se zamysli. Jsou tu další andělé. Blízko tvé dlani." Odpověděla a potom už nadobro zmizela v noční obloze.
Odpověděla a potom už nadobro zmizela v noční obloze.

Bylo už pozdě a tak jsem šla domů. Celou cestu jsem však přemýšlela. Někdo, kdo je blízko mé dlani? Uvažovala jsem, ale nakonec to vzdala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama