Love with wings - 2. díl

12. listopadu 2013 v 11:11 | meum-amo-vita |  Love with wings
Při pohledu na hrob mi bylo divně. Nemohla jsem se tam dívat a pokoušela jsem se vzbudit. Štípala jsem se, kousala, drápala, ale nic nepomohlo. Tenhle sen musím prožít celý. Jenomže potíž byla v tom, že se nic víc nedělo. Jen jsem tam stála a plakala. Nevím nad čím. Že budu mrtvá? Že jsem adoptovaná? "Chci se probudit!!" zařvala jsem tak, až se to rozléhalo po celé jeskyni.
Ty tři slova se neustále ozývala. Bylo je slyšet úplně všude a někde mezi těmi slovy jsem uslyšela: "Jak si přeješ moje milá." Měla jsem pocit jako bych zahlédla tvář té starší ženy z obrázku. Teď jsem si byla jistá, že to je opravdu moje babička.
Na chvíli jsem ztratila ponětí o tom, kde jsem. Všude byla tma a pak jsem se najednou probudila ve svém pokoji, kde stále svítil měsíc. Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že jsem prospala skoro celou noc, přesto jsem se vyspaná vůbec necítila.
Šla jsem do koupelny opláchnout si obličej, ale omylem jsem zahlédla svůj obraz v zrcadle. Byla jsem celá rozcuchaná, špinavá a na rameni jsem měla bílé peříčko. Že by to přece jen nebyl sen a já byla náměsíčná? Nebo jsem se úplně zbláznila, to ovšem nemění vůbec nic na faktu, že si zítra musím promluvit se svými rodiči. Musím konečně zjistit pravdu.


Možná bych se měla divit, ale pravda nebyla až tak hrozná. Ano byla jsem adoptovaná a moji rodiče mi to řekli na rovinu. Prostě jen "Ano Emmo, máš pravdu. Adoptovali jsme tě hned po tom, co tvoje matka ... Je nám to líto. Ale je možné, že ještě někde na světě žije tvoje opravdová rodina. Ale stále tě máme oba s tatínkem moc rádi. Někdy moc řveme, ale uvědom si, že s tebe chceme mít slušnou a vzdělanou holku." Tímhle svůj proslov matka zakončila a odešla do kuchyně.
Odešla jsem se obouvat. Měla jsem zpoždění. Pondělí a přijít do školy pozdě? Ne! Musím si pohnout. Celou cestu jsem utíkala, ale stihla jsem to jen pár vteřin před zvoněním. Nestihla jsem si ani sednout a učitel už stál ve dveřích. Jenže nebyl sám. Za ním stáli dva pohlední kluci.
Učitel počkal, až se všichni ve třídě uklidní a představil nám dva neznámé. "Tohle jsou vaši noví spolužáci. Toto je Fred a vedle něj Kyle. Nedávno se sem přistěhovali, tak na ně buďte milí. Tak kluci posaďte se tam, kde je volné místo. Tak třeba jeden půjde sem vedle Vendy a ten druhý…tady lavice za Emmou je volná," řekl učitel a dál se tím už nezatěžoval. Celou hodinu mluvil jako obvykle, sám pro sebe. Jeho hodiny jsou nudné a člověku se chce jenom spát …a spát. Pomalu jsem zavírala oči, když ke mně doletěl papírek ze zadní lavice.
Dnes v 7 v parku. Čeká tam ta, co hledáš.
Otočila jsem se a dívala se na Freda. Co to má sakra znamenat, ale on se jen usmál a pak spal dál. Kdežto já už nemohla. Musela jsem přemýšlet o tom, jak to sakra ví nebo, že by chtěl něco jiného? Proč sakra zrovna já?
Přemýšlela jsem o tom, dokud nezazvonilo. Pár minut po zvonění odcházel i Fred. "Počkej, chci si s tebou promluvit," chtěla jsem to zařvat přes celou třídu. Jenže jsem to přímo pošeptala, bylo to tak potichu, že jsem to musela slyšet jenom já. Stála jsem na místě jako přilepená. Stále se dívala na ten dopis a na místo kde ještě před chvílí byl Fred. Nakonec při zvonění na další hodinu, jsem se odhodlala konečně vyjít ven. Bála jsem se sama sebe. Co když tam opravdu půjdu a nedopadne to dobře?
Vyšla jsem ze dveří a naproti nim si povídal Kyle s Fredem. "Už musím, tak doma brácho," prohodil Kyle a odešel.
"Chtěla jsi se mnou mluvit Emmo?" "Jak to víš?" "Vždyť si to sama ve třídě povídala." A letmo se zasmál. Jeho smích byl však zvláštní. Neříkám, že by nebyl pěkný, ale byla v něm krutost nebo něco podobně odporného. Projel mi mráz po zádech a já se vzchopila: "Jo říkala, ale to jsi nemohl slyšet. Bylo to tak potichu." "Ani ne mám moc dobrý sluch. Jenže to jsi nechtěla vědět, co? Neboj, nic ti neudělám, v parku na tebe bude opravdu čekat tvoje babička. Mám nápad. O půl sedmé se stavím a doprovodím tě. Tak se zatím měj peříčko."A dal mi pusu na čelo. Peříčko? Vážně?
Chtěla jsem ještě něco dodat, ale to už byl pryč. Rozběhla jsem se tedy na parkoviště před školou: "Frede? Frede!!" Nic. Venku nikdo nebyl, ale najednou se zvedl velký vítr a já se polekaně vrhla zpátky do školy.

Běžela jsem a hledala nějaký kout. Plakala jsem ani nevím proč. Byla jsem zmatená. Dnes je den po mých narozeninách a už se to všechno obrací vzhůru nohama. Super.
by Nikpší
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Argensimo Argensimo | 28. prosince 2013 v 14:08 | Reagovat

Wow to je zajímavý....jsem překvapen:D)

2 Nikpší Nikpší | 28. prosince 2013 v 16:25 | Reagovat

děkuju :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama