Love with wings - 1. díl

11. listopadu 2013 v 19:46 | meum-amo-vita |  Love with wings
Znáš to, když na tebe rodiče řvou samé ty nesmysly?
"Neumíš si po sobě umýt ani ten blbý talíř." "Musíš ty kvítka zalít pořádně! Hlavně to nepřelij!" A další výroky, které rodiče snad nikdy neomrzí. Samé udělej to, udělej tamto. A nakonec to skončí s tím, že opět nic neumíš a nic neděláš.

Já tohle znám velice dobře. Řekla bych, že tohle všechno museli vymyslet moji rodiče. Slýchávám to stále dokola. Jsem normální dívka, teda ne úplně, ale to asi každý, aspoň trošku, přesto moji rodiče jsou fakt divní.
Někdy mi připadá, jako bych ani nebyla jejich. Jako bych byla adoptovaná. Moje vlasy mají oříškovou barvu, jsou kudrnaté. Momentálně jsou moderní velice krátké vlasy, proto jsem opět výjimka a moje vlasy dosahují do půlky zad. Když se na sebe kouknu do zrcadla, koukají na mě velikánské jantarové oči a nesmělý úsměv. Měřím asi kolem 165cm a jsem hubená. Ano, já vím, zní to sebevědomě, když tohle o sobě někdo poví, ale… neustále jím a nepřiberu ani deko. Tohle určitě po rodičích nemám.


Moje matka je úplný opak. Modrooká baculatá blondýna. Stále drží diety a cvičí, jenže jí to nikdy ještě nepomohlo. Ba naopak.

Ale proto ti nepíšu. Jsou tu mnohem důležitější věci než moji rodiče a to moje blízké narozeniny. Za pár hodin mi bude 16 a já mám čím dál tím divnější pocit. Mám pocit, že se všechno najednou otočí vzhůru nohama.

A je tu ještě jedna věc. Nejspíš jsem ji našla. Jo to vím taky, že tě s tím pořád otravuji, ale už jsem na dobré stopě. Moje babička už na mě čeká. Teda doufám, že to bude ona.
Pod deskou stolu jsem našla přilepenou fotku starší ženy s dívkou. Ta dívka mi byla dost podobná, přesto to já nejsem. Myslím, že to je moje babička a vedle ní … říká se mi to špatně, ale nejspíš to bude moje máma. Nebo aspoň by mohla. Pokud jsem adoptovaná.
Emma

Všechno jsem si ještě jednou přečetla a zalepila obálku. Snad jí to dojde. Je to několik let co se Kate odstěhovala. Od té doby jsem ji neviděla. Byla to moje nejlepší kamarádka. A stále je. Píšeme si dopisy snad každý týden. Moc mi chybí, hlavně proto že jsem si jinou kamarádku nenašla. Jo je tu taky Luisa, ale to je takové to "Ahoj, jak je?" a tím to končí.
O Kate jsem přemýšlela dlouho do noci, dokud jsem neusnula. Poslední, co si pamatuji je, že mi měsíc osvítil pokoj, potom jsem upadla do tvrdého spánku.

Chtěla bych velice ráda říct, že jsem měla nádherné sny, ale opak byl pravdou. Procházela jsem se zahradou, kterou pokrýval jen svit měsíce. Nikde nebylo ani nohy, ale přesto jsem měla opět ten divný pocit. Pocit, že je tu někdo se mnou. Vyplašeně jsem běžela mezi zarostlými růžemi a stále se ohlížela. Bohužel jsem neviděla nikoho. Mělo mě to uklidnit, jenže to se právě nestalo. Mám v povaze být silná a ničemu nepodlehnout, ale při zvuku praskání kamene jsem vyjekla hrůzou. Celá jsem se třásla, ale nepřestávala jsem běžet dál.

Běžela jsem, dokud jsem nenarazila do ... co to jen … bože to je prasklina v jeskyni?? To si ze mě někdo děláte prdel ne? Ale bohužel ne. Otvor jeskyně byl osvětlený svíčkami a vedl někam dál, kam jsem neviděla.
Mám jít? Nechtěla jsem, jenže ta touha dozvědět se co nebo kdo tam v dálce je, byla silnější než strach. Pomalu jsem vešla skrz prasklinu a postupovala dál k ozářenému místu. Vedlo to podivně páchnoucí cestičkou, která vedla k žulovému hrobu. Hrobu? Proboha co tady dělám?

Asi jsem vůbec nepřemýšlela, když jsem prošla tou prasklinou. Jenže ten hrob. Přijde mi na něm něco povědomého. Je celý šedý a uprostřed jen dvě malá křídla, ze kterých pomalu opadávalo peří.

Žádné jméno? Ani příjmení? Bylo to divné, jen křídla. Co to má jako být? Měla jsem pocit, jako bych to v tom snu ani nebyla já. Dělala jsem věci, které bych ve skutečnosti asi neudělala. Prostě jsem natáhla ruku a šla k podivnému hrobu. Pomalu jsem začala obtahovat obrys křídel a každým novým tahem se objevilo písmenko.
Jakmile jsem se dotkla posledního peříčka, dopsalo se poslední písmenko. Dívala jsem se na ten nápis jako pominutá. Zavřela jsem oči a doufala, že když je otevřu, bude to pryč. Ale bohužel nebylo. Stálo tam:
Matka s dcerou
ať je křídla nosí po svobodě
Caroline Larisová
Emma Fortisová

Nechápala jsem, jak může být na hrobě napsané moje jméno. Věděla jsem, že to jsem jako opravdu já, ale proč? Mám zde jen datum narození, tak jako Caroline a místo data smrti jsou jen ty padající peříčka.

by Nikpší
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LORENC LORENC | 28. prosince 2013 v 13:58 | Reagovat

To je zajímavý ..... musím číst dál :D  :D  :-D  :-D

2 Nikpší Nikpší | 28. prosince 2013 v 16:21 | Reagovat

děkuju :D takový nápad z nebe :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama