5. kapitola OWOA

24. února 2013 v 20:51 | meum-amo-vita |  One way or another
Jsem úplný blázen. Teprve jsem se s Mikym znala a už jsem mu důvěřovala. Vedl mě neznámými ulicemi až někam na kraj města. "Hej Miky nespletl jsi si cestu??" "Neboj kotě já to tady znám jako svoje boty."Řekl to tak naštvaně, že jsem se ho začala bát.
"Fájn." "Nezlob se já to nechtěl říct takovým hnusným tónem, ale já to tady vážně znám. A navíc už jsme skoro tam." Přišel ke mně a jelikož byl vyšší než já. Asi o hlavu a půl, políbil mě na temeno hlavy, propletl si se mnou prsty a šli jsme spolu cestou necestou dál.


"Tak jsme tady madam." Ukázal na velký vyježděný okruh před námi. "Co to je?" "Víš Kristen, já pracuju ve společnosti, která zkouší auta. Někdy s nimi musíš závodit, někdy se musíš rozjet a do něčeho napálit a tak. Někdy je to nebezpečné, ale dneska ne neboj. Nic se ti nestane." Usmál se na mě tím jeho smíchem, a já mu jeden taky obětovala. Ale byl až moc křečovitý a on si toho všimnul. "Neboj Kristen. Vážně je to bezpečné." Každé písmenko pořádně zvýraznil, ale přesto jsem se bála.

"Jo já vím, nic se mi nestane když budu stát někde odkud půjde dobře vidět, ale bude to bezpečně daleko." "Tak to asi nepůjde, jelikož jsi můj spolujezdec." "Cože?" "Říkám, že pojedeme spolu v jednom z těch aut." "Ty si snad děláš prdel?" "Ehmm ne. Říkala jsi, že máš závodění ráda ne?" "Mikuláši!!" A plácla jsem ho po jeho vypracované hrudi.

"Všechno je v pohodě. Neboj. A neříkej mi Mikuláši nemám to rád!" Hrál si chvíli na uraženého. "Fájn pojedu s tebou a budu hrát hodnou holku Miku.."Rychle jsem se opravila "Ehmm Miky." "To se mi líbí." A chtěl mě hned políbit. "Ještě ne známe se pár minut a ty se chceš líbat?? Co by jsi chtěl za pár hodin?? Sex? Tak na to zapomeň." "Ne takhle jsem to nechtěl. Víš normálně takovýhle nejsem, ale ty tvoje rty jako by si o to přímo říkaly." "Tak momentálně říkají ne. A jdeme závodit jinak si to rozmyslím." "Ok." A plácl mě po prdeli. Nemohla jsem mu na to nic říct, protože se mi to líbilo.

Vážně je to nějaký moc uspěchaný. Teda zatím. Jenom doufám, že to přejde. Nejen jeho, ale i mě. Ty jeho oči mají tak velikou přitažlivost.

Když jsme nasedli do jednoho auta, začala jsem být strašně nervózní. Ani nevím proč, ale prostě jsem byla nervózní. Možná to bude tím stísněným prostorem nebo tak něco. "Jo asi jo," řekla jsem nahlas. "Cože jsi říkala??" "Já něco říkala??" "Jo to přede mnou neututláš Kris." A začal mě lechtat na břiše. A já jsem strašně lechtivá. Začala jsem ječet, pištět a nakonec jsem to musela vyklopit. "Dobře už mě nech být. Trpím vážnou samomluvou." "Jenom tohle?, A já si říkám na co jsi říkala Jo ASI JO." "Hele na nic jako nemysli a radši nastartuj."

Udělal přesně to, co jsem po něm chtěla. Nastartoval a pak se rozjel. Jel rychle už od první chvíle. Jeli jsme tak rychle a pořád do kola. Bylo to parádní. Musela jsem se strašně smát. Nikdy bych nevěřila, že se mi to bude tolik líbit.
Najednou zastavil. "Co to už je konec??" "Ne jenom musíme jet jinou trasu. Tahle je jenom jako rozcvička." "A co vlastně testujeme na tomhle autu??" "To jak si umí poradit s terénem." "Ok. A to budeme závodit sami se sebou??" "Ty jsi fakt dobrá Kris. Koukni do zpětného zrcadla." Když jsem se koukla, přijíždělo nějaké auto, které bylo dost podobné tomu našemu.
"Které auto má být lepší??" " Jo tak to nikdo neví. Tyhle auta by měli být asi nastejno, ale vyzkoušet se musí."
"Můžu to zkusit." "Co?" "Hele netuším, o čem mluvíš ty, ale já bych to chtěla zkusit řídit. Nějak se mi to začalo líbit. Jaká tady bude cesta?" "Není nejhorší," rošťácky se usmál a prohrábnul si vlasy."Umíš vůbec řídit?" "Jinak bych se asi neptala ne?" "Jo tak jak chceš, ale upozorňuji tě, že to pak budeš muset řídit celou dobu." "Snad to zvládnu." Usmála jsem se a pak jsme se prohodili.

"Takže tady je řadící páka, která…" "Hned mě začal poučovat. "Já MÁM řidičák." Slovo mám jsem musela zvýraznit, aby mi ještě nezačal vysvětlovat, jak se strká klíček do zapalování.

"Dobře už nic neříkám." "Poslední dotaz. Na kolik to mám projet??" "Co nejrychleji to půjde. Musíme být rychlejší než Alex."Alex zaparkoval hned vedle nás. Najednou někdo vystřelil z pistole a my se rozjeli. Jela jsem opravdu co nejrychleji, až jsem Alexe předjela. Parádně jsem si to užívala, že jsem dokonce zapomněla, že v autě nejsem sama. "Bravo Kristen. Jsi skvělá." Až tohle mě probralo. "Dík."

Jeli jsem po příšerné cestě. Alex nám byl pořád v patách, ale předjet nás nedokázal.
"Teď odboč do leva. Je to sice horší cesta, ale je kratší." To víš, že jo jet tou horší cestou? Pomyslela jsem si. Ani omylem a otočila jsem to do prava. Málem jsem dostala smyk.

Alexe jsem ztratila v zrcátku, takže jsem předpokládala, že jel tou horší cestou. Hazardér.
Tahle cesta, ale nebyla zase až tak skvělá jak se zdála. Samá díra, výmol, šutry a já nevím co ještě. "Zajímalo by mě jak vypadá ta horší cesta." Miky si najednou začal hvízdat. Měla jsem pocit, jakoby to řekl obráceně a já jela tou druhou cestou.

A měla jsem určitě pravdu. Nic jsem neřekla a dělala blbou, když se najednou ozval Mike. "Teď musíš přidat plyn, abys vyjela ten kopec a pak letěla přes vodu." "Cože? Přes vodu? Ty jsi snad spadnul z višně ne?" "Ne jenom jedeme tou lehčí cestou." A začal se smát. Já ti dám lehčí cestou.

Rozjela jsem se na maximum a řítila se do kopce. Klouby na ruce jsem měla zbělané od toho, jak jsem křečovitě držela volant. Už vidím vodu. Panebože, já to nezvládnu. Asi Mikyho potom zabiju.

Už jsem byla úplně na vrcholu kopce a řítila jsem se přes vodu. Jen tak tak jsem ji přeletěla a přistála na souši. Pak už jenom ubrat plyn a jela po rovince. "Už vidím cíl." Zahulákala jsem naštvaně a zároveň radostně na Mikuláše.
Dojela jsem do cíle, a zastavila. Vypnula auto a jen tak radostně seděla.Miky už vylízal z auta, tak jsem udělala to samé. Jenže to byla ta chyba. Přímo naproti mně se řítil Alex. Já stála jen kousek od auta, když se mi Alex snažil vyhnout škrábl do auta a mě odchodil do trávy. Díkybohu, že tam byla ta tráva.

Když jsem se probrala z šoku už se nade mnou oba nakláněli. "Jsi v pohodě Kris?" "Jo nic mi není Miky." Usmála jsem se na něj a přijala podávanou ruku. Z jeho pomocí jsem se zvedla a opřela o něj. Když jsem se na sebe koukla, měla jsem akorát dodrané nohy a Mikyho košile nedopadla nejlíp. Byla roztrhaná na několik cárů. "Moc se omlouvám, nějak mi to uklouzlo. Vážně jsem nechtěl." Pověděl smutně Alex. "To je v pohodě. Vážně nic mi není. Jsem jenom dodraná, to se za chvilku zahojí. Akorát budu muset Mikymu koupit novou košili." Všichni jsme se začali příšerně smát. "Jinak já jsem Alex." "Já vím. Miky povídal. Já jsem Kristen."
Začala mě trochu bolet hlava, takže jsem souhlasila když mě chtěl Miky doprovodit až domů. Stejně bych si nenašla tu správnou cestu.
Když jsme se rozloučili s Alexem a šli už zase v té neznámé části města, zastavila jsem se.

"Proč jsi mi řekl ať jedu do leva, že tam je ta horší cesta. Když to bylo přesně naopak?" "Kris nezlob se, ale kdybych ti řekl pravdu, tak by jsme jeli tou normální zdlouhavou cestou. Viděla jsi,jak mu to trvalo dlouho??" "Jo to je sice fajn, že tady pán chtěl zvítězit, ale aspoň jsi mě pak mohl informovat." "Příště to neudělám, slibuju." Pořád jsem se mračila. Čekala jsem, co udělá dál.
On si kleknul a čekal, až mu odpustím. Páni to jsem ještě nezažila. "Odpustím ti, až mě doženeš," pověděla jsem a využila toho chvilkového náskoku než se zvednul.

Věděla jsem, že když má takové svaly bude běhat určitě rychle, ale já jsem milovala běhaní. Tu rychlost. Běhala jsem často přes celé město. Kate někdy běhává se mnou, ale nikdy nemá tolik času co já, takže s ní běhám jen krátké trasy.

Běžela jsem podle směrovek. Tady už jsem to znala docela dobře. Miky svůj náskok téměř dohnal a tak jsem zrychlila. Najednou se mi zatmělo před očima a já cítila jak padám. Miky však doběhl přesně. Chytil mě do náručí těsně před tím než jsem upadla.

"Kristen vážně jsi v pohodě??" Slyšela jsem z jeho hlasu naléhavost a strach. "Jo. Jsem v pohodě." "Kristen!" Zvýšil na mě hlas, ale přesto byl milý a neřval. "Asi jsem se předtím jenom bouchla víc do hlavy. Trochu mě bolí. Nic víc." "Neměl bych tě vzít do nemocnice?" "Ne to není nutné, jenom mě prosím odveď domů." Nadiktovala jsem mu adresu. Obejmula ho a v objetí jsme šli dál.
Když už jsme byli kousek od naší bytovky, začala jsem klopýtat. Můj mozek nechtěl poslouchat. "Kristen?" Zašeptal. "Hmm." "Ještě nesmíš usnout. Já vím, že už je pozdě, ale ještě chvilku vydrž. Musíš si na to dát obklad." "Dobře." Vnímala jsem ho už jen na půl. Byla jsem unavené a ta bolest hlavy byla nesnesitelná. Miky mě vzal do náruče a odnesl až domů.

"Panebože je půl dvanáctý a ty .." Slyšela jsem jak Kate nadává, ale neměla jsem sílu jí odpovědět. "Moc se omlouvám můžu za to já. Zdržel jsem Kristen. Kde má postel?" Kate mi sundala boty a Miky mě odnesl do postele. Slyšela jsme jak Miky říkál Kate, aby mi dala něco na bolest hlavy, že jsem se ošklivě bouchla a ať nezapomene na obklad.Pak přišel blíž ke mně. Políbil mě na čelo a zašeptal mi: "Promiň nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Až ti bude líp, tak mi zavolej. Ahoj a pěkně se vyspinkej beruško."

Pak už odešel a já slyšela jen cvaknutí dveří. A začala jsem padat do bezesného spánku, ze kterého mě vyrušila Kate. Která mi rvala prášek proti bolesti a obklad. "Je to pěknej hezoun Kristen." "HMM necháš mě spát prosím Kate? Zítra ti všechno povím." "Dobře zlato." Stiskla mi ruku a odešla spát do vedlejšího pokoje.

by Nikpší :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama