2. kapitola

5. února 2013 v 17:44 | meum-amo-vita
A je tu pokračování zatím celkem nudné povídky...

Po nějaké době jsem cítila jak do mě někdo žduchnul. A pak přišlo to příšerné lechtání. "Ježíš Drew!! Okamžitě přestaň. Slyšíš?? Už jsem úplně vzhůru." "Vážně??" A opravdu mě přestal lechtat, posadil se vedle mě a díval se na mě zmatenýma očima. "To půjdeš na ten ples takhle?? Páni ani bych nečekal, že letos budeš takhle odvážná." Pozorně si mě prohlížel až zapískal. Takovým tím tónem kdy u toho člověk zvedne jedno obočí. Tohle jsem na něm milovala. To jak zvedl to obočí. A přidal k tomu ještě úsměv.. No jo tohle je můj nejlepší kamarád Drew. Známe se už hodně, hodně dlouho a víme o sobě všechno. Tedy já o něm vím všechno.



"Vím, že si ze mě jenom střílíš. Pohni, zvedej zadek a dej si nějaké šaty ať už můžeme jít. Ples začíná za půl hodiny! Žduchnul do mě, ale já se jenom přetočila na druhou půlku postele a dělala, že opět usínám. "Emily neštvi mě! Okamžitě se zvedej!" "Nikam nejdu. Nemám co na sebe." "Vážně?" Ajaja už začínal být pěkně naštvaný. Takhle jsem ho dokázala naštvat jenom já. Bohužel. "JO," odsekla jsem.

Drew otevřel šatník a začal vytahovat jedny šaty po druhých. "Ne ty jsem měla loni, ne ty byly zase tam a …" Takhle to bylo asi u půlky mého šatníku, dokud nenarazil na ty světlunko korálové šaty. "Hmm tak z tohohle už se nevymluvíš Emm. Tyhle jsou nové. Je tu i cedulka." "Jo já vím, ale v těch jít nemůžu." "Ne a tentokrát to je jaký důvod?" "Jsou moc krátké a mám moc velký dekolt!" "Blbá výmluva Emm. Okamžitě si je vyzkoušíš." "Ok. To, ale neznamená, že někam jdu" Drew se jenom usmál. Moc dobře jsem ho znala a věděla jsem, jak moc se na tenhle ples těšil. Už o prázdninách jsme přemýšleli, jaká bude hudba, výzdoba a plánovali, co si vezmeme na sebe.

Nakonec jsem stejně musela vstát a jít si obléct šaty. Při pohledu na sebe v zrcadle jsem se divila, jak jsem mohla mít něco takového v šatníku. Až moc krátké, pomyslela jsem si. Ale ta barva, ta je boží. Světlučko korálové šaty bez ramínek, které končili těsně pod zadkem. Perfektně obtažené a nařasené. Jinak úplně obyčejné. Pod prsy byla jen tenká stříbrná spona s kamínky. Toť vše.
Vešla jsem do pokoje, kde čekal Drew. Sice jsme se znali dlouho. Chodívali na koupaliště, takže mě viděl v plavkách, přesto jsem si netroufla se před ním převlékat. "Fíha tak tyhle šaty ze sebe už nikdy nesundávej. Ukaž, tady odstřihneme cenovku a je to perfektní." "Není, já nikam nejdu." "Emm proč mi to děláš? Vždyť jsme se tak moc těšili." "Já vím, promiň Drew, ale mně se opravdu nechce." "Emm aspoň na chvilku. Prosím. Jenom na hodinku."

"Stejně nemám korálové boty." "Bože, ty mě dneska tak štveš." Odešel ke druhé skříně a donesl mi černé boty na deseticentimetrovém podpatku. Moje nejoblíbenější. To věděl. "Tyhle se k tomu, ale přece nehodí. Nemám nic černého Drew." Opět na mě zkoumavě pohleděl a pak se mi začal prohrabovat v krabici mezi věcmi ze základky a pak mi to docvaklo. On je prostě geniální. "Taky už jsi na to přišla?" "Jo, ale to tam nenajdeš."

Někdy v páté třídě nás učitelka naučila dělat růže. Já dělala z černé látky a Drew z červené, ale nakonec jsem si nechala obě dvě. Měla jsem je připnuté na bílých šatech. Odepnula jsem tu černou růži a připnula na levou stranu šatů, co jsem měla na sobě. Těsně pod prsa.

"Perfektní," pochválil mě Drew. Nakonec jsem si vzala psaníčko stejné barvy jako šaty. Dala do něj mobil, peníze a klíče. Pak jsem se šla ještě namalovat. Jenom decentně. Řasenka a tužka by mohly stačit. Akorát ty vlasy. Co s nimi?? Vyřešil to Drew. Jako vždy. Má mě tak přečtenou. Byly dvě možnosti. Nechat je jako neposlušné kudrnaté háro nebo je narychlo vyžehlit.

Zvolila jsem tu druhou možnost. Všechny přední vlasy jsem si vyžehlila a zezadu mi to dodělal Drew. Ještě sepnout sponkou u ucha na jedné straně a navonět se.

Při zamykání hlavních dveří jsem se začala usmívat. Drew je neskutečný. Opět mě vytáhnul ven a začínám se dokonce i těšit. Pořádně si to užijeme. "JO pořádně si to užijeme,"zařvala jsem přes celou ulici a objala Drewa. "Dík, že jsi mě vytáhnul," a dala jsem mu přátelskou pusu. "Není zač. Přece bych tě nenechal přijít o všechnu tuhle zábavu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama