1. kapitola

4. února 2013 v 21:11 | meum-amo-vita
Tak tady je první kapitola. Je taková slabší, jelikož Vás Emily pouze vtáhne do jejího života před tím, než se začne něco dít.

Pátek prvního září. Perfektní.Opět začíná nový školní rok. Už jenom přežít třeťák, čtvrťák a budu volná. Ale zatím se musím jak blbec pořád učit a dělat stupidní úkoly.

A když už jsme u toho, že je pátek prvního září, tak bych se taky měla zmínit o uvítacím plesu. Plesu kdy je povoleno naposledy si pořádně užít volna. Je to místo kde jsou všichni žáci přivítáni do nového školního roku a tancují a pijí a tak dál, jak to vždy chodí na každých plesech. Tenhle ples miluju, ale zároveň nesnáším. Člověk si ho vždy parádně užije a pokud si ho neumí užít sám, tak mu pomůže pár panáků. Tady se nalévá všem. I nezletilým.



Jen já si musím dávat pozor. Moc alkoholu znamená nemít kontrolu nad vlastním tělem. A to se mi nesmí stát. Nikdy. Ani náhodou. Proto většinou nepiju nebo jen pár panáků, aby se neřeklo. Musím kontrolovat každý svůj krok. Musí být dokonale pomalý, musí připadat nezasvěceným jako normální pohyb. Proto taky nemám ráda místa plných lidí a školu. Tedy tuhle školu. To jak musím pořád předstírat, že něčemu nerozumím. Že to nechápu. Že jsem totální debil. Divím se, že to nikomu není divné, jenže tady v tomhle městečku to jde s časem trošku pomaleji. To co bylo moderní před lety se k nám dostává až teď.Lidi jsou tu zaostalí a mají farmy, krávy a slepice. Spolužáci jsou proto trošku hloupější. A kdybych přišla s tím, že anglicky umím plynule koukali by na mě jako na IT mimozemšťana. Ale i přesto angličtinu opravdu ovládám perfektně, tak jako všechny ostatní jazyky. Vlastně tak jako všechno ostatní.

Mám velice dobrou paměť a pamatuji si všechno, co potřebuji vědět. A taky plno blbostí co si pamatuje každý. Takové ty trapné vzpomínky.

Je přesně šest hodin. Za dvě hodiny začíná ples a já opět netuším, v čem mám jít. Ty růžové šaty? Ne ty jsem měla na konci roku. Hmm ty zelené…červené..fialové..NE všechny už jsem měla.
Projíždím celý svůj šatník a nic. Prostě nemám v čem jít. O důvod víc proč nejít. Fájn můžu zůstat doma.Vzala jsem si tedy čisté tričko na spaní a šla se vykoupat. Vlezla jsem do sprchy a nechala na sebe téct proudem vřelou vodu. Bylo to úžasné. Voda, která vás uklidňuje a zároveň při ní relaxujete a přemýšlíte o tom jak by Váš život mohl být úplně jiný. Jednodušší.

Umyla jsem si i hlavu, kterou jsem si musela i vyfoukat. Přestože nikam nejdu, nemusí mi z hlavy, kapat jako kdyby pršelo. Během půlhodinky byly vlasy polosuché. Nebyly ani suché, ale ani z nich nekapal déšť.

Když jsem se podívala do zrcadla, musela jsem se usmát. Moje
vlasy byly opět jako hříva. Kudrlinky se mi stáčeli kolem obličeje až do půli
zad. Oříšková barva se tolik hodila k mým čokoládovým očím.

Do zrcadla jsemhleděla ještě půlhodinu, potom jsem vešla do svého pokoje. Svalila se na postel a dala sluchátka.Radioactive od Imagine Dragons, písnička která se dá poslouchat i dvě hodiny v kuse, mi rozzářila tvář a já se začala dívat na čistě bílý strop a přestala vnímat svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama